Olga Menzelová: Peníze u nás vydělávám já!

Olga Menzelová (29), manželka oscarového režiséra Jiřího Menzela (68)

No přece kvůli penězům…! „Můj muž ale říká, že jsem to já, kdo v naší rodině vydělává peníze. Takže mě to netrápí a jsem v pohodě,“ směje se produkční Olga Menzelová (29), manželka Jiřího Menzela (68). Mimochodem, když Olga (rozená Kelymanová) přišla na svět, měl Jiří Menzel doma Ocsara za Ostře sledované vlaky už celých 11 let.

Když je ale vidíte spolu, jako by byli stejně staří, či spíš mladí. Neustále se kočkují - on o ní s vážnou tváří tvrdí, že je uprchlice z Albánie, na niž dostává dotace od státu, protože má malý důchod. („Teď mi ho ale zvýšili, takže mám už přes deset tisíc…“) Nebo že ji brzy vymění, protože už jí bude třicet. („Mně sice táhne na sedmdesát, ale to je vina mých rodičů, že mě přivedli na svět tak brzo…“) Ona zase se smíchem vzpomíná, jak Jiří potkal poprvé jejího tatínka, který je mladší než on: „Zastavili jsme před domem a já říkám: Hele, táta! A Jirka? Zdrhnul!“ Anebo jak se s Jirkou seznámili, když s ním před sedmi lety šla coby studentka žurnalistiky udělat rozhovor: „Byl kyselej, kuňkal, prostě hroznej! A když jsem se ho ptala, co by popřál posluchačům rádia, tak řekl: Aby už v rádiu nebyla ta blbá pop-music.“ Mimochodem – hudba je asi to jediné, v čem se dodnes neshodnou. Ona poslouchá modernu, on Sinatru, písničky Semaforu, swingy a jazzband.

Olgo, vypadáte hodně rozlítaně. Neustále vám zvoní dva mobily, pořád vás někdo nahání…
„Jo, mám toho fakt hodně. Kromě toho, že pracuji jako produkční, chodím navíc ještě do školy na denní studium. To je moje bolavé místo, protože to moc nestíhám a mám z toho špatné svědomí. A nerada dělám věci na půl plynu. Ale práce mě baví, jsem hodně energická a velké vytížení mi docela vyhovuje.“

Co znamená být produkční ve vašem podání? Někam zavoláte, řeknete, že jste Olga Menzelová, a někdo vám dá peníze?
„To by bylo super… (smích) Ale tak jednoduché to není. Aktivit mám hodně. Na Kampě jsem zorganizovala výstavu Země krásná neznámá, kterou během tří měsíců navštívilo 1,3 milionu lidí. Nebývalý úspěch, takže ji chceme přesunout do Karlových Varů. V rámci školy sháním peníze na divadelní festival, sháním peníze i na cizí projekty, zastupuji mezzosopranistku Státní opery Andreu Kalivodovou a řadu jiných umělců…“

Většina lidí si myslí, že manželství se známým režisérem přináší finanční zajištění. Ale vy naopak sháníte peníze pro něj, prý jste dokonce sehnala většinu peněz na jeho film Obsluhoval jsem anglického krále.
„Můj muž říká, že jsem to já, kdo v naší rodině vydělává peníze. (smích) On to chytře udělal, že si mě vzal. (smích) Byl to projekt, kterému jsem věřila. Spojení režiséra a autora předlohy je tak silné, že máte v ruce eso.“

Studujete produkci na DAMU, i když jste školním škamnám už odrostla a spolužáci jsou o pár let mladší než vy…
„No, o pár… Tak o deset! (smích) Je to vtipný, protože jsou stejně staří jako můj bráška. A v něm já pořád vidím kluka, kterého jsem přikrývala a fackovala, když zlobil. Ale spolužáci jsou neskutečně fajn, dobrá parta, vyrážíme spolu na akce. Je užitečné vrátit se do školy a být mezi lidmi, kteří řeší úplně jiné starosti. Jen doufám, že se mi to podaří nějak dostudovat.“ (smích)

Nemáte někdy chuť jim dát taky jednu výchovnou jako bráškovi?
„Ježíšmarjá, cítím se stejně stará jako oni! Rčení, že člověku je tolik, na kolik se cítí, fakt platí. Když jsem jezdívala jako vedoucí na dětské tábory a měla na starost desetileté holčičky, byly jsme největší kamarádky a půjčovaly si oblečení.“

Vypadá to, že věk obecně neberete v potaz, ať už nahoru nebo dolů…
„Fyziologický věk je nepodstatný. Mě lidi zajímají zevnitř, jací jsou, jak se chovají.“

