Luděk Bukač: Bojuju!

Český kouč dvojnásobných šampionů světa byl v Moskvě uveden do Síně slávy

„Držím se, držím. Vím, kde mě tlačí bota. Ale bojuju,“ usmíval se trenér LUDĚK BUKAČ, když ho před včerejším čtvrtfinále s Ruskem v moskevské hale Chodynka uvedli do Síně slávy IIHF. Po zásluze. Vždyť hokeji obětoval celý život. „Ocenění beru jako součást života. V dnešním komerčním světě je to zvlášť hezké. Hezčí než peníze.“

Kam byste tohle ocenění zařadil mezi cenami, které už máte?
„V úterý jsme měli v Moskvě slavnostní večeři. Šéf Hockey Canada tam řekl, že v zámoří jsou na taková ocenění zvyklí, že to je součást společenského života. V Evropě se tradice nedrží, u nás vůbec. Je to dobrý krok, uctívat ty, kdo se dlouhodobě věnují hokeji.“

Je velkou chybou, že se v Česku tahle tradice nedrží?
„Dotýká se mě to. A mrzí mě to. U nás je tolik hokejových hráčů, kteří pro československý nebo český hokej udělali tolik. Suchý, Pospíšil, Tikal... Ty lidi znají ve světě i v Evropě. Přitom ve srovnání s Evropou nebo zámořím jsme v tomhle směru úplně na konci. Manažerský způsob vedení společnosti tyto lidi zašlapává do země. Je to tvrdý a drsný.“

Kdy jste se byl naposledy podívat na mistrovství světa? Vychutnat si tu atmosféru...
„Vlastně jezdím každý rok. Do loňska se pořádala trenérská sympozia. Letos ho zrušili. Ale shodou okolností jsem dostal tuhle příležitost.“

Co říkáte počínání českého týmu v Moskvě? Hodně se mluvilo třeba o výkonu v zápase s Němci (0:2)…
„Jako trenér si dovedu představit, co to znamená. Mistrovstvím světa ale není jednoduché projít. Navíc když se situace takhle zkomplikuje. Pak tu ale byl zápas s Kanadou a tým ukázal svoji sílu.“

A vy? Chodíte na led?
„Pořád. Ještě vydržím. Mám hokejovou školu, díky ní se na brusle dostanu. Máme hodně dětí.“

Už sedmnáct let ji provozujete, že?
„Já do toho původně nechtěl. Ale syn mě přemluvil. Nepracujeme s reklamou, ale nabízíme kvalitní práci a to, že se dětem intenzívně věnujeme. Proto chodím na led, musím mluvit s rodiči. Ta práce mě těší.“

Chodíte se dívat na extraligové zápasy?
„Málo. Ale na hokej chodím. U nás v Jindřichově Hradci. V Praze ne, tam jen výjimečně.“

Můžete nastínit, jak vypadá váš den?
„Spíš rok. Mám ho rozdělený do několika částí. Když jsou dlouhé večery, tak se věnuji teorii, píšu publikace. V létě mám hokejovou školu. A abych se udržel v kondici, musím se věnovat sám sobě. Chodím cvičit. Aspoň půl hodiny denně. Jinak bych na ledě nevydržel.“

Také hrajete golf, že?
„Ano. Tak dvakrát třikrát týdně. Máme hřiště u nás v Bystřici, nebo jezdím do Rakouska. Jsou tam kolegové partneři. Ale nejradši mám, když jdu po greenu sám. Brzy ráno. Nebo pak večer. Když je hřiště prázdný. To je krásná šestikilometrová procházka.“

Češi v Síni slávy IIHF

Podle abecedy: Quido Adamec, Vladimír Bouzek (od včera), Vlastimil Bubník, Luděk Bukač (od včera), Josef Černý (od včera), Jaroslav Drobný, Karel Gut, Ivan Hlinka, Jiří Holečk, Jiří Holík, Vladimír Kostka, Oldřich Machač, Josef Maleček, Vladimír Martinec, Václav Nedomanský, František Pospíšil, Miroslav Šubrt, František Tikal, Vladimír Zábrodský.

Autor: Radek Lain
Foto: ČTK