Udělat rozhovor s Janou Kratochvílovou (60) je skutečný oříšek. Ona se kroutí, křičí, máchá rukama, otáčí kolem vlastní osy, občas něco zakřičí anglicky. Když ale pak dá dohromady kloudnou větu, tak to stojí vážně za to. Podívejte se, jaká moudra naposledy vytáhla z mystické Jany naše redaktorka…Zpět na článek
Chcete-li se zapojit do diskuse, přihlaste se prosím.
Jana žádné drogy nebere a nebrala, dokonce ani nepije a nekouří, ale má v sobě sebezničující hysterický mechanismus neustále na sebe upozorňovat a strhávat pozornost, díky tomu si úspěšně ničí kariéru, kam vleze.
V TV ji z pořadu dokonce vyhodili, nepustila ani moderátora ke slovu, byla neřiditelná, narazíla i v mnoha klubech a stejně tak ji odepsali v Británii, kde měla úspěšně našlápnuto.
Navíc si poslední dobou zahaluje zcela obličej a schovává se pod různými nejapnými výmluvami a hláškami před lidmi (jakože ten hadr je mentální chirurgie ap). Na což lidi moc zvědaví nejsou, aby někdo přišel na koncert a díval se tam, jak kdosi huhlá za hadrem. Už tak chodí i mimo pódium. Hodně se to zhoršilo po smrti její matky. Patrně si vyčítá, že tu u ní nebyla, protože je přesvědčená, že matku mohli zachránit a pak taky i na Janu doléhá stárnutí. Není jednoduché stále hrát tu roli šokézního diblika v 60, i když na svůj věk vypadá báječně.
Tohle ovšem nemá nic společného s tím, že skvěle zpívá a ve své podstatě je to i hodná ženská. O to víc je moc velká škoda, že s tím nic nedělá a vlastně ani zpívat nemůže, protože producenti díky jejímu chování od ní všude dali ruce pryč a vlastně má kamkoliv plot. Jednou za půl roku koncertík v nějakém hospodním pidiklubu tu kariéru už nevzkřísí.
ona není nemocná v pravém smyslu slova, není to nic, co by zregulovala léky. Tohle je spíš případ pro psychoanalytika. Umřel jí bratr na drogy a matka byla jediná, koho Jana respektovala. Pak regulovala sama sebe dlouhými hladovými půsty a Jirka jí ve všem vyjde vstříc, vaří, stará se o ni a toleruje ji. No a vzhledem k tomu, že dělá bigbít a díky tomu hlasu, se posunula mezi mládež kolem puberty, které se snaží i zavděčit a která ji v tom podporuje. Když vyhlásí, že ji inspiruje víla Jasmínka, všichni jí tak začnou říkat a když to za rok změní na jinou bytost, nikdo se nediví a zase ji nazývají, jak ona poručí. To je pak těžká cesta z toho ven, nehledě na to, že co se sebou uděláte v 60? To už je pozdě.
Navíc, v tom bigbítu, ona je jinde, už nemůže chytnout vlak, který jede kolem, protože tehdy se skládala ještě poctivá muzika. Má krásné písně, ale její fandové chtějí staré dobré fláky a novému nerozumí a pro nové fandy mladšího věku to je zastaralé hudebně. Mně osobně se to moc líbí, třeba z těch nových věcí Srdce, Šípková Růženka nebo Motel Barbarossa, ale co vím, bere to jen mne, když to někomu pustím, krčí nad tím rameny.
Markantní je u ní posun k infantilitě v mluvě, šilavý dětský hlásek, to ještě před rokem neměla. Připomíná mi jinou infantilní hysterku - Lenku Kořínkovou.
Jana by potřebovala práci jako sůl, pozornost médií a pak by se srovnala, jenže zároveň dělá vše pro to, aby si to zkazila a spálila za sebou mosty. Za touhle sebedestrukcí musí být neláska k sobě nebo nějaký podobný hnací motor. Škoda.
