Jaroslav Dušek: Postavil jsem domek z hlíny! | Ahaonline.cz

Registrace  |  Zapomenuté heslo

Deník Aha! na Facebooku

úterý 19. března 2024

Svátek slaví Josef, zítra Světlana

Jaroslav Dušek: Postavil jsem domek z hlíny!

„Já si ani nemyslím, že jsem hercem. Jsem spíš autorským hráčem v divadle. To mě baví,“ říká Jaroslav Dušek.
„Já si ani nemyslím, že jsem hercem. Jsem spíš autorským hráčem v divadle. To mě baví,“ říká Jaroslav Dušek. (Aha! – Marek Pátek, Alexandr Malachovský)

Když vedete rozhovor s hercem Jaroslavem Duškem (48), který je proslulý svou hravostí a improvizací, nikdy nevíte, jak se rozhovor vyvine. Je hereckým chameleonem, jenž si zahrál socialistického pedagoga, nacistického kolaboranta, slepého fi lozofa, drsného fotbalového fanouška a nyní i muže, který se převléká za ženu. A od jeho líčení a převlékání se do ženských šatů jsme se propovídali až k rostlinné neurobiologii čili »přírodnímu internetu«. Tento notorický pijan dešťovky, který drží i několikadenní půsty a za herce se rozhodně nepovažuje, představil i speciální domek, který si na svém pozemku postavil vlastníma rukama. Touží totiž po návratu člověka k přírodě.

Vaší nejnovější filmovou rolí je ředitel lázní, který se převléká za masérku, aby zvládl patálie spojené s příjezdem falešného šejka. Jak jste se na roli připravoval?
„Absolvoval jsem několik masérských kursů, kosmetické kursy, kadeřnické kursy, umělé nehty, různé techniky depilace a tak podobně. Absolvoval jsem několik plastických operací obličeje a specielně pro natáčení jsem si nechal vytvořit silikonová nafukovací ňadra, která jsem po natáčení vypustil. Nejdůležitější byl výběr paruky. Zkoušeli jsme zrzavou, černou, hnědou, krátkou, dlouhou, kudrnatou, ale nakonec ze mě byla blondýna. Pracovně mi říkali Marilyn Monroe. Pak mi nalíčili oči, rty a při sledování té proměny v zrcadle jsem se vciťovala do role.“

Víte, že jako žena jste velmi podobný Lubomíru Lipskému z filmu Šest medvědů s Cibulkou?
„Já jsem ten film viděl naposledy, když jsem byl malý. A jako děti na základní škole jsme v tom filmu hrály ty diváky v cirkuse. Byli jsme za to moc rádi, protože nás vzali pryč ze školy a my jsme seděli v cirkuse, kde se natáčelo s opicemi. Říkali nám ale, ať hlavně na ty opice nesaháme, což nás mrzelo. Já se přiznám, že asi nevím, jak tam pan Lipský vypadal. Ale jednou jsem uváděl nějaký pořad a měl jsem na hlavě černou paruku a brýle a někdo mi tvrdil, že vypadám jako Lubomír Lipský. Asi na tom něco bude, když už to říkáte i vy.“

Jaké lumpárny jste jako školák vyváděl? Byl jste spíš hodný kluk, anebo pravý darebák?
„Byl jsem vzorný student.“

Co pro vás znamená luxus?
„Luxus? To bude něco se světlem, ne? Anebo nějaký typ vysavače?“ (smích)

JAK S DĚDOU KOUŘIL SIRKU

Jste spíš denní, anebo noční tvor?
„Skoro každý den hraju večer v divadle, což mi přetočilo můj životní rytmus. Jako dítě jsem byl ranní pták, který se budil vždy ve čtyři hodiny ráno, a to mi vydrželo i na vysoké škole. Pak jsem ale začal hrát víc a víc v divadle a tím, jak chodíte později spát, později i vstáváte. Ale původně jsem ranní tvor, narodil jsem se za rozbřesku.“

