Nezastřelili ho díky kousku čokolády

A další 4 příběhy z května 1945

Zatímco na některých místech se tancovalo v ulicích a lidé vítali osvoboditele, jinde zákeřná kulka ustupujících vojáků, nebo alkohol v krvi vítězů znamenaly nečekaný a rychlý zmar. Nedělní Aha! připravilo svědectví několika lidí, kteří konec války zažili na vlastní kůži a jejichž vzpomínky jsou stále živé.

Nestřílejte, dal nám čokoládu!

Jaroslav Englický (†58) byl spolu s dalšími kamarády stejného ročníků totálně nasazen v Německu. Válku přežil a při osvobození se spolu s kamarády těšil na návrat domů. „Spolu s dalšími kluky šel pěšky do Čech. Ještě na území Německa se rozhodli přenocovat v rozbořené stodole. Tam narazili na Rusky s dětmi. Můj dědeček si vzpomněl, že má u sebe kousek čokolády, kterou chtěl přinést domů jako dárek. Jednomu brečícímu děcku dal dvě kostičky,“ popisuje vnučka pana Englického Kristina Belatková. Pak ale dostaly události rychlý a tragický spád! Do stodoly vtrhli Rusové, kteří si mysleli, že mladíci v německých kombinézách z pracovních táborů jsou Němci a chtějí ublížit ruským ženám a dětem. „Rusové okamžitě začali střílet. Ale jedna Ruska jim řekla, aby dědu nezabíjeli, že dal jejímu dítěti čokoládu. Rusové na něj proto křičeli, ať jde pryč. Všechny ostatní kamarády ale postříleli. Zřejmě to bylo dobovou hysterií. Každý, kdo vypadal jako Němec, byl pro Rusy terč,“ dodala Belatková.

Trest smrti před domem

Vladimír Šafránek (80) z Prahy vzpomíná na událost, která mu podstatně pokazila radost z květnových dnů a osvobození Prahy sovětskou armádou. Tenkrát bydlel poblíž náměstí Jiřího z Lobkovic a jako šestnáctiletý byl svědkem události, která se odehrála v jejich domě. Nejdříve jeho a sousedy vyrušil ženský křik, který se stupňoval, potom uslyšel střelbu. V okamžiku, kdy pootevřel dveře na chodbu, spatřil mladého souseda ze čtvrtého patra spěchajícího po schodech dolů a za ním běžícího sovětského vojáka s pistolí v ruce. V přízemí byl soused vojákem zasažen a skácel se k zemi. Díky včasné lékařské pomoci a transfúzi krve přežil, ale se střílejícím a silně opilým vojákem to dopadlo špatně. Jak se později vysvětlilo, soused se vracel domů právě v okamžiku, kdy se u něj v bytě pokusilo několik opilých vojáků znásilnit jeho manželku. Rozčilený vtrhl do otevřených dveří od bytu a viděl, jak vojáci strhávají z jeho ženy šaty. Instinktivně se vrhl do klubka těl a jednoho z vojáků udeřil pěstí do obličeje. Ten se po chvíli vzpamatoval, vytáhl pistoli a pro změnu prchajícího souseda pronásledoval po schodišti a při tom mu prostřelil zezadu nohu ve stehně. Zatímco zraněný soused skončil v nemocnici, střílejícího vojáka vyslechl před domem sovětský důstojník, kterého narychlo objevili lidé někde poblíž domu. Když se voják přiznal, co způsobil a proč střílel, důstojník ho u zdi domu na místě zastřelil. Na konci války tak zbytečně vyhasl život člověka, který možná za léta války zachránil mnoho jiných lidí.

