Ljuba Krbová z Ulice: Hororová dovolená! Málem umřela v letadle!
13 fotografií
Jako Anička Lišková z nekonečného seriálu Ulice pendluje jen mezi bytem a pekárnou. V reálném životě je herečka Ljuba Krbová (55) pravý opak. S manželem, spisovatelem a novinářem Ondřejem Neffem (68), milují dobrodružství a poznávání exotických netradičních míst. Přestože působí jako křehká žena, má tolik kuráže, že by ji mohla rozdávat. Vyhledává dobrodružství a od cestování ji neodradily ani hororové zážitky.
Když tak ráda cestujete, nemáte problémy s létáním?
„S velkým letadlem se nebojím. Když jsou nějaké turbulence, tak to s nimi moc necvičí. Horší je to s menšími... S těmi mám spojený hororový zážitek. Přelétávali jsme z Laosu do Kambodže malinkým cestovním letadýlkem, já tomu říkám skočka. Už na letišti, který bylo taky malinkatý, nás sháněli o třičtvrtě hodiny dřív. Říkali nám, že musíme odletět hned, protože se žene velká bouřka. Takže jsme nasedli asi ještě s dalšími patnácti lidmi a ta bouřka nás samozřejmě chytla.“
Co přesně se dělo?
„Bylo to ošklivý, protože tím malinkým letadlem to mlátilo hodně. Navíc tam byla americká rodina, která se začala modlit. I s dětmi se všichni drželi v objetí. A to už jsem myslela taky na nejhorší. Říkala jsem si: Tak to budeme mít s Ondřejem alespoň za sebou...“
Ale přežili jste, takže to dopadlo dobře.
„Jenže to ještě nebyl konec. Když jsme přistáli, myslela jsem, že je to už za námi. Ale ukázalo se, že je to jen mezipřistání. Vystoupila jen ta americká rodina a my měli letět dál. A já jsem říkala: Neffe, mě už do toho letadla nedostaneš! Manžel se mě snažil uklidnit slovy: Hele, máme v kufru whisky. To by byla škoda, nechat ji tam.“
Takže jste se na let posilnili?
„To jsme právě nemohli. Kufr s lahví byl v letadle. Museli jsme vzlétnout a v Luang Prabangu jsme dvacet minut kroužili nad letištěm. Nešlo přistát, protože bouřka byla pod námi. Já si jen říkala, že pilot má dobrý nervy. Ondřej ale mlčel a to mi bylo jasný, že jde do tuhýho. Když jsme nakonec přistáli, Ondřej, který létal na ultralightu, přiznal, že pilot byl fakt frajer, že to dokázal a ve zdraví nás dostal na zem.“
Jak jste po takovém zážitku zvládla zpáteční cestu?
„Zvládla, ale hned po přistání jsem říkala, že nevím, jestli to ještě dám. Ale Ondřej mi to vysvětlil slovy: Hele, pěšky to fakt nedojdeme...“
Neodradilo vás to od dalšího cestování?
„Ne. Vždycky je něco za něco. Když chcete něco vidět, musíte tohle překonat. Pravda je, že po našem posledním treku, který byl extrémně fyzicky náročný a odehrával se v Ugandě, mi Ondřej řekl: Miláčku, tak příště jen zámky na Loiře a autokarem!“
Proč jste se vydali zrovna do Ugandy?
„Netradiční destinace jsou dány naší společnou vášní fotografovat. Ondřej moc chtěl na nějaký opičí trek. Tak jsme byli za šimpanzi a horskými gorilami. A byl to skutečně nezapomenutelný zážitek. Od té doby nemám ráda šimpanze.“
Co vám udělali?
„Zjistila jsem, že ti krásní a roztomilí šimpanzi, co chodí v oblečcích v cirkuse, nemají s realitou nic společného. Představte si, že loví jiné opice! Jsou to takoví kanibalové, nejraději mají střeva a mozek.“
To jste viděla na vlastní oči?