Co jste tak brzy ráno dělal? Všichni ostatní určitě ještě spali.
„Budil jsem se tak i jako úplně malinkej klučík. Sám jsem si hrál nebo jsem si něco pro sebe povídal. Rodiče vyprávěli, že jsem neobtěžoval. Vyrostl jsem v obrovské vile na Barrandově, kde děda a babička pracovali jako služebnictvo generálního tajemníka Světové odborové federace. Děda topil v koksové kotelně a vždy vstával ve čtyři ráno. My jsme s rodiči bydleli v pokoji za kuchyní a tam mezi pokojem a kuchyní byla u stropu okna. Když děda v té kuchyni ve čtyři ráno rozsvítil, tak mě to probudilo. Já jsem vždycky vycapkal těma bosýma nohama za dědou a seděli jsme spolu ráno u stolu. Děda kouřil svoji cigaretku. A já jsem s ním kouřil sirku. On strašně moc kouřil a také na to umřel. Měl jsem dědu hrozně rád. Tak jsem tam s ním ten čas po ránu trávil moc rád.“

Vy jste již trojnásobný dědeček. Máte se svými vnoučaty také tak silné pouto?
„Oni bydlí jinde než my, takže už to není takové. Ale nejstarší, pětiletá vnučka Taťána, bydlela s mladými u nás v Černošicích, takže s tou jsme trávili opravdu spoustu času. Teď už žijí v Jindřichovicích, ale stejně se často vídáme a vzali jsme ji dvakrát na dovolenou k moři bez rodičů. Uvidíme, jestli vezmeme letos i prostředního chlapečka, Tobiáše, kterému už budou tři roky. Nejmladší Viole byl teď v lednu rok, takže ta je na to ještě maličká.“

ŽIVOT JE NEKONEČNÝ

Na jaký film s vámi se nyní můžeme těšit?
„Zrovna na začátku března bude po menším zpožděním uveden nový film Jarmareční bouda, v kterém představuji postavu Člověka a který vznikl pod vedením režiséra Pavla Dražana. Nejde o komedii, ale o podobenství současného světa. Takže žádné velké veselí, ale násilí, pýcha, zloba. Je to groteska o lidstvu, které se neustále točí v jakémsi začarovaném kruhu a právě Jarmareční bouda se pokusí diváky vykolejit.“

Co je pro vás největší bariérou?
„Já si myslím, že se bariéry vyskytují jen v určitých programech naší mysli a že ve skutečnosti žádné neexistují, protože jinak by ten život nemohl existovat. Kdyby existovaly bariéry, tak by život vyhynul. Možná by ani nevznikl. Život je bezbariérový. Jen lidé jsou taková zvláštní sorta na téhle planetě, že vytvářejí problémy, hranice, bariéry, ploty, dráty, zdi. Myslím si, že ostatní tvorové jsou prostupující energie.“

Vám tedy dnešní přetechnizovaný svět vadí?
„Takový ten prachama prorostlý svět, co touží po hospodářském růstu, považuju za omyl. I když on ten omyl má svůj význam. Když sledujeme bezbariérový pohyb, jakým způsobem se přelévají energie, tak vidíme, že tím, jak je dnešní svět propojen technicky, v podstatě kopírujeme přírodu. Protože ten způsob propojení internetových a jiných sítí nás znovu vrací do toho stavu, kdy najednou lépe vidíme a chápeme, že lze vše propojit. Je legrační, že i vědecké výzkumy potvrzují, že v podstatě existuje jakýsi internet mezi rostlinami. Zabývá se tím rostlinná neurobiologie. Když vstoupíte do lesa, tak les to ví. Rostliny na druhém konci lesa o vás vědí. To funguje. Takhle je propojena celá galaxie a bude to patrnější čím dál tím víc.“

Co si myslíte o tom, že Mayové udělali kalendář jen do roku 2012 a někteří lidé tak věří, že nastane konec světa?
„Nic si o tom nemyslím. Mayové prostě udělali takový kalendář a mají ho. Existuje na to tuna výkladů a zvěstí. Když jsem byl v Mexiku, tak tam o tom všichni mluvili a kladli nám na srdce, abychom počítali s tím, že se v roce 2012 objeví nové slunce.“

