Jan Blažek: ANDĚL S ĎÁBLEM V TĚLE

Sepne-li vroucně ruce a zamrká nesměle do oblak, připomíná andělíčka, jehož si nechal vytetovat na levou lopatku. Během dvou let profesionální kariéry napáchal tolik hříchů, že by se z nich zpovídal až do »aleluja«. „Ten motiv na kérku mě napadl dřív, než se ty aféry provalily. Bohužel si teď o mně všichni myslí vše, jen ne, že jsem andílek,“ krčí rameny průšvihář JAN BLAŽEK (19). Zkrotit »zlého« muže s ďáblem v těle se nyní snaží v pražské Slavii.

Jak se po provalení vašich skandálů cítíte? Nedávno prolétla tiskem kauza webových stránek, na nichž barvitě popisujete svůj nevázaný život…
„Moc to nečtu. Ale volal mi můj manažer Paska a ptal se, co to jako má znamenat. Nikdy bych nevěřil, že na mě někdo vytáhne takovou blbost. Nevěděl jsem, jestli mám brečet, nebo se smát.“

Spíš brečet. Udělal jste chybu…
„Taky jsem si potom nadával. Tu stránku jsem založil, když mi bylo šestnáct. V takovým věku se tam píšou různý srandičky.“

Nechtěl jste novinářům vyhlásit válku?
„No, říkal jsem si, že už v životě nedám rozhovor. Byla to ode mě kravina. Ale i ponaučení.“

To tvrdíte už poněkolikáté…
„Už jsem zažil hodně průserů. Odešel jsem kvůli tomu i ze školy.“

Co se stalo?
„V Liberci jsem dokončil devítku, pak jsem šel do učňáku na kuchaře. Tam jsem kvůli tréninkům nestíhal chodit na praxi, tak jsem šel na sportovní školu. A tam to prostě nešlo…“

Proto jste hodil další vzdělání za hlavu?
„Po dohodě s vedením klubu jsem se rozhodl, že se budu věnovat jenom fotbalu.“

A s volným časem začaly vaše patálie…
„Ne. Ty se objevily až po mém prvním zranění (dlouhodobě lavíruje se svaly – pozn. aut.). Chodil jsem se bavit s holkama, seděl jsem po barech a někdo mě vyfotil. Od té doby se to se mnou táhne.“

Dokonce i fanoušci vás veřejně prosili, ať se dáte do kupy…
„Jo, vyvěsili na zápase transparent, každý to viděl. Až do toho zranění bylo všechno super. Jenže pak někdo udělal tu fotku a všichni se ke mně otočili zády. Jak hráči, tak fanoušci. Přestali mě brát.“

Šušká se, že v době největšího srabu jste si půjčil dost peněz i od Ladislava Maiera…
„Ježišmarjá. Teď nevím, jestli se mám smát, nebo mám bejt překvapenej. Slyšel jsem na sebe hodně drbů, ale tohle určitě pravda není.“

A to, že vám špatná životospráva huntuje zdraví, pravda je?
„Možná, spíš byla ale chyba v klubu. Všichni v Liberci vědí, že první zranění jsem vůbec neléčil. Přesto jsem za měsíc hrál. Chytil jsem skvělou formu, měl hrát na mistrovství Evropy jedenadvacítek. Hroznej hluk a já jsem si sval natrhl znovu. To mě dostalo dolů. V té době jsem svatý nebyl.“

No vidíte. Vaše zdravotní obtíže tím totiž ani zdaleka neskončily…
„Na konci léta jsem si natáhl sval. Tři měsíce jsem lítal po doktorech a nic. Kondiční trenér mě nutil dělal nějaký věci, doktor mi je zakázal. Pořád dokola. Připadal jsem si jako blbec.“

Přesto vás Liberec do zápasů posílal…
„Pomohl mi trenér Petřík, musím mu poděkovat. Občas mě to sice bolelo, ale byli jsme poslední a do útoku jsme měli k dispozici jen Honzu Nezmara. Nastupoval jsem přes prášky, trenéři byli smíření i s tím, že nějaký ten sprint vypustím.“

A to vám moc nepomohli, že?
„Musím přiznat, že mě ten sval trápí ještě teď. Někdy to necítím, jindy je to hrozná bolest. Noha mi ztuhne, vůbec nemůžu běhat.“

A místo toho, aby se probíraly vaše brankové hody, věnují se média vašemu soukromí…
„To je minulost, hodil jsem to za hlavu. Mrzelo mě to hlavně kvůli rodině. Mamka se obětovala, dva roky se mnou bydlela v Liberci, daleko od táty i od ségry. I kvůli ní se za všechno stydím. Omluvil jsem se všem, všechno vysvětlil. A oni mi dali další šanci. Snad nezklamu.“

I proto jste změnil prostředí? Liberec za Prahu?
„Musel jsem, byl to hlavní důvod celého hostování. V Liberci jsem už ani neměl takovou motivaci. Děkuji panu Paskovi, že mě do Slavie dostal. Budu se snažit dostat rozum tady.“

K tomu vás má přimět i pevná ruka kouče Jarolíma…
„Sedli jsme si a řekli, co od sebe očekáváme. Pohovor byl docela důrazný. Podmínky jsou jasně dané: perfektní životospráva, žádný alkohol. A já si ani nic jiného nepřipouštím.“

Ochrání ho kérka?

Triáda čínských znaků na levém předloktí, neurčitý bojový ornament na pravém lýtku, maličký andělíček na levé lopatce. Co rok – to jedna ozdoba na šlachovité tělo. S ideou nechat se potetovat se Jan Blažek vytasil už v libereckém dorostu.

„Nikdo v týmu to ještě neměl a mně se to líbilo. Tak jsem do toho šel,“ vzpomíná kontroverzní mladík. A vsadil na trio východoasijských symbolů – sílu, vítězství a bohatství. „Řekl jsem si, že když budu mít sílu, tak budeme vyhrávat. A kdo vítězí, má peníze,“ culí se šutér. S dalším plánem však narazil. Ornament přes celé lýtko mu maminka zakázala. „Umluvil jsem ji alespoň na menší verzi,“ říká pokreslený teenager a ukazuje si na lopatku. „Na záda jsem chtěl kříž, ale po dohodě s bývalou přítelkyní jsem zvolil andělíčka,“ povídá. „Měl by mě chránit,“ tvrdí jednoznačně. Ví, proč.

Nástrah, které na něj lstivě číhají a jimž pravidelně podléhá, se kolem něj vyskytuje dost a dost.