Květiny pro Žoltokse

Neznat se už delší dobu, těžko bych JULIA ŠUPLERA k tomu přemluvil. „Teď se budu vzpamatovávat nejméně tři dny,“ hrozil se. Poprosil jsem ho, zda by se mnou nešel k mohyle SERGEJE ŽOLTOKSE, lotyšského hokejisty, který zemřel při zápase klubu Riga 2000 v Minsku. Šupler tento tým trénuje a i tehdy stál na lavičce. Žoltokse vedl pouhých šest dní; spolupráci zpřetrhala smrt.

Domlouvali jsme se dlouho, nakonec kývl. „Ivanovský hřbitov,“ zavelel taxikáři. Ten se rozmýšlel, jako by snad ani nevěděl, kde je. Musel si vypomoci mapou. Těch pár minut jízdy jsme oba mlčeli, jako bychom se báli dotknout ožehavého tématu.
„Jsme tady,“ zahlaholil taxikář. Před hřbitovní zdí seděli tři babky, prodávaly květiny. „Jinou, větší nemáte?“ zeptal se můj průvodce Šupler. Nakonec vzal dva pugéty tulipánů a pár svíček. Když mě vedl písčitou pěšinkou, naše chůze se zpomalovala, hrdla jako by nám stahovala smyčka.

„Tady, vlevo, pojď,“ ukázal Julius na velkou mohylu. Prasklý náhrobní kámen symbolizuje zlomené srdce. To, které Sergeje Žoltokse v pouhých jedenatřiceti letech, měsíc před narozeninami, zradilo. Spousta květů a svíček hovoří jasnou řečí: patřil k miláčkům národa. „To je stejné, jako když vám zemřel Ivan Hlinka,“ připodobnil dva osudy slovenský trenér elitního lotyšského klubu. „Sergej byl perfektní chlap. To se dalo hned poznat. A my se znali vlastně jen pár dní. Já přišel k týmu na konci října a on třetího listopadu zemřel. Obrovská hvězda. Pro lidi velkej idol,“ hovořil Julius tiše, když zapaloval svíčky. „Krásně to udělali,“ pochválil práci kameníků a co chvíli novinami setřel prach.

„Tohle se nemuselo stát, kdyby v Minsku měli defibrilátor za pitomé dva tisíce dolarů. Prý stačila ta nejnižší dávka,“ šeptal u hrobu hráče, který mu stále leží v srdci. A jeho poslední den si po dvou letech vybavuje, jako by to bylo včera.
„Asi v pátém střídání poslední třetiny se mu udělalo dušno, zapotácel se před brankou soupeře. Dojel na střídačku a padl. Dávali mu první pomoc, dokonce i injekci přímo do srdce. Nepomohlo to...,“ povzdychl si. „Oživování trvalo hodinu a půl, po dvou třech hodinách jsme vyšli z kabiny, chlapci tam celou dobu seděli ve výstroji,“ pokračoval. Spoluhráč z Minnesoty Darby Hendrickson, jenž v Rize působil během výluky v NHL, pak Šuplera uklidňoval. Trenéra tížily výčitky, vyptával se, zda Sergeje nepřetížil. „Okamžitě na to zapomeň! Vždyť to byl průměrný zápas,“ říkal mu.

Šuplerovi se v očích leskly slzy. Hleděl na náhrobní kámen hokejisty, jenž po sobě zanechal ženu a dvě děti.Slunce nám pálilo do zad, když jsme mezi stromy odcházeli. Hrob zůstal daleko za námi, ale ještě dlouho si v hlavách budeme odříkávat epitaf: „Shořel jak hvězda, život se nevrátí, ale nehynoucí duše, ty jsi pořád s námi.“