„Naštěstí ne. Zato jsem s Ondřejem viděla, jak lvice lovila buvola. Byl to fotografický adrenalin, ale šel z toho strach. Smrt toho buvola byla krutá. Čtyři lvice ho vlastně porcovaly zaživa. To zvíře strašlivým způsobem trpělo.“
Takže nejezdíte na žádné romantické a hlavně bezpečné výlety?
„Do hotelových resortů nejezdíme. Ale když už někam vyrazíme, objednáváme si, pokud to jde, průvodce. Jsou ale i africké země, kde se můžete pohybovat bez něj. A když si řídíte sami auto a hledáte zvířata na vlastní pěst, je ten zážitek mnohem silnější. My vlastně jezdíme na takové lovy beze zbraní a lovíme jen hezké fotografie.“
Nestalo se někdy, že na vás nějaké volně žijící zvíře zaútočilo?
„Nám sice ne, ale kamarádi se střetli s naštvaným slonem. To pak otvírali všechny dveře u auta, aby vypadalo větší, a slon se naštěstí zastavil.“
Jsou ale i mnohem menší a také zákeřnější zvířata. S těmi máte nějakou nepříjemnou zkušenost?
„Máte pravdu, menší jsou mnohem zákeřnější. Když jsme byli poprvé v amazonském pralese s indiánským průvodcem, prvně nás zkontroloval, jak jsme oblečení. Musíte mít holiny, ponožky, kalhoty do bot, abyste neměli nikde místo, kudy by mohl hmyz vniknout.“
Dal vám i nějaké dobré rady ohledně toho, jak se pohybovat po pralese?
„Varoval nás, abychom se ničeho nedotýkali a rozrážel nám cestu mačetou. Ukázal nám také klacík, na kterém měl asi šest velkých mravenců a řekl nám: Kdyby mě kousli, půjdu se pomazat šťávou z támhle té liány. Kdyby kousli vás, máte čtyřicítky horečky a musíme vás okamžitě poslat do nemocnice do Limy. Měli byste okamžitě problém. Je to zkrátka o respektu. A také o rozdílné imunitě. Když vidíte, jak třeba Indové pijí vodu z Gangy, nevěříte, že to lze přežít. Já se tam neodvážila namočit ani ruku, když jsem viděla, co v ní plave.“
To se tedy před žádnou cestou neobejdete bez speciálního očkování?
„Řekla bych, že jsme proočkovaný. Bez toho to nejde.“
Kolikrát za rok na takové dobrodružné výpravy jezdíte?
„Vychází to na jednu až dvě větší cesty ročně.“
Většinou jezdíte s partnerem. Kdo rozhoduje o tom, kam se pojede?
„Itinerář dělám já a sny máme oba. Vždy se ale střídáme v tom, kdo je zrovna na tahu. Když jsme byli tam, kde jsem chtěla být já, tak příště jedeme tam, kam chce Ondřej. Já jsem třeba nechtěla vůbec do Indie, z té jsem měla velký respekt. A Ondřej chtěl do Váranásí, tak jsme tam nakonec jeli.“
Máte nesplněný cestovatelský sen?
„Máme jeden společný, který se nám už dvakrát nepovedlo uskutečnit. Poprvé to nevyšlo kvůli epidemii. A podruhé jsme měli letenky, ubytování, itinerář a přišlo tsunami. Takže nevím, jestli do toho Japonska máme vůbec jet... Jestli to není nějaké znamení!“
Máte k Asii blízko?
„S Ondřejem jsme velkými obdivovateli japonských zahrad. Dokonce máme zahrádku, ve které tvaruji borovice s asijskými prvky. Mám k Asii blízko i přes bojová umění, která cvičím. Před mnoha lety jsem v Jerevanu dokonce závodila na mistrovství světa v čínském bojovém umění Wushu. Tam jsem pochopila, že budu raději cvičit pro radost. Na Asiaty zkrátka nemáme. Byla to ode mě velká troufalost.“
Ale wushu dál děláte?
