Robert Kubica: Děkuji Bohu

První interview s živým mrtvým

Vždyť minulou neděli v Montrealu v rychlosti skoro 300 km/h rozštípal své bílé BMW o betonovou zeď!

Vy sám také své přežití považujete za zázrak?
„Raději o tom nechci moc přemýšlet. Podle snímků to bylo hodně nebezpečné, ale měl jsem prostě štěstí v neštěstí. Do zdi jsem narazil ve výhodném úhlu.“

Jak jste to celé viděl svýma očima?
„Chtěl jsem zprava předjet Trulliho, ale před zatáčkou nás to trochu vyneslo a srazili jsme se. Přišel jsem o zadní křídlo, a tím i kontrolu nad autem. Pak už jsem jen něco přeskočil a letěl vzduchem. Ta nehoda se nedá nikomu vyčíst.“

Jaký je ten pocit bezmoci, když auto letí proti zdi?
„Vše jde hrozně rychle, není čas myslet na nic. Jen jsem pustil volant a ruce si přitiskl na prsa.“

Kdy jste zjistil, že žijete?
„Když se auto zastavilo na boku. Zkusil jsem se pohnout a hned jsem ucítil, že jsem v pořádku.“

Nebyl jste v bezvědomí?
„Možná krátce, když jsem letěl vzduchem. Nemohlo to trvat dlouho, protože si toho hodně pamatuji.“

Při tom nárazu do zdi jste byl podroben přetížení 28G. To je při vaší váze 72 kilo lehce přes dvě tuny…
„A to bych myslel, že to bude víc! (úsměv) Ne, bylo štěstí, že jsem letěl vzduchem a odrazil se dál, že jsem nezůstal zapasovaný přímo do zdi.“

Strašné jsou ty záběry, jak vám z vraku čouhají nijak nechráněné špičky nohou…
„Takže kdybych měřil o patnáct čísel míň, nemám ani ten kotník pochroumaný. Smůla, no… (smích) Ale vážně: Jsem šťastný, že jsem živ a můžeme si tady takhle povídat…“

Poděkoval jste Bohu?
„Jistě, protože žádné exaktní vysvětlení pro to, že jsem si při takové havárce nezlomil ani prst, prostě není. Někdo tam nahoře nade mnou musí držet ochrannou ruku. Ale dík patří i bezpečnostním technikům z týmu, jak dobře to mají promyšlené a vyrobené. Stát se tohle před deseti roky, už jsem v Pánu. Úroveň bezpečnosti je tak vysoká, že podklouznutí na schodech může skončit daleko hůř než takováhle bouračka…“

Vážně chcete v neděli startovat v Indianapolisu?
„Hlavu mám naprosto v pořádku. Nic mě nebolí a mám jasno, umím se soustředit. Rozhodnout ale musí doktoři. Já jen říkám, že jsem fit a jet chci. Návrat do reality by pro mě byl nejlepší terapií.“

Autor: (slk)