Tomáš Troliga měl: Štěstí v neštěstí

● Slovenský hokejista nedojel na trénink Znojma
● Zotavuje se po autonehodě a 17 operacích

Nechybělo mnoho a byl po smrti. Dva měsíce po nehodě pořád věří, že si vysněnou NHL zahraje. Deník Aha! ho zastihl ve Vysokém nad Jizerou, kde mu lékaři ve středu operovali levou ruku. „Už bych to neudělal, unavený do auta nesednu,“ říká tiše, ale v očích mu jiskří. Žije!

Tomáši, co si vybavujete ze své bouračky?
„Probudil jsem se v autě a začal přemýšlet, co jsem to udělal a co bude dál. Zkoušel jsem se dostat z auta, ale nevěděl jsem, že je to tak vážné. Že tam mám přimáčknutou nohu. Omdlel jsem. Pak mě zase probrali, opět jsem omdlel a probudil se v nemocnici. Doktor mi řekl, že ta noha nebude vypadat moc hezky.“

Co jste s ní měl?
„Hodinu a půl jsem ji měl skřípnutou, odumíraly mi svaly. Měl jsem skřípnuté cévy, a když je uvolnili, nalila se mi noha krví. Uvolňovali mi tlak v noze, pomalu se dostávaly k sobě i nervy. Doktoři ve znojemské nemocnici mi ji zachránili. Chtěl bych jim, sestrám a hasičům za záchranu nohy moc poděkovat.“

Když jste se probral v autě, myslel jste na nejhorší?
„Měl jsem hrozně blbé pocity. Ale byl jsem živý. Měl jsem štěstí, že jsem spadl na hokejový bágl. Díky tomu jsem si neudělal nic s hlavou. Bylo to štěstí v neštěstí.“

Sednete znovu do auta?
„Jasně. To byla moje chyba. S řízením to nemělo nic společného. Byl jsem unavený, usnul jsem.“

Jak dopadl váš vůz?
„Je na šrot, úplně se obtočil kolem stromu. Bylo to Hyundai Tuscon. Kdybych neměl SUV, nebyl bych tu.“

Pojedete se na místo nehody podívat?
„Už jsem tam párkrát byl. Jsou tam stromy po jednom, jen tam, kde jsem boural, rostou tři u sebe. Naštěstí jsem narazil do toho nejmenšího.“

Sledoval jste, co se stalo pardubickému bekovi Martinu Čechovi?
„To je hrůza, co se stalo tenhle rok.“

Kdy budete moct něco dělat, co říkají doktoři?
„Chtěl jsem začít posilovat alespoň vršek, za ty týdny jsem ztratil svaly. Jsem jak stará babka. Musím si dát dohromady koleno, desátého října mám být v Brně u specialisty. Pomalu začnu něco dělat, už je to hrozné.“

Kolik máte za sebou operací?
„Na sále jsem byl sedmnáctkrát, hlavně s nohou. Šlo o půlhodinové operace. Měl jsem jen lokální umrtvení, takže jsem doktory sledoval. Ve Vysokém mi vyndávali šrouby z ruky. Divil jsem se, že to šlo tak lehce.“

Co spoluhráči ze Znojma?
„Kluci jsou super, nosili mi do nemocnice ovoce, filmy, časopisy. Byl jsem překvapený, vždyť jsme se znali všehovšudy dva měsíce. Sedával jsem vedle Jardy Svobody, on chodíval nejvíc. Ale chodili všichni, i trenér, pan Sýkora. Povzbuzoval mě, vyptával se.“

Kdy byste chtěl hrát?
„Co nejdřív, možná koncem sezony. Doufám...“

Hodina a půl strachu

Tohle datum do smrti nezapomene. 23. 7. 2007, čtyři hodiny ráno. Mikrospánek, strhnutí volantu a – RÁNA. Půl hodiny čekal, než ho najdou, poté ho hasiči hodinu dostávali ven. Ty dlouhé minuty Tomáši Troligovi zamávaly se životem.

„Ten den jsem měl podepsat se Znojmem smlouvu. Usnul jsem, a jak jsem trhnul volantem, auto se převrátilo na bok a střechou narazilo do nejmenšího z trojice stromů. Kdybych vletěl do toho velkého, nebyl bych tady. Říkal jsem si z legrace, že ho půjdu pokácet. Ale nechám ho,“ vypráví hokejista.

„Moc si z toho nepamatuju, ale viděl jsem nůžky hasičů, jak mi cvakaly okolo hlavy. Později jsem je potkal ve Znojmě na hokeji, říkali, že skoro nevěřili, že z toho vyváznu živý,“ vzpomíná.

Trošku paradoxně mu zachránilo život to, že nebyl připoutaný. „Vypadl jsem dozadu na hokejový bágl a strom mi přirazil »jen« nohu. Kdybych měl pásy, nebyl bych tady,“ říká s tím, že se poutat v autě už nebude.

Sestra Martina a mlsný marod

Tuhle sestru by mu mohl každý závidět. Když se dozvěděla, co se stalo, skončila dovolenou a fofrem uháněla z Chorvatska přes Prešov do Znojma. Pak už se od brášky nehnula, už týdny mu plní snad každé přání.„Neměli jsme až tak utužený vztah. Každý šel svou cestou a teď jsme se zase setkali,“ pochvaluje si souznění Tomáš Troliga.

Jeho sestra se o něj bála. Strašně. „Dozvěděla jsem se to až za deset hodin, ve dvě odpoledne. Tátovi zavolal známý, že ve Znojmě operovali slovenského hokejistu. Ani nevěděl, že to byl Tomáš. Druhý den už jsem byla na ÁRU,“ líčí hokejistova sestra. „Nehoní mě, není nesnesitelný, to spíš já jsem nervózní,“ usmívá se už trošku unaveně Martina. Bez čeho Tomáš prý nevydrží, jsou sušenky BeBe. „Namáčím si je do čaje,“ říká mlsný marod.

Až jednou bude hrát NHL, své sestře zaplatí pořádnou dovolenou. „Určitě. Ale je to ještě daleko. Faktem je, že NHL je mým životním snem. Začátkem cesty mělo být angažmá ve Znojmě. Jenže se to zatím oddaluje,“ povzdychne si Troliga.

30.9.2007