Ano stáří je opravdu ne moc hezký závěr koloběhu života. Někdo má to štěstí, že je i ve stáří v plné síle a zdraví, ale těchto lidí je opravdu málo, hlavně v dnešní hektické době. Na jednu stranu nám moderní doba dopřává dožívat se vyššího věku, ale za jakou cenu? K čemu je většině starších lidí dobré, že se dožívají vysokého věku, když si ani nepamatují co bylo před chvílí, který je den, měsíc, rok, nepoznávají své blízké, přátele. Je jim dopřáno žít si ve svém uzavřeném světě, skryti před tvrdou realitou. Vůbec nevnímají to utrpení a trápení těch kteří se o ně musejí denně starat 24 hodin. Já mám v rodině tetu, které bude letos 97 let a ta je opravdu vyjímkou, až na trošku bolavé nohy je zcela fit. Tož, aby si procvičovala mozék (jak říká) začala si znovu číst latinské knihy, protože to dlóho nedělala. A s takovými lidmi je krásné zůstat co nejdéle, pozorovat je v němém údivu a úžasu, jak mají v sobě jaksi automaticky tu pokoru, úctu, vlídné slovo, nikomu nic nezávidí, když bylo třeba vždy pomohli a nejen slovem, ale i skutky. Bohužel mám pocit, že takový lidé se již ani nerodí a to je velká škoda přátelé.
... jestli je pani tak vyčerpaná a má taky spoustu jiné práce , nemohla by manželovi pořídit ošetřovatelku aspon na 1/2 dne denně? Myslím , že na tom není tak špatně , aby si to nemohla dovolit !
Tak paní by asi na to měla, s "normálními" lidmi je to těžké. Těžko zaplatíte např. 18tisíc Kč měsíčně za to, že Vám bude někdo 4 hodiny denně pomáhat s nemocným člověkem....
Mám stejně starou maminku jako je pan Jelínek, také po mozkové příhodě. Je to namahavé nejen fyzicky, ale i psychicky. Clověk, který si chce vzít ve třiceti 50letého partnera a lmaluje si, že to tak bude pořád, měl by si vzít domu 80letého postiženého a např. se o něj 24 hodin denně měsíc starat se vsím všudy, pak by pochopil, že ten vztah pak je o úplně jiné lásce než chodit po restauracícha jezdit na dovolené k moři... navíc v padesáti vypadá člověk jinak než v 80ti.. pokřivené prsty, shrbené tělo....A nejen to, nikdo vám s ničím nepomůže, s úklidem, s nákupy, s prádlem, naopak, máte všeho nějak víc - staráte se o sebe, ale i o postiženého člověka, který je mnohdy pak i zlý, bohužel za to nemůže, ale choroby zcela ovlivní mysl. Z mé hodné maminky se stala hádavá a podezíravá ženská, je mnohdy hodně těžké jí vysvětlit, že to co si myslí, není pravda, že to je jen její výmysl. Navíc pak je na psychiku i to, že takto postižený člověk vám neustále vypráví desetkrát za den tu samou věc a hádá se, že to nikdy nikomu neříkal... Pokud pak slyšíte 10x za den jak přesně probíhalo to, kdy umíral doma můj tatínek s všemi detaily, tak je to opravdu psychicky nesnesitelné a žijete v tom 24 hodin denně...... je to pro hodně silné jedince, a to at jde o starost o manžela, nebo o rodiče... stáří je opravdu hrozné a smutné....
A pokud pak přijdou stihomamy, jako že jí pozorují sousedi, že o ní mluví sousedi o patro výš - podotýkám, že neslyší, co jí říkám na půl metru a slyší to, co říkají lidi v zavřeném bytě o patro výš? Nebo někdo chodí v noci za dveřmi, popř. můj manžel "sežral kapra a at se příště s tím zadusí" A zrovna kapra, kterého má tak ráda a měla na něj chut - podotýkám, že kapra snědla k večeři a a říkala, jak jí chutnal, jen si nepamatuje, že ho jedla....
