Příběh, ze kterého až mrazí... Když nám zemřela Klárka

Dva a půl roku se jí Karel s manželkou Vendulou snažili vykřesat z nejhoršího. Vše bylo marné, malá Klárka zemřela. Ze slov, které po její smrti oba, a hlavně Vendula Svobodová, řekli médiím, až běhá mráz po zádech...

Začalo to jako v románu. Vendule bylo jednadvacet, pracovala jako asistentka ve Straně podnikatelů. Svobodovi, kterému před půl rokem zemřela žena na rakovinu, uvařila kávu a když mu jí nesla, polila ho...
Z trapasu se stal začátek vztahu. Karel s Vendulou se rychle sblížili, ona se záhy nastěhovala do Jevan. „Na první noc si vzpomínám. Byli jsme s Karlem na večeři za zámku Štiřín, pak mě vzal do Jevan. Byly tady jeho děti, jeho dcera... Vůbec se mi to tu nelíbilo. Karlova dcera, o rok starší než já, mi to zpočátku vůbec neusnadňovala. A na zdi visel obrovitý obraz Karlovy ženy,“ svěřila se Vendula.

Časem si zvykla, v roce 1995 se za Karla vdala a o rok později se začalo zdát, že se do Jevan na dlouho nastěhuje radost – Vendula porodila krásnou holčičku Kláru. Štěstí se ale k Jevanům otočilo zády. Když byly Kláře dva roky, onemocněla leukémií.
Na den, kdy lékaři to slovo vyřkli, si Vendula pamatuje dodnes. „Bylo to v listopadu, v pondělí, byl první sníh a Klára měla chřipku. Byla jsem s ní o víkendu na pohotovosti, protože jí neklesaly teploty a bylo jí špatně. Řekli mi, že v sobotu jí krev vzít nemůžou a že musím přijít v pondělí.“

Lékaři Klárku prohlédli a ve chvíli, když Vendula dojela z nemocnice domů, jí zavolal Karel. Lékaři tu smutnou zprávu řekli raději nejdříve Svobodovi. „Karel mi řekl, ať si okamžitě sbalíme tašky a vrátíme se do nemocnice. Že je Klárka hodně nemocná. Já říkám: „Co je? Co má?“ A on, ať rychle jedu, že mi to řekne, až se uvidíme. Začala jsem na něj řvát, že mi to musí říct. Hned. Tak mi to řekl: Má leukémii. Sedla jsem si u plotu, který byl společný se Štaidlovými, a začala brečet.“

Transplantace kostní dřeně

Je konec. Přijde smrt. To asi člověka v té chvíli napadne... Karel s Vendulou však nepřestali bojovat. Začali s Klárkou docházet na léčení a připravovali ji na transplantaci kostní dřeně. „Když měla jít na transplantaci, snažila jsem se jí vysvětlit, jak to funguje. Nakreslila jsem dva panáčky a udělala v nich krevní řečiště, jedno tmavé a druhé červené. Udělala jsem šipku, že její krev je tmavá, špatná, a že dostane tu zdravou od hodné paní z Walesu. Říkala jsem jí, že musíme vybít ty ošklivé bacily. Nevěděla jsem, jak to před malým dítětem pojmenovat, tak jsme tomu nejhoršímu bacilu, když jí bylo opravdu špatně a měla horečky, říkali Prezident. Jako šéf všech bacilů. Měla pistoli a pořád mu hrozila, že ho vyžene.“

Když Karel mluvil o dceři, mnohokrát říkával, že je to hrdinka. Že on, statný chlap, obdivuje, jak statečně to to malé děvčátko bere. Holčička, která si měla hrát na zahradě v Jevanech, místo radovánek jezdila na chemoterapii a když si pročísla vlásky, zůstávaly jí v dlaních celé chomáče. „Měla tak veliké oči, že jí to i slušelo. Ono je to hrozné, ale těm dětem, které jsou v nemocnici mezi ostatními, to všechno přijde normální. Ráno se potkají a říkají si: „Kolik máš dneska krvinek?“ Berou to jako hru...“

Poslední Klárčin den

Poslední den s Klárkou byl pro Svobodovy hrozný. „Odvezli ji na ARO. Měla slabý pulz a přestávala sama dýchat. Přes noc se její stav zhoršil, tak jsem hned volala Karla, aby ji ještě stihnul. Měla s sebou králíka, kterého dostala od té paní z Walesu, a říkala: Mami, já tam nechci jít sama. Mami. To bylo naposledy, co jsem od ní to »mami« slyšela.“

Na poslední cestu s ní rodiče nemohli, protože lékaři museli Klárce provést tzv. intubaci. Když totiž dítě nemůže dýchat, podporuje se činnost plic přístrojem. Do dýchacích cest je proto procesem – intubace – zavedena trubička. „Říkala jsem jí, že s ní nemůžu, že s ní jde místo mě ten králíček a že ji pohlídá. Za pár hodin lékaři přišli... A nesli mi králíka a náušnice.“

Když nám zemřela Klárka

Šli jsme k Vltavě. A mlčeli...Ten den, když Klára zemřela, se chtělo umřít i Svobodovým. „Šli jsme k Vltavě, sedli si na břeh a koukali na vodu, protože ji Klára měla ráda. Drželi jsme se za ruce, mlčeli a nevěřili. Když jsme přijeli domů, utrhla jsem na zahradě kytky, šla je hodit do rybníka a pak jsme si vzali prášky na spaní.“
Ráno se probudili s pocitem prázdnoty. Vyzvedli si v nemocnice Klárčiny věci, její pokoj ale musela vyklidit chůva. Karel ani Vendula na to neměli síly. Chůva zařídila i zpopelnění, pohřeb Svobodovi nechtěli. Karel se už nechtěl dál drásat.

Smrt Klárky zasadila manželství ránu. Karel chtěl bolest udusit v sobě, Vendula se chtěla vypovídat. On utíkal do společnosti jiných žen, ona začala doma pít. A pak se vrhla do práce, to aby zapomněla. Karel nakonec požádal o rozvod. Všechno si ale vyříkali, žádost o rozvod ležela rok na úřadě a pak zanikla.

Vzpomínky na Klárku

Zůstanou vám vzpomínky, které už nebolí tak palčivě. „Vzpomenu si hned, třeba když dávají Včelí medvídky, ty milovala. Klára měla velkou vyřídilku a ke všemu nějakou poznámku. Na to, jaký to byl průšvih, byla neobvykle veselá a silná. V televizi byl dokument o Christopheru Reeveovi, který hrál Supermana. Devět let se léčil po pádu z koně a celou tu dobu věřil, že bude chodit. Jeho tělo fungovalo po úrazu na dvacet pět procent a on se dostal na sedmdesát pět. Tou vírou. Tím, že se strašně snažil. Tam jsem si uvědomila, jak silná byla Klára. Dva roky vydržela neuvěřitelné věci. A smála se.“

4.2.2007