Legendární Mimikry: Pravda o únosu letadla!

ylo přesně 16 hodin, když z letiště v Mariánských Lázních odstartoval letoun L 410 společnosti Slov Air. Měl namířeno do Prahy a na jeho palubě byla i desítka mladých lidí ve věku 18 až 23 let. Na první pohled se od ostatních cestujících, kteří letěli většinou za pracovními záležitostmi, lišili svým zjevem. Že letí »máničky« do Prahy pracovně, si určitě nemyslela ani žena, která na letišti prováděla kontrolu cestujících. Její upozornění na fakt, že skupina působí poněkud podivně, ale bohužel příslušníci tehdejší Veřejné bezpečnosti nebrali vážně. V tu chvíli ještě nikdo netušil, že rozhodně nechtějí do Prahy, ale na západ od hranic Československa...

Začal to Adamica
Drama, které se krátce po startu začalo odehrávat na palubě letadla, trvalo necelou půl hodinu. Odstartoval ho muž, který byl ze skupiny většinou vlasatých cestujících, nejstarší. Jmenoval se  Lubomír Adamica a bylo mu 23 let. Měl za sebou pár let emigrace v západním Německu a USA, pobyty v psychiatrických léčebnách a zkušenosti s hašišem a heroinem.

„Asi osm minut po startu jsem slyšel, jak několik osob povstalo ze svých míst. Kolem mě proběhl vyšší mladík a vrhl se zezadu na kapitána letadla Jána Mičicu, který seděl přede mnou. Okamžitě jsem ho chytil kolem pasu a snažil jsem se ho zezadu odtáhnout od kapitánova sedadla. Mladík se otočil, prudkým úderem do obličeje mě srazil na sedadlo. Další osoba mě chytila kolem krku a začala škrtit. V tomto sevření jsem byl držen až do přistání. V momentě, když jsem byl sražen a zezadu škrcen, jsem si všiml, že drží v ruce pistoli. Vyhrožoval mi, že mě zastřelí, pokud se pohnu. Pak se bleskově otočil zpět ke kapitánovi letadla a ve velmi krátkém intervalu zazněl výstřel.“ Tak popsal další vývoj událostí v deníku Rudé právo o pár dní později jeden z cestujících.

Smrt v kokpitu
Tím mužem, který mířil pistolí na kapitána letadla, byl právě Lubomír Adamica a druhým, který také třímal v ruce zbraň, byl jeho kamarád Jiří Vochomůrka. Cíl jejich počínání byl jednoznačný. Chtěli, aby piloti změnili směr letu a zamířili do tehdejšího západního Německa. Kapitán Mičica se zřejmě instinktivně otočil a v tu chvíli vyšla z pistole rána. Po osudném výstřelu byl řízení letadla  schopen už jen jeden z pilotů. Mičica totiž pomalu umíral. Střela ho zasáhla přímo do krční tepny. Řízení se ujal druhý pilot Dominik Chrobok a o pár desítek minut později stále ještě s pistolí v zádech přistál na letišti nedaleko bavorského Weidenu.

Drama na palubě skončilo. Desetičlenná skupina skončila s pouty na rukou v policejních celách a o několik měsíců později před soudem. Ten jejím členům za únos letadla, který tehdejší československý tisk ostře odsoudil, vyměřil tresty od tří do sedmi let vězení. Když se Lubomír Adamica dozvěděl, že by měl být obžalován z vraždy, spáchal ve vazbě sebevraždu.

Jak Plastici k Mimikrám přišli

Případ uneseného letadla byl propagandisticky zneužit až o několik let později proti nezávislé kultuře a mladým lidem s ní spojenými. Únosci a příznivci undergroundu však spolu nikdy nic neměli společného – jen dlouhé vlasy a zájem o muziku.

Nejprve sice vznikl scénář s názvem Letím s vrahem na palubě, ale poté, co v tehdejším Československu proběhly dva undergroundové festivaly (ten v roce 1976 skončil zatýkáním a odsouzením některých účastníků), jej režisér Jiří Sequens přepracoval do odlišného příběhu. Hudební skupina přátel songu Mimikry, která v původní verzi scénáře nebyla, měla negativně karikovat kapelu The Plastic People of the Universe, kterou v roce 1968 založil baskytarista Milan Mejla Hlavsa.

V roce 1976 komunistická policie zatkla členy skupiny a postavila je před soud za údajné výtržnictví. Většina byla po několika týdnech pobytu ve vazbě propuštěna, ale saxofonista Vratislav Brabenec byl shledán vinným a odsouzen k nepodmíněnému trestu osmi měsíců odnětí svobody, a manažer kapely, básník Ivan Magor Jirous odešel od soudu dokonce s osmnáctiměsíčním trestem.

Bývalý zpěvák skupiny Paul Wilson byl vyhoštěn.
Z protestů proti uvěznění muzikantů posléze na začátku roku 1977 vzešla iniciativa Charty 77. Její představitel Václav Havel spolupracoval s Plastiky na pořádání utajených koncertů na svém Hrádečku a dokonce jim vybíral texty jiných autorů ke zhudebnění.  V repertoáru měli také - podobně jako Mimikry - zhudebněné biblické songy.  V roce 1978 třeba nazpívali Pašijové hry velikonoční s texty na základě Starého a Nového zákona.

Lábus se omluvil Mejlovi
Po sametové revoluci se Jiří Lábus omlouval Mejlovi Hlavsovi za své účinkování v Mimikrech. „Žasnul jsem, protože to bylo výborný, a dost dobře jsem nechápal, proč si z toho dělal hlavu..,“ bral to Mejla s humorem.

Dodnes nevyřešená záhada: Kdo nazpíval Bič boží?
Když se Plastici vrátili po roce 1989 ke koncertování, publikum si prý žádalo Bič boží. Ti však tenhle šlágr nikdy neměli v repertoáru! Autorem hudby je skladatel Zdeněk Liška, jako u všech dílů Majora Zemana. Text napsal režisér Sequens podle biblických textů. Dodnes nevyřešenou záhadou je, kdo Bič boží nazpíval. Traduje se, že ho »spáchala« vokální skupina Saturn Pavla Skalického nebo CK Vocal, ale zřejmě to byla část muzikantů z filmového symfonického orchestru FISYO řízeného Františkem Belfínem. Vše prý nahráli a nazpívali za jediné dopoledne.