Exkluzivní zpověď fanouška Ritchieho: Potíže mám pořád!

Tehdy, 17. května 2003, se s ním zatočil svět. Po ránu se za účasti několika známých oženil, před Večerníčkem o něm klevetila celá republika. Ne však jako o vzorném manželovi. Jako o rabiátovi přezdívaném Ritchie, který během pražského derby mezi Bohemians a Spartou pěstmi napadl asistenta Talpu. „Stalo se… Do konce ligy zbývala tři kola a my šli dolů,“ vzpomíná dnes kající se hříšník ZDENĚK URBAN (32). Tři roky strávil za mřížemi, nyní se učí žít zase od nuly. S nálepkou, o niž se marně snaží čtyři roky přijít.

Vyčítáte si s odstupem čtyř a půl roku tehdejší úlet?
„V tý době to bylo takový, jaký bylo (evidentně naráží na rozhodování sudích). Kdo na Bohemku chodil, dobře ví, co myslím. Je to náš úděl. A tenkrát? Tehdy to mohlo dopadnout mnohem hůř.“

Naštěstí nedopadlo. Vy jste si to ovšem odskákal…
„Jo. Seděl jsem tři roky. Ale nejen za to výtržnictví s panem Talpou, byly tam i další věci. Napadení veřejného činitele a tak. No a než mě pustili, tak jsem se i rozved.“

Žalobu a vymáhání 500 000 korun vám slibovali i v Bohemians…
„Volali jsme si s panem Švarcem (tehdejší majitel klubu)… Nerad bych to rozebíral… Ale žaloba nepřišla a nic jsem neplatil. Nakonec to nechtěli.“

Vězení jste ale neunikl…
„Moje advokátka, která mě obhajovala po mých předešlých trestných činech, mi řekla: Pane Urban, zapřete to. Tak jsem se ostříhal a nalepil si fousy, aby mě nikdo nepoznal. A za pár minut mi volali policajti, že se mám přijet přiznat na Prahu 10. Tak jsem tam dorazil a oni mi říkaj: »Čau, Ritchie, co tady děláš? Ty vole, ty vypadáš«.“

Sledoval jste pád a následný vzestup »klokanů« i skrz mřížoví?
„To víte, že jsem to prožíval i v kriminálu. Vždyť Bohemka padla až do třetí ligy! Jenže pak se jí zase začalo dařit. A já byl spokojenej.“

Jak k vám proudily informace?
„Zprostředkovaně. Něco telefonicky vod kluků, potom i z novin. Dostal jsem se do jiný věznice, kde jsem k nim měl přístup.“

A hltal jste je důkladně…
„Byl jsem i nasranej! Třeba v Mladý frontě mi v pondělí napsali, že jsme prohráli v Bystrci tři jedna a dali to až za polskou ligu! Říkal jsem si: To snad není možný. Největší klub, nejvíc fanoušků, a píšou o něm takovejma blechama!“

Kdy jste se dostal na svobodu?
„Pustili mě letos desátýho ledna 2007, na Husákovy narozeniny… Vylez jsem ven, byl jsem v dluzích, rozvedenej. Vůbec nic jsem neměl. Bohemka jela na přátelák do Salcburku a já musel sedět doma.“

Jak dlouho vám to vydrželo?
„Chodil jsem furt do práce, byl jsem fakt magor. Půl roku jsem neměl žádný volno. Jezdil jsem jako řidič, řešil byt, byl rozvedenej… Kluci mi volali, ať jdu na fotbal, to je jasný. Jenže já musel odmítat. Na zápas jsem se dostal někdy na konci jara.“

Teď už je to s vašimi účastmi lepší?
„Na venkovní zápasy se moc nedostanu, mám hodně práce pořád. Ale na domácí mám permanentku. A po Praze, na Žižkov, Spartu nebo Slavii chodím taky. Jen ta Morava! Tam se nedostanu.“

Připomínají vám kamarádi nebo fanoušci v kotli váš neslavný incident?
„Každý se mě na to ptá, už mě to nebaví. Kdybych o tom nemusel furt mluvit, bylo by to dávno za mnou. Jenže není. Pořád s tím mám potíže.“

I teď? Na svobodě?
„Pořád! Já chci bejt normální! Ale ať jsem byl v kriminále, venku, kdekoliv, všichni mi to připomínají. Ještě že jsem změnil image. Skoro nikdo mě už nepoznává.“

Co se tenkrát stalo?

