Fernando Torres: Slavímééé!!!

Celý turnaj žil ve stínu Davida Villy. Po vítězném finále fotbalového mistrovství Evropy zpochybňovali poražení Němci jeho kvality v celosvětovém měřítku. Obojí ale může být útočníkovi FERNANDU TORRESOVI (24) jedno. To on jediným gólem ve finále rozhodl o triumfu Španělska, na který fotbalem šílená země se 44 miliony obyvatel čekala symbolických 44 let. Španělským novinářům pak vykládal i o originálním blahopřání od krále.

Jste konečně mistry Evropy. Jak to chutná?
„Pořád si na to zvykáme. Dosud jsme se na tyhle finálové zápasy dívali jen v televizi a teď konečně slavíme!“

A vy jste k tomu všemu navrch vsítil rozhodující gól. Na to asi do smrti nezapomenete, že?
„To určitě. Ale velkou zásluhu na tom nese Xavi, který mi senzačně přihrál, všiml jsem si, že Lehmann vybíhá, a dál už to znáte…“

Prozradíte tajemství úspěchu tohoto týmu?
„Super parta. Naše síla je v kolektivu. Nikomu nevadilo, že ten hrál víc a ten hrál méně.“

Komu tenhle úspěch chcete věnovat?
„Určitě Genaru Borrásovi (reprezentační lékař, který zemřel ve 62 letech na rakovinu dva týdny před začátkem turnaje – pozn. aut.), který s námi byl roky. Jistě si to taky někde v nebi užívá. A taky Davidu Villovi, který ve finále nemohl hrát.“

Při přebírání zlatých medailí jste prohodil pár slov se španělským králem Juanem Carlosem. Co vám říkal?
„Že jsem po přestupu z Atlétika do Liverpoolu nějak zesílil. Tak se ptal, co mi v té Anglii dávají k jídlu.“ (směje se)

Michael Ballack - Podesáté v slzách!

Pro zaplašení letité hrůzné kletby udělal vše. Poprvé na turnaji si na tribunu pozval snoubenku Simone. Nechal si téměř urazit hlavu. Rval se, soptil, crčela z něj krev, kapal pot, sálala víra. Nakonec mu to bylo k ničemu. Udatný kapitán Němců MICHAEL BALLACK (31) ve svém dalším velkém finále opět prohrál. Na mezinárodním poli již podesáté.

Ještě v půl jedenácté soudil, že své věčné trauma zlomí. O chvilku později, ve 22.36, už s obludnou jistotou věděl, že mu vytoužené zlato opět pláchlo. Po nedělním souboji gigantů křepčili Španělé, prokletý fotbalista s třináctkou na zádech nevěřícně poklekl a zabořil ruce do vídeňského trávníku. „Pak povstal, dal si ruce v bok, pootevřel ústa a hleděl kamsi do prázdna,“ dodává deník Bild. Ostatně jako po každém finále…

Odkopal jich už spoustu. V hororovém roce 2002 jej soupeři srazili k zemi čtyřikrát (druhý skončil na MS, v Lize mistrů, Německém poháru, bundeslize), vždycky však dokázal vstát. Palcové titulky o statečném vicemistrovi, který se nikdy nedočká, jej nezlomily. A Ballack se nevzdává ani tentokrát.

„Jasně, jsem zklamaný. Ale jestli si myslíte, že to byla moje poslední šance, tak takhle se na to určitě nedívám,“ hlásal Ballack v neděli plamenně. Do boje se Xavim a spol. se vydal i přes zranění lýtka, chvílemi v něm ztrácel nervy, po souboji s důrazným Sennou i krev. Po šarvátce s vlasatým korzárem Puyolem se mu před očima zažlutilo, prokletí se ovšem stejně nezbavil. Když Ital Rosetti naposledy foukl do píšťalky, zaleskly se v tmavých očích mohutného záložníka slzy.

„Musíme si počkat. K tomu, abychom mohli slavit opravdu naplno, nám ještě kousek schází,“ chlácholila jej německá kancléřka Merkelová, když si (jako poslední) kráčel pro medaili. „Hmm,“ ušklíbl se »Michi«.

Na turnaji naběhal ze všech zúčastněných hráčů nejvíc kilometrů (67,76), byl nejčastěji faulován, získal primát i v počtu nepovolených zákroků. Vládl.

Bohužel jen proto, aby se znovu stal jen velkým poraženým…