Nagano 1998: Už je to 10 let - Seriál Aha! - Vladimír Růžička: Zlato na zuby! Krotitel Jágra?!

Když Ivan Hlinka oznámil nominaci pro Nagano, bylo v ní i jméno VLADIMÍRA RŮŽIČKY (44). Tím pádem bylo jasné, kdo ponese kapitánské céčko. Kapitánství dovedl k dokonalosti po první třetině čtvrtfinále s Amerikou. Česko hrálo bídně, soupeř vedl 1:0, tak si vzal »Růža« slovo. Američané se nestačili divit. A ještě jinou úlohu měl současný trenér a generální manažer Slavie. Po osmi letech se vrátil do nároďáku, aby zkrotil a kočíroval Jágra.

Vrátil byste se do reprezentace, kdyby ji netrénoval Ivan Hlinka?
„To je dobrá otázka. Myslím si, že pokud by vedl reprezentaci někdo jiný, šance by byla malá. Většina trenérů by mě nevzala. S Ivanem jsme se dohodli, že se uvidí podle toho, jak mi to půjde v lize.“

Hrál jste olympiádu s vědomím, že bojujete i za Hlinku, který šel vaší nominací s kůží na trh?
„Ivan mě vzal na velký turnaj, když jsem osm let v nároďáku nebyl. Během olympiády jsem o tom nepřemýšlel. Ale když si člověk uvědomil, co by bylo v případě neúspěchu... Věděl jsem, že když to dopadne špatně, hoděj mu to na hlavu. To se tak dělá vždycky.“

Ale uspěli jste. I díky vašemu proslovu po první třetině čtvrtfinále. Pamatujete si, co jste říkal?
„Na to se ptá hodně lidí. Jenže kdybych si měl pamatovat všechno, co klukům v kabině řeknu... (zakroutí hlavou) Určitě se to ale neotočilo tím, že jsem řval. To teď jako trenér můžu potvrdit. Bylo to štěstí, Hašan v první třetině chytil snad pět tutovejch gólů a my pak nějaký dali. Bez něj bychom nic nevyhráli.“

Během olympiády jste řekl, že s Jardou Jágrem by hrál dobře každý. Platí to?
„Stoprocentně. Jarda pořád dokazuje, že je jeden z nejlepších hráčů všech dob. Nám hodně pomohlo, že jsme spolu hráli za Jágr Team. Docela nám to spolu sedlo, tedy. S Jardou jsme stejná krevní skupina, samá srandička, seděli jsme si i mimo led. Ale nešlo o žádné krocení, jak se psalo.“

Když se řekne Nagano, co si vybavíte jako první?
„Předávání medailí, hymnu, obrovské nadšení. A pak mě napadá to šílenství lidí v republice během turnaje a potom, když jsme se vrátili. Nagano vzalo i lidi, kteří nesledují hokej. Bez debaty šlo o turnaj století.“

Vadilo vám něco na Japoncích?
„Jo, jak se tam jezdilo pomalu. Najedou na dálnici a všichni frčí sedmdesátkou. Tam bych se zbláznil, vyskočil z auta. Pořád jsme čekali, kdy to šofér rozjede. A jel furt stejně. Jednou jsme ho chtěli vyhecovat. Nedal se. No, možná o malinko přidal.“

Jaká byla cesta z Japonska?
„Výborná, jelo se s medailema. A pak hlavně dlouhá, tak jsme si ji museli nějak zkrátit. Pilot nás umravňoval, moc jsme mu hejbali s předkem. Ale po Staromáku já už nepil, nevydržím slavit týden. To bych umřel.“

Nevyrazilo vám přivítání dech?
„Tak trochu. Nás hlavně překvapilo, kolik jsme dostali faxů. Teprve z nich jsme zjistili, jak to všechny doma bere. Já dostal i jeden od zubaře, abych přivezl zlato, že ho budu potřebovat. Tak jsme vyhráli, abych si mohl nechat udělat jeden zub.“ (smích)

ZLATÁ CESTA

18. února – čtvrtfinále
Česko – USA 4:1

„Museli jsme vyhrát, mám na pokoji totiž takovej bordel, že bych nesbalil. Dělá mi problém najít postel,“ rozesmál novináře Jágr, jenž nastupoval ve dvou řadách. „Takovéhle zápasy miluju,“ přiznal, když se proti Američanům konečně trefil a mohl si zasalutovat i na olympiádě. Jeho gól byl nakonec vítězný! Tak se strachoval, že jeho a tři spoluhráče z Pittsburghu trenér Herb Brooks posadí na lavičku. „On je hrozný vlastenec, takže se z toho zblázní. Asi půjdeme mezi náhradníky,“ chechtal se. „Semifinále musíme zase vyhrát a odjezd odložit, jinak bych musel kvůli balení propašovat do vesnice mámu. Po finále už tady všechny věci nechám,“ připravoval se na souboj s pyšnou Kanadou.

Táto, přivez medaili

Táto, přivez medaili, mačkal palce před televizí Vladimír Růžička junior. Během turnaje v Naganu oslavil 9. narozeniny (17. 2.). Občas vypustil pár hodin školy, vždyť se taťka bil za národ. „Učitelky mi to tenkrát promíjely. Když to šlo, zůstával jsem doma na dvě tři hodiny a pak jsem mazal do školy,“ vzpomíná syn kapitána z Nagana. „Byl jsem malej, neměl jsem z toho moc rozum. Jen jsem chtěl, aby naši vyhráli a táta přivezl medaili,“ říká dnes už útočník extraligové Slavie. „Když se prohrálo s Ruskem ve skupině, brečel jsem. Myslel jsem, že je konec. Mamka mě utěšila, že nikam nejedou.“ Nálada se zlepšila, u Růžičků se fandilo jako o život. „Když padl gól, řvali jsme s mámou a Evou (sestra) jako blázni. Jen nájezdy s Kanadou, ty jsme si nevychutnali. Schovávali jsme se, nekoukali, jak jsme byli nervózní,“ prozrazuje Vladimír.

Nagano 1998: Už je to 10 let - Seriál Aha! - Masér Václav Šašek, dobrá duše týmu: Jinej by se z Jágra oběsil!