Toulavá fenka Lajka: Před 50 lety jsem letěla ke hvězdám!
V sobotu 3. listopadu tomu bude přesně padesát let, kdy byl na oběžnou dráhu vyslán první živý tvor. Z kokpitu sovětské umělé družice Sputnik 2 se pohledem na modrou planetu těšila legendární Lajka, původně toulavý psík jménem Kudrjavka.
Fiktivní rozhovor s prvním vesmírným turistou!
Přestože Sputnik 2 obletěl Zemi dvaapůltisíckrát, chudák Lajka žila jen pár hodin. Co se vlastně stalo? Jak by dnes Lajka vzpomínala na svůj úctyhodný výkon, kdyby přežila? Co by nám asi řekla, kdyby uměla mluvit a první let přežila? Sestavili jsme skutečné informace o tomto psím letu, odpovědi Lajčiných pánů vědců a vložili všechno Lajce do, ehm, tlamy...
Jaké byly tvé první pocity po startu?
„Nejdřív jsem byla trochu vyplašená. Měla jsem za sebou sice několikaměsíční tvrdý výcvik, ale znáte to, realita je vždy o mnoho děsivější než trénink. Když jsem se ale dostala na oběžnou dráhu, všechen strach zmizel. Byl to úchvatný pohled!“
Když jsi nastupovala do kokpitu Sputniku 2, tušila jsi, že se nikdy nevrátíš?
„Já ne, ale mí páníčci to věděli od začátku. S vědomím toho, že musím přinést nejvyšší oběť pro výzkum vesmíru, počítali. Sovětští vědci měli na přípravu mé lodi pouze čtyři týdny, protože soudruh Chruščov chtěl, aby mým startem byly zahájeny oslavy Velké říjnové socialistické revoluce. Nebyl tudíž čas na nějaké vymýšlení způsobu, jak se vrátit domů.“
Ty jsi však nebyla úplně první živá bytost, která byla vyslána v raketě tam nahoru. Je to tak?
„To je pravda, už v roce 1946 bylo až na samý okraj vesmíru vypuštěno hejno banánových mušek v hlavici německé rakety V-2, kterou Američané ukořistili na konci války. O dva roky později to Američani zkoušeli znova, tentokrát s opičákem Albertem. Dostal se až do 63 kilometrů a tam se chudák udusil. V roce 1951 sovětští inženýři vyslali do stokilometrové výšky Ciganka a Dezika, což byli dva pejsci, které jsem ale bohužel osobně nepoznala. Prý se vrátili živí a zdraví. Potom vědci zkoušeli různá zvířátka, ale žádné z nich se nedostalo až na oběžnou dráhu. Takže ve vesmíru jsem byla první já. To už mi nikdo nevezme! Haf!“
Původně jsi měla ve vesmíru přežít deset dní. Co se stalo, že se to nakonec nepovedlo? A jak dlouho jsi vůbec žila?
„Sovětští inženýři původně mysleli, že bych mohla vydržet sedm až deset dnů. Měla jsem dostatek žrádla, vody i vzduchu. Po několika dnech mi chtěli zastavit přívod kyslíku a měla jsem zemřít. Podmínky v kabině byly ale už po startu velmi obtížné. Nějak se nám porouchal stabilizátor teploty, takže v kabině bylo přes 40 °C! To je fakt dost, takže moje srdce to nevydrželo. Řeknu vám, potom, co mě trénovali na promrzlé Sibiři, bylo těch 40 stupňů pořádným šokem. Žila jsem ve vesmíru jen pár hodin. Trochu mě to mrzí, protože výhled byl fakticky parádní. Chtěla jsem tam vydržet déle. Ale to se nedá nic dělat.“
Co jsi vlastně tam nahoře jedla? A jak se takovému malému psíkovi chodí v kokpitu umělé družice na záchod? 
„Krmili mě speciálním výživným gelem. Na palubě ho byly až tři litry. Chutnal moc dobře, protože v něm byla přimíchaná příchuť pěkně uleželé ryby. Bohužel jsem ale nestihla sníst všechno. Se záchodem to bylo horší. Měla jsem takový speciální vak, do kterého jsem to měla dělat. Ale stejně jsem tam dlouho nepobyla, takže vak ani nebyl potřeba. Navíc jsem byla připásána speciálními popruhy, které mi sice dovolovaly lehnout si a vstávat, ale otáčet jsem se nemohla. No, nebylo to moc pohodlné.“
Jak vlastně lidé na Zemi věděli, jak se cítíš? Jak jste se domluvili?
„Samozřejmě jsme se moc nedomluvili. Sovětští vědci sice v té době byli prý nejlepší na světě, ale mému štěkání porozumět nedokázali. Přilepili mi tedy na tělo několik senzorů a ty jim posílaly do vesmírného střediska informace o mém zdravotním stavu.“
Víš o tom, že družice s tebou na palubě obletěla Zemi celkem 2570krát?
„Opravdu? Tak to je neuvěřitelné. Škoda, že jsem umřela tak brzo. To musela být paráda. A jak to celé nakonec skončilo?“
Po půl roce, 4. dubna 1958, se Sputnik 2 přiblížil k atmosféře a shořel v ní i s tebou na palubě…
„Hrůza!“
Lajko, děkujeme ti za rozhovor. Celý svět ti děkuje za oběť, kterou jsi pro průzkum vesmíru přinesla…
„Věřte mi nebo ne, všechny ty řeči o oběti mě vlastně dost štvou. Radši bych se honila někde po louce, očichávala psům zadky a jednou třeba i založila velkou psí rodinu. To jsem ale nemohla. Posadili mě do maličké kabiny a poslali do vesmíru umřít. Co je na tom tak úžasného? Běžte si to zkusit! Vrrr! To je týrání zvířat! Ale to tam nepište, pane redaktore. Lepší bude, když na mě budou lidé vzpomínat jako na dobyvatelku vesmíru, a ne jako na ukňouranou fenku.“
Autor: (mik)
Foto: ČTK, profimedia.cz, archiv, infografika Rostislav Bujna
