Atlet Jiří Mužík: Mrznem pro zdraví

V maličké prosklené komůrce pod dřevěným schodištěm lze v oparu jen tušit dvě postavy, slyšet je jen klapot dřeváků, jak tam dole štrádují dokola. Digitální teploměr na zdi ukazuje sotva uvěřitelnou hodnotu: -142 °Celsia. Ano, i taková muka podstupuje v Kryocentru v pražských Modřanech atlet JIŘÍ MUŽÍK (31), pro svůj sen. Po třech těžkých operacích kolena chce být do léta natolik fit, aby na olympiádě v Pekingu mohl nad překážkami zase prohánět černé favority.

Ano, i extrémní mráz může pomoci, urychluje hojení tkání, podporuje regeneraci. A tak se, jakmile je právě doma a má volnou chvíli, vydává přes celou Prahu do polária. V šatně potkává útočníka hokejové Slavie Davida Hrušku, který přišel zase vyhnat z nohou únavu po zápase. Po chvíli spolu sestupují do sklepení »odklapat« tradiční čtyři minutky v lidskému mrazáku. „Kolik tam máme?“ zajímá je hned údaj na teploměru. „Stopětadvacet? No tak to nám pěkně přitopte!“ rozkazují obsluze a údaj se mění na zmíněných -142 °C.

Vylézají spokojení, maximálně vlasy mají lehce namrzlé. Extrémním chladem mimořádně prokrvené svaly začínají žhnout, tělem se rozlévá příjemné teploučko a energie, zvlášť po povinné desetiminutovce na rotopedu nebo »orbitreku«. „Tak, a dnes máme splněno,“ mne si spokojeně ruce a jede domů za rodinou.

Brzy už partnerku a synka zase opustí a do Vánoc bude nabírat nezbytnou kondici v teple na Floridě.

Podle vzoru Neumannová?

Zjevil se jako kometa v roce 1997. Z nadějného dálkaře a trojskokana se vyklubal elitní překážkář, na MS v Aténách ohromil českým rekordem (48,27 s) a postupem do finále. Ve finále byl i na MS 2001 v Edmontonu, z ME 2002 v Mnichově má stříbrnou medaili.

V roce 2006 se ale jeho kariéra zadrhla. „Leckdo mě sepsul, přitom čas 50,29 s z Göteborgu je nejspíš světovým rekordem v běhu po jedné noze,“ upřesňuje. Na podzim mu doktoři otevřeli pravé koleno, našli přetržený křížový vaz, poškozené menisky i chrupavky. „Doktor říkal, že s tím se nedá běžně žít, já s tím zkoušel světově běhat,“ ťuká si na čelo.

Osm měsíců po operaci ale pořád necítil úlevu, rozhodl se proto pro ještě důkladnější »údržbu«. Věhlasný olomoucký ortoped Radomír Holibka mu v květnu voperoval zbrusu nové vazy. „Vyrobil je z mého vlastního úponu čtyřhlavého svalu. Nedlouho po operaci jsem se ještě natáhnul, když mi podjely berle, ale nějakým zázrakem jsem si to neurval znovu,“ popisuje.

Učil se znovu chodit, z nudy aspoň zahýbal se studiem na vysoké, dneska už je ale zpátky v tréninkovém kolotoči. „Věřím, že brzy se rozběhnu naplno. A že u mě pauza zafunguje podobně dobře jako třeba u Katky Neumannový. Že odpočaté tělo zúročí roky dřiny a v Pekingu ještě něco dokážu,“ věří neochvějně. „Olympijské finále je poslední, které jsem neokusil...“