Radek Štěpánek: Zmrtvýchvstání!

Na žebříčku už vyskákal 91 míst!

„Hrála v něm světová jednička, dvojka, trojka a… Já! To je naprostá bomba!“ vzkřikne radostně. „Jsem zpátky!“ nepochybuje už ani trochu, že kruh se uzavřel.

Na tu chvíli nikdy nezapomene. „Jen jsem stál a najednou: Au!“ Kouč ho zkoušel napravit, ale nemohl otočit hlavou. Odbelhal se k fyzioterapeutovi, kolegovi, s nímž měl trénovat, hlásil: Za pět minut jsem tady, jen si to dám uvolnit. „Jenže jsem tam na stole ležel dvě a půl hodiny. A nic se mnou nesvedli.“ Na raketu si pak nesáhl skoro tři měsíce…

Vyhřezla mu plotýnka mezi krčními obratli, uskřípl si nerv a úplně ztratil cit v ruce. „Tak a s tenisem je konec. Celý život dřu, aby to všechno bylo pryč rychleji, než lusknu prsty,“ propadal beznaději. Byl paralyzován, nemohl nic – ani zmáčknout kliku, pozbyl sílu, hmat, cit. „Jednou jsem se i rozbrečel,“ přiznává. „Usnul jsem u televize, probral jsem se a vidím, že jsem neuklidil ze stolu talíř. úplně jsem zapomněl, že mi ta ruka neslouží. Popadl jsem talíř jako obvykle, hned mi vyklouzl a spadl. Talíř i stůl se roztřískaly na tisíce střepů. To byl snad úplně nejhorší moment,“ vzpomíná na loňské babí léto.

Pět ze šesti doktorů ho posílalo na operaci, jen věhlasný fyzioterapeut Pavel Kolář mu tvrdil, že skalpel mi zlepšení nezaručí a že všechno časem může spravit cvičení. „Věřil jsem mu. Slepě jsem dělal úplně všechno, co mi řekl. Přeměnil jsem se v jeho pejska,“ povídá s úsměvem. „Denně jsme cvičili, dvacet minut s ním mě vyčerpalo tolik, co šest hodin tenisu na kurtu.“

V lednu se konečně vrátil na okruh ATP. „Ale hrál jsem jen průměr,“ ví. Ztrácel body, propadl se žebříčkem, až se po prohře v 1. kole Wimbledonu našel na 127. místě žebříčku. „Sebral jsem se a jel domů. Deset dnů jsem pořádně makal.“ Od té doby byl v semifinále v Gstaadu, vyhrál v Los Angeles, ve Washingtonu těsně prohrál s Roddickem v osmifinále a teď v Montrealu byl až mezi čtyřmi nejlepšími. A v žebříčku je rázem zase číslo 36. „Budu skokan roku!“ slibuje.