Ve finiši finálové jízdy tolik chtěl předstihnout vedoucího Nora Tufteho, že za cílem málem zkolaboval.

V ústech sucho jako na Sahaře, tak si aspoň navlhčil patro vodou rovnou z kanálu. Dechu se mu ještě několik minut nedostávalo. „Až potom. Jsem hotovej,“ vyrážel ze sebe přerývaně, když se dopotácel do mixzóny. Než to dořekl, přepadla ho nevolnost a vyzvrátil, co před závodem vypil. Na hlavu dostal pytel ledu, posadil se na trávník, odkud mohl sledovat, jak Novozélanďana Drysdalea takřka odnášejí. Zaklesnut do dvou chlapů sotva kladl nohu před nohu!

Takové maso to olympijské finále skifu bylo! „To vás pálí nohy, ani nejdou natáhnout, do svalů chytáte křeče, bolí vás hlava,“ popisoval Synek, když už přišel k sobě. „Prostě únava, absolutní nedostatek energie. Takhle končíme pokaždý, když se jede naplno.“

A to se včera jelo! Od začátku do konce, po celých 2000 metrů. Proto Synek raději přeslechl průpovídku, že měřit trať o 100 metrů víc, Tufteho by jistě svým finišem předstihl. „Ale to bych umřel! Už bych nemohl jet ani deset metrů! Na papíře osm desetin vypadá jako nic, ale to je půl lodi a pro veslaře strašně moc práce,“ prohlásil. „Tufte je prostě mistr svého řemesla. Takový výkon od dědka absolutně nikdo nečekal!“

Medailistovy plány: Motorka a... Pivní desetiboj!

PEKING – Sedm minut totálního fyzického výkonu. Srdce divoce buší, hlava hrozí prasknutím, svaly hoří, jak se zalévají kyselinou mléčnou, matkou únavy. I bezmála dvoumetrového chasníka, jako je Ondřej Synek, závod zmuchlá jako papír a totálně vysaje. Pod zadek si proto k rozhovoru raději přitahuje židli.

● Už je vám trochu lépe?
„Teď už jo, už jsem se dal trošku dohromady. Tolik už to nebolí.“

● Řekl jste, že byste nemohl už ani deset metrů. To máte síly tak přesně rozložené?
„Jistě. Jak člověk vjede do poslední pětistovky, tak do toho zkrátka kopne a jede. Tam už není na co čekat. Závodíme na dva kilometry, o olympijské medaile jen jednou za čtyři roky, každý ji chce mít. Tak se jede!“

● Vybojoval jste stříbro, nebo prohrál zlato?
„Před závodem jsem doufal, že by se i to zlato mohlo povést. Ale v závodě nám hodně cukl Novozélanďan, takže já jsem bojoval s Tuftem a Belgičanem o stříbro a bronz.“

● Takže první pocit v cíli byl?
„Spíš troška zklamání, ale štěstí se dostavilo vzápětí. Je to moje první olympijská medaile, jsem celkem mladej a chci to jednou vyhrát. Musím se snažit dál. Třeba to vyjde v Londýně.“

● Desetibojař Šebrle říká, že po těžkém závodě není radno moc slavit. Vaše zkušenost?
„Že si dám tři kousky a jsem na maděru! Ale už se na pivo těším, pár si jich dám. Za tři tejdny tady jsem měl jednu třetinku.“

● Jste pivař?
„Tak umím se k tomu postavit! (hrdě) Jsem vítěz pivního desetiboje u nás v Brandejse nad Labem!“

● Co je to za klání?
„To se celé odpoledne konají různý soutěže, vesluje se na pramici, jezdí se v kolečku, zvedají se sudy. A u všeho se pije pivo. Celkem deset, všechno na čas. Další ročník bude o prvním zářijovém víkendu.“

● Prý se velmi těšíte i na olympijskou jídelnu…
„Teď to přijde! Ke snídani si naložím vajíčka se slaninou!“

● A také jste si slíbil odměnu v podobě motorky. Vybral jste si během OH něco z katalogu?
„Motorka bude, ale asi až na jaře. Znám se ve Starý Boleslavi s borcema z Yamahy, to jsou hrozně milí lidi, fanděj mi a furt píšou esemesky. Určitě je půjdu navštívit a něco vybereme.“

● Takže yamaha? Ne vysněná BMW?
„Říkal jsem, že BMW si koupím, když bude, za zlato! Třeba se najde nějakej sponzor, uvidíme…“

Knapková jela s kotvou

PEKING – Kdo dělal medailové prognózy pro pekingskou olympiádu, s úspěchem skifařky Miroslavy Knapkové (27) počítal tak nějak samozřejmě. Jenže přímo v Číně veslařku skolil a oslabil zánět průdušek.

Včerejší finále rozjela v krajní dráze statečně, ještě v půlce jasně vedla, ale pak úplně zvadla. „Začala jsem jako v transu, ale na kilometru mě šokovalo, že vedu. Říkala jsem si, že mě snad nemůžou dohnat!“ popisovala a do očí se jí draly slzičky. „A v tu chvíli jako by mi někdo hodil kotvu! Už jsem se nemohla hnout…“

Zcela vyčerpaná, zdrcená konečným pátým místem navíc musela do lodě za 80 minut znovu; zaskočit ve dvojskifu za nemocnou Antošovou. S Vařekovou jela úplně poprvé, logicky tedy ve finále skončily poslední. „Od půlky už jsem prostě nemohla. Mrzí mě to, spolu by určitě dopadly líp,“ hlesla zdrceně.

Autor: Martin Brejla
Foto: ČTK