Ulicí běželo tělo bez hlavy

Milanu Zelenkovi (70) z Prahy bylo na konci války sedm, ale na tu atmosféru nikdy nezapomene. Nedá se prý přirovnat k ničemu jinému, co kdy zažil. „Tančilo se v ulicích, Rusové rozdávali lidem cigarety, různé dárky, a dokonce i dalekohledy. Tenkrát jsem žil v Praze 8, blízko zatáčky, která se stala osudná říšskému protektorovi Heydrichovi a v době pražského povstání jsem zažil i chvíle hrůzy. Například když v ulicích bouchaly granáty a setrvačností běželo po chodníku několik metrů tělo bez hlavy,“ vzpomíná. Z okna viděl, jak před barákem stojí nákladní auta naložená mrtvolami převážně Němců a také vzpomíná, jak mu otec vyprávěl, že v libeňském kostele, kde bylo chladno, objevil mezi mrtvými tělo jednoho Němce, se kterým měl předtím konflikt. „Lidé byli tenkrát nadšení a v baráku byly hlídky místní domobrany, kterým se dokonce podařilo odvrátit útok ozbrojených Němců pouze sekyrami a klacky. Kdyby Rusové nepřijeli včas, dopadlo by to špatně,“ dodává s jistotou pražský pamětník.

V mžiku přišla o polovinu své rodiny

Ani Miloslava Lašštovková (82) ze Štěnovic na Plzeňsku na 2. světovou válku do smrti nezapomene. Přišla totiž o polovinu své rodiny. „Můj tatínek tehdy zásoboval potravinami plzeňské obchody, hotely a restaurace. Často jsem mu jezdila pomáhat. Ten osudný den mi opět nabídl, abych jela s ním. Jenže moje maminka chtěla, abych jí doma pomohla v kuchyni s úklidem, a tak tatínkovi řekla, ať vezme raději mého bratra. A tak se také stalo. Ten den jsme je viděli naposledy. Už se nám domů nevrátili,“ uvedla se slzami v očích paní Miloslava. Ten den totiž nad Plzní byly nálety. Přestože na ně siréna včas upozornila a její tatínek s bratrem se stačili schovat do krytu, nebylo to nic platné. Bomba totiž proletěla výtahovou šachtou a spadla přímo na podzemní kryt. „Bylo strašné přijít v mžiku o tátu a o bráchu. S maminkou jsme zůstaly úplně samy,“ vzpomíná Miloslava Laštovková.

Ženu hodili do studny

Paní Helena Joo (78) z Českých Budějovic má na konec války zvlášť kruté vzpomínky. Tehdy jí bylo čtrnáct let a s pojízdným kinem, které rodina rozšířila o malý cirkus se zvěřincem, podnikala v době války v bývalé Jugoslávii a v Rakousku. „První květnové dny roku 1945 nás zastihly na rakouském území, zhruba sedm kilometrů od hranic s bývalým Československem,“ vzpomíná paní Helena. Tenkrát pobývala rodina v Rakousku delší dobu a Helena navštěvovala místní školu. Začátkem května 1945 náhle přijela do města sovětská armáda a konec války pro mnohé obyvatele znamenal doslova tragédii. „Přijela auta se sovětskými vojáky a nastal velký zmatek. Vojáci znásilňovali ženy a dívky, které se proto snažily schovávat, kde se dalo. Ne všem se to však podařilo. Vzpomínám, jak jsem slyšela zoufalé volání jedné mojí kamarádky a spolužačky, že vojáci napadli její mámu. „Heleno, rychle, moji mámu bijí,“ křičela celá vyděšená a třásla se po celém těle. Běžely jsme na místo, ale už bylo pozdě. Ve skutečnosti byla její máma znásilněna a poté hozena do studny. Nepřežila. Vojáci brali německy mluvící obyvatele jako nepřátele, a tak se k nim někteří i chovali. My jsme sice Němci nebyli, ale postříleli nám koně a uvařili si je k jídlu. Když jsme se částečně vzpamatovali, zamířili jsme k hranicím s bývalým Československem. Do Čech jsme se dostali přesně 9. května,“ uzavírá svou vzpomínku na konec války paní Helena Joo.