Na první pohled poutala pozornost jeho veliká pusa, pak i jeho dramatický projev. Čelo míval mokré potem, jak se s vypětím sil snažil předat svoje poselství bojovníka za ty nejniternější věci světa. Často se při vystoupení díval nahoru, k nebi. Zatínal pěsti, jako by chtěl zvrátit běh světa. Jacques Brel (†49) nebyl písničkář, ale zpívající básník. Jeho šansony jsou hlasitou výpovědí o věcech, o kterých se ostatní báli mluvit i potichu. „Útočím na vše, co mi překáží v rozletu, co mi brání ve štěstí. Přemýšlím o věcech, o kterých nikdo nechce mluvit, jako by všichni měli strach, že se dotknou otevřené rány…,“ řekl autor téměř dvou stovek písní. Zpět na článek
Chcete-li se zapojit do diskuse, přihlaste se prosím.
