Jaroslav Bednář: Soumrak bohů?

Co se mu stalo, když ho v Omsku vzal Jaromír Jágr do kostela?

V kostele ho sotva potkáte. Křtěný není. A pobožný už vůbec. Přesto se postava hokejového útočníka JAROSLAVA BEDNÁŘE (30) výborně vyjímá v roli boha. On je totiž v hokejové Slavii jedním z mála, ke komu teď její fanoušci mohou vzhlížet. Klub musel radikálně ořezat více než stomilionový rozpočet. Nepodniká velké nákupy. A také už si neklade nejvyšší cíle. Nastává snad v Edenu, domovském slávistickém táboře, soumrak bohů?

Sám o sobě Jaroslav Bednář říká, že tak maximálně »poděkuje pánubohu«. Třeba že bez komplikací v létě přečkal dvě náročné operace, kolena a ramene. Že se zase zpátky dostává do formy, jakou měl na konci sezony.

Ale jinak je s pověrčivostí »na štíru«. „Abych si izolačkou omotával hokejku zepředu dozadu a zase nazpátek, to vůbec. Spíš dělám věci, který mi vyhovujou. Chodím ve stejnou dobu na zápas, nebo si brusle uvazuju pět minut před tím, než jdeme na led,“ vypráví.
Když má mluvit o náboženství, vrací se především k angažmá v Rusku. Sibiřský Omsk, kde strávil dvě sezony, platí za centrum pravoslavné víry. „Tam to dýchalo ze všech stran,“ vybavuje si. „Rusové jsou strašně pobožní. A pověrčiví.“

Poprvé to poznal, když se zabydloval v kabině místního Avangardu. „ Když se protahujou v kabině, nesmíš jim překročit nohu. A když to uděláš, tak na tebe hned křičej, že se musíš vrátit stejnou cestou,“ vzpomíná. „Kolikrát jsem se tomu smál. Ale oni to berou strašně vážně.“
Druhou velkou zkušenost pobral v době, kdy během výluky v NHL do Omsku přišel hrát Jaromír Jágr. On sám vyznává pravoslavnou víru, a tak se s ním Bednář jednou ze zvědavosti vypravil do jednoho z místních kostelů. Pamatuje si hořící svíčky. A všudypřítomné ticho. „Všude jsem cítil strašnou energii. A po pěti minutách mě strašně začala třeštit hlava. Vyprávěl jsem to Jardovi a on na mě: To je jasný. To je tím, že jsi ateista. Musel jsem jít pryč,“ popisuje Bednář.

Ovšem jinak to je s předtuchami. Kolikrát se mu stalo, že dokázal předpovědět věci, které se pak opravdu staly. „Ať to byly dobrý, nebo špatný předtuchy.“
Jednu má i teď:„Je dobře, že máme poskládanej mladej tým,“ tuší Bednář. „Až se mladý vyhrajou, budeme zase nahoře. Do roka nebo do dvou.“
Tak co: vyplní se i tahle předpověď?

Fotografie za »všechny prachy«

Naoko se nejdřív zamračil. „To si musím sundat triko? To snad ne... A boty? Ježišmarjá! A hodinky vlastně taky, že jo?“

Samotné fotografování pak ale hokejového útočníka Jaroslava Bednáře bavilo. Chitón, tradiční oděv řeckých bohů, mu padl jako ušitý na míru. Omrkl rudou slávistickou hvězdu, na hlavu nasadil zelený vavřín a na atletickém stadionu ve vršovickém Edenu začal vzhlížet k nebi.
Jeho uhrančivé oči náramně ladily s rolí, do které se nechal stylizovat.

Ovšem také měl jasno: „Tohle mě bude stát prachů, až ty fotky uviděj spoluhráči v kabině. To ani nechci vidět...,“ smál se. „Já nic podobnýho ještě nefotil.“ Během půlhodinky, kterou fotografování zabralo, to zopakoval ještě třikrát.

To Samovi, tříletému Jack Russel teriérovi, kterého Bednář na fotografování přivezl s sebou, se páníček v nové roli evidentně zalíbil. Nejdřív ho pozoroval zdálky, pak se ale nenápadně začal plížit až k jeho nohám.
„No jo, ten nikde nesmí chybět,“ smál se útočník. „Ale on je zvyklej. Vozím ho všude s sebou.“