Muž, který našel zlatý relikviář za půl miliardy: Nálezné? Dostal jsem tisícovku!

Na samém počátku byla postava Američana Dannyho Douglase, který nabídl československým úřadům 250 tisíc dolarů za to, že si bude moci z Československa odvézt jakousi památku, o které tu nikdo neví, že vůbec existuje. Později se do případu vložila kriminálka v čele s JUDr. Františkem Maryškou, jehož tým nakonec relikviář sám nalezl. O tom, jak se podařilo vzácný poklad najít, poskytl JUDr. Maryška Nedělnímu Aha! exkluzivní rozhovor.

Kdy jste po záhadné věci začali pátrat a za jak dlouho jste vzácný relikviář nalezli?

„Generální prokuratura se tenkrát vyjádřila, že nemůže prodat nějakou věc někdo, komu nepatří. Takže bylo nutné zjistit vlastnictví té věci, protože mohlo jít i o kradenou věc. Pátrání po věcech a osobách měla tenkrát na starosti kriminální ústředna, takže Ministerstvo zahraničních věcí to poslalo na vnitro a z vnitra to přišlo na kriminální ústřednu. Pro nás to tedy začalo někdy v srpnu nebo září roku 1984 a relikviář jsme našli 5. listopadu 1985.“

Vaše výchozí informace připomínaly spíše úkol pro prince z pohádky. Hledejte něco, nevíme co, hledejte někde, nevíme kde. To se laikovi jeví jako nesplnitelné zadání...

„Ty střípky se skládaly pomalu. Na začátku to bylo skutečně legrační, Douglas nám neřekl, co chce, jen nám sdělil, že o tom ví od konce války, kdy pracoval jako tlumočník. Jediné, co prozradil, byla informace, že se ta věc nachází asi 150 km od Norimberka.“

To bylo na začátek ale dost málo, ne?

„Ta mozaika informací postupně dostávala konkrétnější podobu. Řekl nám, že za to zaplatí, ale neřekne, o co jde. Když si to přeberete zdravým selským rozumem, tak vám dojdou některé souvislosti. Když za to dává tolik peněz, tak ta skutečná cena bude určitě mnohem vyšší. Takže vlastníkem mohl být někdo, kdo na to měl, kdo byl bohatý, čili zřejmě nějaké panstvo. Když si pro to přišel touto cestou, tak to panstvo tady asi už nežije, protože jinak by si to vzali sami. Dalším kritériem pro naše pátrání byla ta vzdálenost 150 km od Norimberka. Také to, že nechtěl sdělit o co jde, aby nepřišel o výhodu při vyjednávání, nasvědčovalo, že se nejedná o nějaký pytel kamení, ale skutečnou věc, kterou někdy někdo viděl.“

Kde jste se s Američanem Douglasem potkávali?

„Asi dvakrát byl v Praze na jednání kvůli smlouvě, kterou zahraniční podnik dojednával nezávisle na našem pátrání. My jsme žádali, abychom mohli být jednání přítomni. O přestávce jsme se třeba Douglase zeptali, zda bude potřebovat potápěče, horníky, nebo horolezce. Řekl, že ne, že si to zařídí sám, a nad konferenčním stolkem mimoděk rozpažil, jak je ta věc velká. I s takových útržků jsme to skládali.“

Jak jste přišli na hrad Bečov?

„Udělali jsme si seznam všech panství a klášterů odpovídajících zhruba té udané vzdálenosti od Norimberka. Přispěl k tomu i jeho návrh, že by smlouvu o koupi podepsal v Karlových Varech. Řekli jsme si, že když zvolil Karlovy Vary, tak to nebude v Domažlicích, ale někde nahoře na severu. Tak jsme se zaměřili na Loket, Kynžvart, Bečov, Teplou a ostatní vhodné objekty na Sokolovsku. Z Douglase jsme se stále snažili dostat nějaké informace, tak jsme se ho například zeptali, zda si je jistý, že se to místo během let nezměnilo. Že tam může teď být přehrada, dálnice, nebo třeba lom. Odpověděl, že ne, že asi před rokem a půl to bylo v pořádku. Jedině od kastelána na Bečově jsme se pak dozvěděli, že jeden z dřívějších majitelů tam asi před rokem, možná rokem a půl proběhl a zase odjel. Takže Bečov se stal objektem naší pozornosti.“

Ale jistotu jste stále neměli? Kdy došlo v pátrání k zásadnímu zvratu?

„Stoprocentní ne. Smlouva byla těsně před podepsáním, pospíchali jsme. Na konci října nám kastelán na Bečově půjčil knihu v němčině, Topografii pamětihodností západních Čech, která byla vydána v třicátých letech. Prohlídli jsme si ji, ale nic jsme v ní neobjevili. Když jsme ale čekali v Praze na detektory kovů, abychom mohli hrad prohledat, došlo k zásadní události. Kolegu napadlo, že dojde do uměleckoprůmyslového muzea, jestli tam nemají také tu knihu, kterou jsme viděli na Bečově. Že bychom se na to zatím mohli ještě důkladněji podívat. Když jsme knihu prolistovali, zjistili jsme, že je tam o jeden list víc, než v té z Bečova. Jednalo se o list, na kterém byla fotografie relikviáře sv. Maura. Rázem jsme si byli jisti kde a co hledat.“

Ale hrad je rozsáhlý a mohlo to být kdekoliv?

„Douglas před podpisem smlouvy zavolal, že potřebuje ještě nějaký čas, protože jeho právník má k textu určité výhrady. Řekli jsme si, že když nechvátá, tak se nebojí, že by to místo zapadlo sněhem. Tak jsme hledali uvnitř. Začali jsme od shora, až v kapli jsme byli úspěšní, detektory začaly pípat. Nadzvedli jsme prkna a za chvíli jsme byli u cíle. Než jsme to trefili, vykopali jsme spoustu šrotu, okapů a podkov.“

Z celého případu vyplývá, že Američan Douglas byl zřejmě ve spojení s rodinou šlechtického rodu Beaufortů, kteří relikviář na hradě Bečově zanechali a po válce museli jako šlechta sympatizující s nacismem majetek opustit?

„Ano, on to pak přiznal. Nejdřív přišel s legendou, že se to dozvěděl, když pracoval na konci války jako tlumočník, od jiného tlumočníka, ale potom řekl na rovinu, že ho angažovali původní majitelé.“

Zachránili jste památku nevyčíslitelné ceny. Jaká byla vaše odměna?

„Pokud vím, dostal jsem od šéfa správy nějakých 1000 korun a od ministra kultury šest skleniček na víno.“

Relikviář sv. Maura

Relikviář byl pořízen na objednávku člena rodiny Rumigny, která vlastnila v Belgii rozsáhlé panství, na němž počátkem jedenáctého století ve Florenes zřídila benediktské opatství. Do těchto zdobených schránek bývaly v minulosti umístěny části těl světců nebo předměty související s Ježíšem Kristem.

V průběhu let se relikviář sv. Maura dostal až na hrad Bečov, kde byl v majetku šlechtické rodiny Beaufortů. Ti však museli na základě Benešových dekretů jako sympatizanti nacistů po roce 1945 hrad opustit.

Dne 18. 2. 1986 posoudila komise ve Státní bance československé stav relikviáře po uložení v suchém trezoru.