„Je to nádherný relax. Je to něco, co mi udržuje v kondici tělesnou schránu i duši v pohodě. Při cvičení se dostanu do úplně jiného levelu. Ze začátku jsem ale měla problém cvičit v parku. Rušili mě lidi kolem. Pak jsem ale viděla v Pekingu veliký park, kam chodí místní cvičit a v něm muže, který měl v uších mp3. Takže teď to dělám jako on. Odpojím se se sluchátky třeba i v šatně před představením. A pro zklidnění i koncentraci stačí cvičit třeba jen deset minut.“
Znamená to, že byste se dokázala ubránit při napadení?
„Jeden z největších karatistických mistrů tvrdí, že jste-li napadeni, rychle utíkejte a nahlas křičte. Leccos bych zvládla. I díky tomu, že jsem absolvovala několik kontaktních seminářů. Takže vím, co si můžu dovolit. Nemůžu se dostat moc blízko k dvoumetrovému chlapovi. Kdyby mě chytnul, nemám šanci. Moje přednost je v tom, že jsem malá a rychlá. Zkrátka musíte vědět, co si můžete dovolit.“
Neztratila jste někdy na cestách doklady?
„Ne, protože ty se nosí na těle. Ale někdy je v souvislosti s nimi pěkně veselo. Jeli jsme třeba na Machu Picchu na dva dny. A protože jsme si mysleli, že je nebudeme potřebovat, na dva dny jsme si dali pasy do hotelového trezoru. Nenapadlo nás, že když pojedeme vlakem, že nás tam bez nich nebudou chtít pustit. To došlo i na slzy.“
Takže jsou situace, kdy uplatňujete i osvědčené ženské zbraně?
„Pravda je, že v určitých situacích mě Ondřej popostrčí do popředí, abych využila ženské zbraně.“
Poznávání cizích zemí je také spojeno s exotickými jídly. Neměla jste někdy problém něco sníst?
„Nemám problém s nezvyklými chutěmi. Miluju asijskou, africkou, peruánskou kuchyni. Z 99 % mi chutná. Dvakrát jsem ale měla problém. Jednou když si mě Masajové oblíbili pro mé modré oči. Byli jsme pozváni na noční slavnost. Zabili kozu a upekli ji. Já pak dostala protekčně kopýtko. Bohužel bylo syrové a smrdělo. Nezbylo mi nic jiného než využít všech svých hereckých zkušeností a předstírat, že žvýkám. Došlo na klasické triky ze školní jídelny.“
A to druhé jídlo, se kterým jste měla problém?
„To bylo v Jižní Koreji. Byli jsme pozváni na hostinu, protože jsme se chtěli naučit vařit jejich národní jídlo kimči. Smrdělo nám a nechutnalo, tak jsme si říkali, že na kurzu bychom odpor mohli zlomit v zárodku. To, které jsme vyrobili, by bylo snad dobré i poživatelné, ale oni ho pak zahrabou na několik měsíců v nádobách do země. A čím je starší, tím je vzácnější a pak.....strašně smrdí. Přes kimči jsem se tedy nedostala.“
A co partner, ten to zvládl?
„Taky ne. Závěr kurzu skončil hostinou. Když můj muž viděl všechny ty polorozložené mořské potvory, tak se vrhl na něco, co vypadalo jako rýžové nudle. Jenže to přispěchaly dvě Korejky a říkaly: To nejezte, prosím, to je dekorace!“
A co vaše dcera? Nezdědila po vás vášeň pro adrenalinové cestování?
„Zatím na nás kouká jako na blázny. A má o nás strach. Jakmile jsme na signálu nebo máme možnost připojit se, musíme se jí hlásit. Jednou jsem jí třeba říkala, jestli nechce, až se jednou bude vdávat, dostat nějakou krásnou cestu. A ona mi řekla: Ne, ne, mami, já klidně pojedu do nějakého hotýlku k moři. Ale doufám, že jí to třeba ještě chytne!“
13 fotografií