Myslíte, že současné změny na Zemi jsou spíš úpadkem, anebo adaptací naší planety?
„Vše je nádechem a výdechem. Spojení spermie s vajíčkem je v podstatě velkým třeskem. V průběhu našeho života procházíme určitými obdobími. A v momentě puberty u nás dochází k velkému rozpínání obrovskou rychlostí. Toltéci říkají, že vesmír prochází obdobím menstruující dívky, tak proto ty změny. Vesmír se tak stává oplodnitelným, a proto se galaxie spojují. Vědci říkají, že se galaxie požírají, já říkám, že se milují, prostupují se a vytvářejí nové formy.“

Věříte v posmrtný život?
„V tom běžném pojetí ne. Já si spíš myslím, že život je nekonečný. My máme svou pozornost zafixovanou jen na to vznikání a zanikání, na zrození a smrt. A nerozumíme tomu nekonečnu. Nejsme s ním ve styku.“

PELÍŠKY? TO JE DÁVNO...

Jak vzpomínáte na natáčení Pelíšků?
„Jéžišmarja, to už je tak dávno. Bylo to krásné natáčení a bylo zajímavé, protože jsem po dlouhé době hrál opět ve filmu. A to po boku Evy Holubové, se kterou prožíváme obrovskou srandu a inspiraci. Pelíšky měly úžasnou atmosféru, protože jsme i po natáčení zůstávali sedět na place a povídali jsme si. Stella Zázvorková ráda vyprávěla, nebo také Jiří Kodet. Bylo to velmi přátelské a neobyčejně semknuté natáčení.“

Kdo vás nejvíce ovlivnil?
„Mě nejvíc ovlivnila maminka a tatínek.“

Kdo je vaším hereckým vzorem?
„Nemám vzor. Jsou herci, které obdivuju. Těch je hodně. Někdy ani neznám jejich jména. Jen mi utkví scéna, výraz v obličeji, pohyb očí.“

Čemu byste se chtěl věnovat, kdybyste nebyl hercem?
„Já si ani nemyslím, že jsem hercem. Jsem spíš autorským hráčem v divadle. To mě baví. Ale jinak se nepovažuju za herce, nejsem v žádné agentuře, nechodím na konkursy.“

Čím jste chtěl být, když jste byl malý?
„Jo, když jsem byl malinký, tak jsem chtěl být klaun.“

To se vám splnilo.
„Jo, to se mi splnilo, jsem směšný.“

Kliknutím zvětšeteMyslela jsem vtipný, legrační, ne směšný.
„Mně to nevadí, i to považuju za kladné.“

Co vám vykouzlí úsměv na rtech?
„Učím se radovat z čehokoliv. Je to můj životní princip.“

Čím své okolí vytáčíte?
„Své blízké vytáčím nejčastěji telefonem.“ (smích)

Čím své okolí štvete?
„To se zeptejte mého okolí. Možná svou dobrou náladou.“

Čím vás štve vaše okolí?
„Mě lidi ani tak neštvou. Spíš mě dokážou unavit.“

Jak vidíte sám sebe za deset let?
„Vysoký, štíhlý, šlachovitý, výkonný, neúnavný, dlouhý, široký, bystrozraký.“

Jak vzpomínáte na svou první lásku? Jaká byla? Vídáte se ještě?
„To je tajemství.“

Jste žárlivý?
„Ne. Učím se být přející.“

Jaký máte názor na nevěru? Nebo jak se postupem času vyvíjel váš vztah k ní?
„Nevěra je opakem Věry. A nějakou Věru zná každý, takže si to můžete domyslet.“

DOMEK Z HLÍNY

Na podzim minulého roku jste si na svém pozemku vlastníma rukama postavil hliněný domek. Co vás k tomu vedlo?
„Vedla mě k tomu chuť to vyzkoušet. A systém Superadobe mě zaujal, protože ve střední Evropě takový domek zatím nebyl.“

Jak dlouho stavba trvala?
„Příprava asi čtrnáct dní, samotná stavba trvala měsíc.“

