Máš pěknou wifinu!
Do patnácti let jsem prakticky nemluvil. Ale pak, v zoufalé touze po lásce všeho druhu, jsem se už musel nějak projevit. Začal jsem mluvit, ale ukázalo se, že je to ještě horší.
Většinou jsem řekl věc, která můj protějšek vyděsila, nebo, v lepším případě, jen znechutila. A tohle prokletí se se mnou táhne do dneška. Jistě, dosáhl jsem jisté moudrosti. Už poznám, kam nemám lézt (většinou se mi tam ani nechce), a taky vím, kdy se nespravedlivě zakulacená sinusoida mojí životní energie potápí do záporných hodnot, což v praxi znamená, že se musím co nejrychleji zdekovat někam na samotu u lesa.
Jenomže přes všechny své zkušenosti čas od času šlápnu do toho, však víte čeho. Třeba minulý čtvrtek.
Sinsoida příjemně nad nulou, počasí vlahé, teplé, příjemně okořeněné Waldovým pohřbem. Seděl jsem s přáteli na betonovém obrubníku před prací. Pak se k připojila taková hezká paní, žmoulající, jak je teď zvykem, moderně vyhlížející telefon.
"Pěkná wifina," povídám, a významně jí hledím na přístroj.
Zrudla a pohlédla si do klína. Moji přátelé ztichli.
"Jste s ní spokojená?" pokračuju žoviálně.
"No jestli vás nezlobí wifina," zakoktal jsem s rostoucím knedlíkem v krku.
DG