Není to důsledek vašeho pozitivního vztahu k buddhismu?
„Netroufám si o sobě říct, že jsem buddhista, tak daleko nejsem. Buddhismus beru jako doktrínu slušného chování, kterou jsem objevila díky mámě. Když jsem si o něm přečetla pár knížek, byla jsem překvapená tím, že to dávno znám. Buddhismus dokáže člověka od spousty věcí osvobodit, získáte nadhled a vnitřní svobodu. Přináší klid. Můžete žít v partnerství s člověkem, ale zůstat svobodní. Nemusíte nikoho svazovat, snažit se ho vlastnit. Dnes většina lidí kouká na to, co může od druhého získat, místo toho, co mu může dát.“

Tak proto s manželem tak často jezdíte do Asie?
„Jezdíme do Thajska, Kambodže i dalších států, kde je většina buddhistů. Odjakživa mě to tam táhlo a Jirkovi se to taky zalíbilo. Občas zajedeme na ostrov, kde jsme jen čtyři, nefunguje tam telefon ani internet a k svačině vám setřesou kokosový ořech z palmy. To je jako v jiném světě. Tamní lidé mají v sobě něco neuvěřitelného. Tady se všechno poměřuje podle toho, jaké má kdo auto nebo drahé oblečení. Tam nejsou tak materiálně založení, ale zároveň jsou neskutečně příjemní a tolerantní. Pak se vrátíte sem a zažijete šok.“

Šok z nepříjemných a netolerantních lidí?
„Když strávím v Asii delší dobu, tak jsem po návratu vždycky děsně zklamaná. O to víc si uvědomuju, jak se tady lidé neumějí chovat. Taxikář vám vynadá za to, že nemáte drobné. A v restauraci Patio, která je docela drahá, vás nechtějí pustit ke stolu, protože chcete jen polévku - a to oni nepovažují za jídlo. To by se v Asii nestalo! A to nejsem moc náročná. Ale když mě něco takhle naštve, tak se musím ozvat. To můj muž vždycky říká: A jéjej, zase bude problém. Ale tady prostě pořád vládne nevychovanost.“

Na Asii asi nezapomenete ani z důvodu, že jste se tam vdávala. Ale to vypadalo dost jako vtip. V Thajsku jste se vdávala v tílku a kalhotách. Není vám líto, že jste neměla bílé šaty s vlečkou?
„Chtěla jsem mít jinou svatbu než všichni ostatní, vybočit z šedivého davu. Když jsme přišli na pozvání naší kamarádky konzulky do rezidence velvyslanectví, tak jsme ještě nebyli rozhodnuti, že se chceme vzít. Ale pak jsme viděli úžasnou terasu s bazénem a palmami, kterou kvůli nám nazdobili, na palmě byl přidrátovaný obraz prezidenta a státní znak, tak nám bylo hloupé se nevzít. Bylo by jim to líto, hrozně bychom jim to zkazili. Ale můj manžel to prezentuje tak, že nám pan velvyslanec nadělil jako svatební dar tříhodinovou masáž v luxusním hotelu Oriental a protože o to nechtěl přijít, tak si mě vzal. (smích) Nedokážu si normální svatbu představit, všichni bychom byli nervní. Tohle byla velká legrace, jedna velká párty.“

Proběhla takhle vtipně i žádost o ruku, nebo to bylo tradičnější?
„Žádná nebyla. (smích) No vidíte, můj muž mě vlastně nikdy o ruku nepožádal.“

Váš manžel se během vašeho vztahu hodně změnil. Stal se z něj gurmán, znalec vína, a dokonce prý přestal být i mrzout…
„To přišlo samo. Že jsme začali cestovat, že má rád víno, i když předtím vůbec nepil, že je pozitivní a veselý… Vůbec jsem ho nechtěla měnit. Ale já ty změny nemůžu moc posoudit, protože jsem ho předtím neznala.“

Když mají dva lidé blízký vztah, tak na sebe zákonitě působí a mění se navzájem. Takže manžel musel zákonitě trochu změnit i vás…
„Určitě, má neuvěřitelný přehled, je velice vzdělaný a sečtělý a každý rozhovor s ním je pro mě obrovským přínosem. O životě už něco ví a hlavně je to první chlap, který mě neomezuje a nesvazuje. Ví, že potřebuju vnitřní svobodu. Neptá se mě, kam jdu. Ale já to říkám o to raději.“

Váš manžel hodně pracuje v zahraničí, teď třeba tráví měsíc v Bělehradě. To musí být pro manželku nemilé…
„Nejsme zvyklí být bez sebe. Jediné štěstí je, že jsem fakt hodně zaměstnaná. Takže dorazím domů až v noci a padnu. Ale stejně si několikrát denně voláme, tak se to dá přežít. Horší by bylo, kdybych neměla co dělat a nudila se doma. To by bylo šílený. A navíc za ním poletím…“

Když se vezme pár s větším věkovým rozdílem, tak to většina lidí nepochopí. Do vás asi nikdy nepřestanou rýpat, že jste si ho vzala kvůli penězům…
„Vzhledem k tomu, že vím, jaká je realita, a že jsem to přece já, kdo v rodině vydělává peníze, tak mě to netrápí a jsem v pohodě. (smích).

Autor: Leni Kabeláčová
Foto: Jakub Ludvík