Kačer se k ní celoživpotně choval jako King.Ona makala, ona zařizovala, ona se starala.Vím, že jí odešlo spaní a byla vyčerpaná mnohokrát, zatímco o něho bylo postaráno a byl v klidu.Tak jí má co vracet!
To ivanak: Moc děkuji,snažila jsem se být dcerou,snad se mi to povedlo,jsme s manželem 45 let a já bych chtěla,pro moji budoucí snachu,být tím,čím byla moje milovaná manželova maminka.
S bratrem jsme se starali o mamku s touto nemocí 2,5 roku. Nejhorší byly noci, kdy vstávala, oblékla se a chtěla jet domů...Přitom byla doma. Domluva byla vyloučená, sedativa nepomáhala, některá ani užívat nemohou, stav by se zhoršil do záchvatu. Hledali jsme vhodné zařízení a od října je v Alzheimer centru v Českých Budějovicích, je skvělé. Mamku můžeme kdykoliv navštívit, personál je vstřícný a mamka je spokojená.
To ivanak:Já jsem se starala o moji milovanou tchýni 2 roky.Její vlastní dcera nám pořád tvrdila,že babička je debil.S ničím nám nepomohla,obv.lékařka jí ani neznala
Tak se mnou určitě souhlasíte .Vždy jsem říkala,že dokud bude v mojich silách nikam ji nedat,tak ji nikam nedám.Je to tři roky,co maminka zemřela a jak píšete,následky jsou i na mě znát dodnes.Proto říkám,že kdo to nezažil,ať přestane s těma kecama.Poslední měsíce když jsem se o ni starala,tak jsem si říkala,že je to už pod lidskou důstojnost a přála jsem si,aby už měla klid.Bylo ji 88 let,když zemřela.Ale strašně mi stále chybí,byla báječná,prostě to byla moje maminka,A před váma klobouk dolů,že jako nevěsta jste to pro ni udělala.
Nejhrůznější doba v ném životě,byla ta,kdy jsem se musela starat o manželovu matku,se stejnou diagnozou.Vlastní dcera se od ní odvrátila,obv.lékařka si myslela,že dcera jsem já. Já si následky nesu dodnes,ale J... K......,dcera je nejdůležitější na světě!
Spousta lidí,která se negativně vyjadřuje na adresu jak těch nemocných,tak i těch,kteří se o ně starají nemá o této nemoci ani páru.Sama jsem to zažila na vlastní kůži se svojí maminkou.Starala jsem se o ni 8 let, 24 hodin denně.Nevěřím tomu,že by pan Kačer svou ženu ukazoval pro peníze.Starost o ni je tak těžká a náročná, jen ten kdo to zažil,tak ví,o čem tato nemoc je. S těmito lidmi je velmi těžké pořízení a domluva horší,než s malým dítětem.Ví jen to,co jim zůstalo v paměti a přítomnost je jim vzdálená jako Severní pól.Poslední stadium této nemoci je jedna velká a hlavně smutná záležitost.A věřte,že kdo miluje svého blízkého,který onemocní touto nemocí,tak neskutečně trpí,protože ten nemocný si to neuvědomuje,pouze ten,kdo se o něj stará.Přeji panu Kačerovi hodně a hodně sil i celé jeho rodině,hlavně pevné nervy,Držte se!!!
Ten, kdo onemocněl, tak má pocit, že je zdravý, že mu nic není, ale ten, kdo o něj pečuje, tak mi bylo sděleno psychiatrem, ze se nemusím stydět, že spousta lidí onemocní depresemi, protože se zhroutí z té péče. Navíc moje maminka má pocit, že všichni okolo ní v domově, kam jsme ji museli umístit, jsou nějakým způsobem blázni ale ona je normální, přitom má tu samou nemoc, jako oni, jen třeba na počátku, ale stejně bohužel dělá věci, které si nepřipouští jako věc patologickou, ale přijde jim to normální. Je nesmírně náročné, když o takto postiženého člověka pečujete, jak několikrát během hodiny opakujete tu samou věc. jak nedokáže udržet hygienu, kterou před rokem zvládal normálně. Náročné jsou bludy, kreré nemocné postihují, takže maminka mě několikrát za noc volala, že někdo zvoní a dobývá se k ní do pokoje. Řešíte, že se jí něco ztratilo a čelíte obvinění, že jste jí to sebrali. pak se to samozřejmě najde a vysvětlí, ale ten člověk to zapomene a pořád mluví o tom, že tady měla čokoládu v šuplíku a už tam není, zapomněla, že ji snědla a pořád ji hledá, nebo si dá pytlík s bonbony jinam a pak je hledá.... schovává si věci, co kdyby jí někdo sebral nůžky na nehty... co kdyby jí někdo ukradl bonbony... Já jsem se z toho bohužel zhroutila... tezko vysvětlujete, když si vzpomene, že chce koupit něco, co bylo běžnou věcí před 30lety, že ted uz se to nevyrábí, že to prostě není možné sehnat... Stáří je smutné, pokud dojde k takovému postižení, tak je smutné i pro rodinu...
ljubba:povím vám jeden svůj zážitek.Měli jsme jet ten den k mému bratrovi na návštěvu,ale jeli jsme až po obědě.Bohužel jsem to mamince řekla hned ráno,že pojedeme a ona snad každých pět minut za mnou přišla a ptala se kdy pojedeme.Už jsem nevěděla co,tak jsem na čtvrtku velkým písmem napsala,ZA STÁŇOU POJEDEME ODPOLEDNE,a řekla jsem jí,až se mě pujde zeptat,ať si to přečte.podotýkám,že to byl počátek její demence a šlo s ní ještě cestovat a sem tam i něco povídat.Po chvíli za mnou přišla a říká mi,Ivanko mě ti přišel nějaký dopis,nevíš kdo mi ho poslal a co mi to tam píše?Nevěděla jsem v tu chvíli jestli mám už brečet,nebo se smát.Když maminka zemřela,tak při rozloučení v restauraci,když jsme si s příbuznými povídali,tak jsem to dala už jako humornou příhodu k dobru.NIKDO kdo to nezažije na vlastní kůži,tak neví o čem je řeč.Ten člověk za to nemůže,ale pro ty starající je to očistec.Byla jsem fakt na pokraji sil,když mi ji odvezli do nemocnice a to už bylo v období,kdy jen ležela a dva měsíce byla ve bdělém spánku a ve dne v noci jen a jen volala a nadávala.I přes to všechno na ni s velkou láskou vzpomínám a nelituji toho,že jsem ji u sebe měla.Nic méně neodsuzuji ty,kteří to nezvládnou.
Nechápu,že pan Kačer,kterého jsem považovala za solidního člověka,má zapotřebí paní Ninu v tomto stavu ukazovat,že by opravdu peníze byly až na prvním místě než úcta k člověku.Všichni,kdo měli na starosti staré rodiče,ví o čem stáří je,nebo se chce pochlubit jaký je štramák vedle ní nebo mu hráblo
