David Jarolím: Pán přístavu

Už z okénka svého BMW s espézetkou DJ1417 (jméno, příjmení, číslo dresu a datum narození) povídá: „Pojeďte za mnou do přístavu. Mám tam bydlení a znám příjemnou kavárnu. Na semaforech na vás počkám.“

Tak jo. Propleteme se městem a za patnáct minut sedíme pod vánočním stromečkem v kavárně. Na stole už je espresso, za oknem, v proklaté slotě, sem tam pomalu propluje loď a Jarolím se na ni zálibně podívá...

Ani po pěti letech v Hamburku vás přístav nepřestal bavit, Davide?
„Ne a asi nikdy nepřestane. Vždyť komu se poštěstí, že si může sednout k oknu a před očima má přístav. Mám to tady rád. Večer, když jsem doma sám, se takhle koukám.“

Když jste sám?
„Teď jsem vám nahrál (směje se), že jo? No, nemám žádnou vážnou známost.“

V Hamburku? Ve městě hříchu a lásky? V tomhle směru se toho o vás moc neví...
„Ne, vážně. Žádná svatba nebude, nechme to být.“ (usmívá se)

Dobře. Když máte volno a nekoukáte na přístav, tak co děláte?
„Mám tady docela dost přátel a ve městě je vždycky kam zajít. Oblíbil jsem si portugalskou kuchyni, mám rád i italskou. V Hamburku je co dělat. A hned vedle stadionu je hokejová hala, kde bývají koncerty.“

Na co vás pořadatelé nalákají?
„Rád poslouchám muziku z osmdesátých let. Takže zajdu na Stinga nebo na Erica Claptona. Z českých kapel poslouchám Support Lesbiens.“

Ty si pouštíte i cestou ze stadionu, kde jste vlastně stále. Neutíká vám kvůli fotbalu život?
„Tak to není. Fotbal dělám od malička a není to věc na pořád. Jednou už nebudu hrát. Víte naučil jsem se před léty v Bayernu nic nešidit. Vyplatí se být fyzicky připravený, protože pak máte i psychickou formu. Navíc, tady se fotbal bere jinak než u nás.“

Povídejte...
„V Hamburku jsem si uvědomil, že jsem jako fotbalista součástí života města nebo kultury. Nemůžu si dovolit něco odbýt, protože fanoušci by to poznali. Brali by to jako podvod. Tady se příslušnost ke klubu dědí. Chcete perličku ze stadionu?“

Jistě, sem s ní!
„Na tribuně stává takový kluk s transparentem. Má na něm napsáno: „Maminko, miluji tě. Ale ne víc než klub!“ To vypovídá o všem. Máme pořád vyprodáno. I na moldavský Kišiněv v letním Intertoto cupu přišlo čtyřicet tisíc lidí.“

Jasně, zatímco na Slavii, která hraje o titul...
„... přijde na Strahov, na zápas s Olomoucí, dva a půl tisíce lidí. Je to nepochopitelné, ale prostě je to tak. Tady se chodí na vlastní klub, na vlastní hráče.“

Takže byste neměnil?
„Ne, nevím co by se muselo stát. Vždyť v Německu je víc jen Bayern. Ten se neozval (culí se) a já mám v HSV smlouvu do roku 2010. Jsem tady spokojený.“

Ano a máte tady jméno. Novináři vás pasují na nejužitečnějšího hráče německé ligy. Tak proč nehrajete pravidelně v reprezentaci?
„To je přece otázka na někoho jiného. Jo, mrzelo mě, že jsem nenastoupil v kvalifikaci proti Irsku a hlavně v Mnichově s Německem. A před tím jsem hrál takový ten zápas nezápas v San Marinu...“

Víte, ono se totiž říká, že nejste mezi dvanácti oblíbenci trenéra Brücknera. Co vy nato?
„Ne, takhle vůbec neuvažuji. Budu dál pracovat v klubu, abych se šance v pravý čas dočkal. Ona přijde.“

Až Brückner v létě skončí a nároďák vezme váš otec, kouč Slavie?
„Myslíte si (rozesmátě), že bych to měl pod tátou jednodušší? Já vůbec ne! Nechtěl bych pod ním hrát. Ne proto, že se něm říká, jaký je ras. Protože si myslím, že syn by pod tátou prostě hrát neměl. Nedělá to v mančaftu dobře. A především dnes nevím, jestli otec reprezentaci vůbec povede.“

Tak proto odešel váš bratr Lukáš ze Slavie do Sieny?
„Lukáš a já, to je úplně jiný případ. On je někdy trochu rapl jako táta. No a když se v tom rozpoložení sešli...“

Sejdou se na Vánoce v Praze, ale to bude asi něco jiného...
„Určitě (usmívá se). Pro Lukáše si třiadvacátého prosince dojedu do Turína. Podívám se jak hraje proti Juventusu a pak pojedeme domů na Vánoce. Už se na všechny těším.“