Marcela Březinová po sebevraždě manžela: Dva roky bez sexu!

Jak dnes vzpomínáte na manžela?
„Pořádala jsem před nedávnem narozeninový koncert a dlouho jsem nedokázala zazpívat veřejně písničku Duha, kterou mi napsal. Moc jsem se bála, co to se mnou udělá. Jsem šťastná, že jsem to zvládla. Chtěla jsem ho připomenout lidem. Dokonce jsem tam zazpívala i písničku Blues pro havrana, která vznikla jen pár dní po sebevraždě maminky. Stálo mě to hodně slz, běhal mi mráz po zádech.“

Sebevražda blízkého člověka vás potkala hned dvakrát. Která z nich vás zasáhla víc?
„To se nedá srovnat, v případě maminky jsem byla ještě »pískle«. V jedenadvaceti jsem byla najednou odříznuta od pupeční šňůry... Když jsem ztratila manžela, tak jsem si to zase uvědomila mnohonásobně kvůli dětem. A vrátilo mi to vzpomínky i na maminku a tu smutnou událost.“

Víte už, proč to manžel udělal?
„Dodnes se nenašel dopis na rozloučenou, nevysvětlilo se to a já po tom přestala pátrat. Začala jsem nabírat dech a jako terapii začala psát o svém životě. Ono to jednou přijde. Ale vím, že se s těmito násilnými ztrátami nikdy nesmířím.“

Působíte jako silná žena, která vše zvládne. Kdy vám bylo nejhůř?
„Musela jsem být silná kvůli dětem. Nejhůř mi bylo, když jsem se na ně podívala. Dostávala jsem záchvaty pláče a to mi zůstalo do dneška. Přijdu do koupelny, podívám se do zrcadla a rozbrečím se. Snažím se to překonat. Nejvíc mi pomáhá, že jsem mezi lidmi a přáteli.“

Dnes už o tom dokážete mluvit?
„I to mi pomáhá. Začínám s tím být lehce smířená a vím, že musím jít dál a šířit pohodu mezi lidmi.“

Uvažuje o tom, že si pustíte do života nového partnera?
„Nad tím vůbec neuvažuji. Musí přijít sám nějaký signál, já jsem holka impulzivní. Muselo by to zajiskřit a být v tom chemie. Nechávám to osudu a kamarádky už mi nadávají, že jsem sama. Já si říkám – osude, podělal jsi to, tak to naprav!“

Jak budou vypadat vaše letošní Vánoce?
„Budou klasické. Na Štědrý večer dodržujeme tradici jednoho místa navíc u stolu. Je prostřeno pro manžela, ale i rodiče a všem, co tu s námi už nejsou. Hoří za ně svíčka, a tak si je v tento večer připomínáme.“

Jak se o Vánocích budete snažit odreagovat?
„Vezmu psa a půjdu na dlouhé procházky do lesa. To je ostatně moje nejlepší relaxace po celý rok.“

Jak dokážete bez manžela zabezpečit rodinu?
„Naštěstí mám hodně koncertů a jiných aktivit. Také učím na mezinárodní konzervatoři. Není to na to, abychom odjeli na dovolenou, ale bydlíme v přírodě a to mi stačí. Styk s přírodou je pro mě důležitý.“

Jak dlouho už jste profesorkou?
„Na mezinárodní konzervatoři učím už šest let. Navíc tam vedu oddělení populární hudby. Naplňuje mě setkávání s mladými lidmi. Pokud navíc zjistíte, že jsou i úspěšní, tak je to krásný bonus.“

Jste tedy u zrodu hvězd?
„Celá tato profese je o nesmírném štěstí, hlas a talent jsou bohužel na druhé koleji. Je potřeba mít štěstí na skladatele a textaře, a také potkat ve správný okamžik ty správné lidi. Jen škola z vás neudělá slavného a úspěšného zpěváka.“

Sama jste začala zpívat v dobách totality. Jaké je srovnání s dnešní dobou?
„Myslím, že moje práce je stále stejná. Neustále je to o tom vymýšlet, čím novým zaujmete. Dodnes spolupracuji se stejným týmem lidí, který je oslabený o zesnulého Karla Svobodu. Je větší konkurence, jinak se toho pro mě moc nezměnilo. Stále je to o hitech a posouvání se dál.“

Bylo to tedy pro vás jednoduché?
„Nebylo. V dávných dobách komunismu procházely texty takzvanou textovou komisí. S písní Na kopcích, kterou pro mě složil Lešek Semelka, jsem měla velké problémy. Vydání se dočkala až po revoluci, do té doby jsem ji zpívala jen přátelům.“

Kdy vás naposledy takříkajíc dostalo publikum?
„Jen před pár dny jsem zpívala v náchodském kostele na adventním koncertě. Bylo tam 900 lidí a ta atmosféra se nedá popsat slovy. To byl zážitek! Dokázali mě dobít na rok dopředu.“

Jak to máte s vírou?
„Věřím na osud. A taky na to, že ho kroky doprava a doleva dokážeme malinko vychýlit. Ale v podstatě je to daný... Jak jinak bych si měla vysvětlit ten svůj osud? Věřím na karmu a že s pokorou se toho dozvíte nejvíc. Mým životním krédem je: Nedělej jiným to, co by sis sám nepřál!“

Podle jakých hodnot jste vychovávala děti?
„Pro mě byla důležitá přátelská rovina, nebýt despotická matka. Myslím, že se mi povedlo být jejich kamarádka – a tisíckrát se mi to vyplatilo. Dnes jsem na své děti pyšná a hlavně hrdá. Můj tatínek byl velmi přísný a měla jsem despotickou výchovu, možná proto jsem zvolila tuto cestu. A vyšlo mi to.“

Mají vaše děti také umělecké ambice?
„Jenda nádherně kreslí a teď ho čekají příjímací zkoušky na uměleckou školu. Vanda studuje třetím rokem hereckou školu. Zrovna před pár dny jsem viděla představení jejich ročníku a byla to nesmírná legrace. Pro mě je důležité, že vidím, že ji to baví a bude se jednou živit tím, co má ráda.“

Zametala jste někdy svým dětem cestičku, aby to měly jednodušší?
„To bych byla špatná matka! Můžu jim nanejvýš poradit a diskutovat s nimi, což také dělám. A často. Ne-
jsem ale člověk, který by kvůli dětem klepal někde na dveře a orodoval za ně. Vybavuji si, jak Vanda dělala talentové zkoušky a já se klepala, jak to dopadne. Potkala mě Valérie Zawadská a smála se mi. Říkala, že Vanda je dobrá.“

Měly by tedy děti dělat v životě stejné chyby jako vy?
„Chybami se člověk učí. Je to sice hloupá, květnatá věta, ale je to tak. Navíc Vanda je narozena ve stejném znamení jako já, tedy ve Štírovi, takže si stejně musí projít vším sama.“

Co byste si přála do nového roku?
„Ze všeho nejvíc aby všichni kolem mě byli zdraví. To je to nejdůležitější, co může být. A taky abychom spolu byli rádi a spokojení!“