Do konce derby mezi Bohemians a Spartou chybělo 17. května 2003 16 minut. Letenští vedli 2:1 a směřovali za titulem, klokani se řítili do druhé ligy. V tom se na hřišti objevil fanoušek Ritchie. V podnapilém stavu přeskočil plot a třemi ranami pěstí inzultoval asistenta Talpu. Zápas byl ukončen, Sparta vyhrála kontumačně, Bohemka sestoupila. „Pane Švarc, promiňte, já byl vožralej jako kráva,“ omlouval se hříšník. Na utkání vyrazil z vlastní svatby…

Řádění očima Ritchieho: Kluby si najímají boxery!

Když se před měsícem »bohemáci« porvali na Kladně, pracoval. Informace o ostrých potyčkách s policií a pořadateli získal Ritchie od kamarádů. Jak se napravený hříšník dívá na nedávné řádění zelenobílých?

„Osobně jsem na Kladně nebyl, ale od kluků, kterým se dá věřit, vím, jak to tam probíhalo. Hlavními viníky všeho byli rozhodčí a pořadatelé. I kluci z tvrdýho jádra, který maj něco za sebou, tam od sebe roztrhávali rváče. Na jednoho spad policajt a oni ho sebrali. Bylo to hustý. Provokace lidí, který kluby najímaj na údržení pořádku na stadionu. Jsou to samí náckové, boxeři, který se chtěj za dvě kila na den někde vybít. Jestli je kluby chtěj, je to jejich věc. Jsou to ale provokatéři.“

Životní sen věrného klokana: Na poháry do Anglie!

Na Bohemku vyrazil poprvé ve třech letech, jako žáček za ni dokonce chvíli válel. Ovšem ve čtrnácti už trůnil v báni, kam se poté několikrát vrátil. Ritchieho životní pouť připomíná klokaní hopsání. Žádné přehnané přemýšlení. Skok, skok, skok. Jednou správným směrem, dvakrát fatálním.

„Do Ďolíčku mě vzal nevlastní táta,“ vzpomíná Zdeněk Urban. „Byl z Vršovic a ovlivnil mě natolik, že jsem jako malej zavíral oči a představoval si, jak kopu za Bohemku,“ vkrádá se mu do tváře blažený úsměv. První ze svých snů si splnil. „Půl roku jsem za ni jako žáček hrál,“ povídá hrdě. „Pak přišla Lokomotiva Vršovice a další kluby. Až do chvíle, než dorazily ty moje životní kotrmelce. A to bylo bohužel dost brzo…“ dodává. Lituje? Nestojíme od sebe ani metr, dívám se mu do očí, přesto netuším…

Má základní vzdělání, z učiliště ho vyhodili, vydělával si nahodile. A brzy přišel k přezdívce, která jej později proslavila. „Za komunistů běžel v televizi film, ve kterým hráli dva kluci, a ten, kterej byl větší parchant, se jmenoval Ritchie. Tak mi potom začali tak říkat taky,“ vysvětluje muž se zelenobílou šálou uvázanou kolem krku.

„Dres jsem na jaře ztratil,“ omlouvá se na tribuně a zapaluje si jednu cigaretu za druhou. „Luckááá,“ křičí na novou přítelkyni. Zhubl, nechal se ostříhat. Vlasatého polonaháče, jehož fotky v květnu 2003 obletěly zemi, byste v něm nehledali. „Slavili jsme postup do ligy. Šli si zakopat, já hrál do půl těla a dres někde nechal,“ vrací se k pozbytí klubového symbolu. „Chtěl jsem si koupit novej, ale v krámě neměli moje číslo.“

I bez cenného trika Bohemce věří. „Kluci to budou mít těžký. Pořád postupovali a teď se musí udržet. Ale my budeme chodit pořád,“ vzkazuje klokanům.

„Bohemka je součást mýho života, mám ji rád. A jestli pojedeme do Anglie, tak budu spokojenej,“ vyráží mi najednou dech. »Na ostrovy? Že by byl v plánu nějaký přátelák?« ptám se sám sebe. „No přece na evropský poháry,“ skáče mi Ritchie do myšlenek. „To je můj sen.“