Kdo vám s ní pomáhal?
„Na stavbu dohlížela Iliona Khalili, manželka zesnulého Nadera Khalili, který systém Superadobe vyvinul. Po jejím odjezdu stavbu řídil Ondřej Blažík, který byl předtím u Iliony na semináři v Toskánsku, s Janem Tajbošem, který prováděl geomantický průzkum. Na stavbu postupně během měsíce přijelo spontánně pomáhat přes osmdesát lidí z různých koutů republiky. Některé přivedla chuť pomáhat, někoho přivedla zvědavost a někoho zájem vybudovat podobnou stavbu.“

Na kolik vás domek přišel?
„Všechno to spočítané nemám a není to ani důležité. Podstatné je, že tento domek si každý může postavit v takových finančních mezích, které si stanoví. Tento domek si nemůžete totiž nechat postavit nějakou firmou, to by přestalo dávat smysl. Ten stavíte sama s kamarády. To je jeden z principů této technologie.“

Kolik času jste již ve svém domku »probydlel«?
„Teď ho probydluje jedna z brigádnic, která přemýšlí o podobné stavbě. Tak si to chtěla přes zimu vyzkoušet na vlastní kůži. Zatím tam je spokojena, i když podmínky jsou drsné. Není totiž ještě hotová podlaha a také omítky chybí, takže bydlí vlastně na stavbě. Je to statečná žena.“

Jaké další plány s domkem máte?
„Na jaře a v létě uděláme hliněné omítky, přistavíme saunu a vytvoříme podlahu. Dál se uvidí. Ten domek je jako živý tvor, sám si říká, co bude dál. Asi tam budou na střídačku pobývat lidé, kteří si to budou chtít vyzkoušet. Pobyt v meditační chýši.“

CO JE TECHNOLOGIE SUPERADOBE

Technologie Superadobe představovala původně rychlé řešení pro ty, kteří ztratili střechu nad hlavou ve válce nebo při přírodní katastrofě. Veškeré materiály na stavbu se získávají výhradně v místě stavby a stavební postup je tak jednoduchý, že stavět může v podstatě každý. Hliněnou směsí se ručně naplní dlouhé pytle od brambor, které se kladou do kruhů na sebe a spojují ostnatým drátem. Vznikají tak kruhové a kopulovité budovy vhodné k dočasnému i trvalému bydlení, odolávající hurikánu, záplavám i zemětřesením.

Jak vznikal tento rozhovor

V pražském kině MAT, kde se konala projekce filmu Šejk s Jaroslavem Duškem v jedné z hlavních rolí, jsem tohoto výrazného a osobitého herce málem přehlédla. Jeho filmoví fanoušci by nejspíše očekávali vtipného exhibicionistu, ale místo něj se objevil skromný, nenápadný a především uvědomělý muž. Přišla jsem za ním s nabídkou kvalitního rozhovoru a očekávala jednu velkou legraci, to jsem se ale pěkně zmýlila. I když si ani tentokrát neodpustil mystifikaci s naprosto vážným obličejem, náš rozhovor se nakonec stočil k vážným tématům o přírodě a lidstvu, o nichž se rozpovídal s obrovským zápalem. Dnešní svět totiž považuje za jeden velký omyl, z chování lidstva je až zklamaný a nejraději by se navrátil k přírodě a jejím přirozeným principům. A jelikož je stylisticky velice hravý, otázky, které tohoto mistra improvizace nezaujmou, jednoduše odbude slovní hrátkou či přesmyčkou a odvede tak hovor naprosto jinam, leckdy až do nekonečna...

6.2.2010, 05:00

Přečtěte si
Články odjinud

Kontakty

  • Telefon 9.00 – 17.00: 225 974 140
  • Telefon po 17.00: 225 974 164
  • Fax: 225 974 141

RSS kanály serveru ahaonline.cz lze užívat pouze pro osobní potřebu. Jakékoli další šíření obsahu ahaonline.cz je možné pouze s předchozím souhlasem jeho provozovatele.