Autorka Takové normální rodinky Fan Vavřincová: Rodinka bude pokračovat!

Komedii Eva tropí hlouposti a kultovní seriál Taková normální rodina si vybaví asi každý. Její autorku Fan Vavřincovou (89) zná málokdo. Tato dodnes činorodá spisovatelka napsala další díly k Takové normální rodince, které se připravují ke zfilmování. Navíc k pokračování seriálu dokončuje i knihu. Jak úspěšnou spisovatelku ovlivnila cenzura, jaké jí dělali komunisti naschvály a proč začínala v polovině života od píky, prozradila Fan Vavřincová deníku Aha! v emotivním rozhovoru.

Jak je to s novými šesti díly Takové normální rodinky?
„Ty jsem už napsala, teď záleží na čase paní Štěpánkové, Kolářové a Hanzlíka, který žije ve Švýcarsku. Budou tam nové postavy, dvojčata dospěla, ten poslední Honzíček a Andulka. Škoda, že se neozvali před deseti lety, kdy ještě žila paní Rosůlková, paní Medřická a ostatní.“

Jak jste se ke psaní Rodinky dostala?
„Přišli za mnou, abych napsala nějakou veselohru pro televizi. Původně to měla být jen jedna uzavřená veselohra, ale protože měla úspěch, tak se z ní stal seriál.“

Měla jste tenkrát problémy s cenzurou, vrátili vám někdy scénář zpátky?
„Ne. Jenom pan Landovský hrál, malíře a kvůli tomu se musel celý druhý díl předělat. To byla škoda, protože byl výborný. Také mě na Rodince dodnes mrzí dva škrty, které tam nepatří. Jak tam paní Štěpánková říká, že jsou tam všude zvířata, to jsem já nenapsala, to tam dal původní režisér. Naštěstí to pak režíroval pan Dudek, a ten mi už nic neměnil.“

Vy jste se při psaní Rodinky inspirovala vaší vlastní rodinou?
„No jistě, naší rodinou. Žili jsme v jednom domě tři generace pohromadě. Původně jsem tam byla s manželem a dvěma dcerami, pak se tam obě dcery provdaly, narodila se mi tam vnoučata. My jsme byli všichni pořád pohromadě. Teď bydlím u vnučky, ale i přesto se všichni denně scházíme na kafíčko buď u mě, nebo u jedné či u druhé vnučky, a když nemůžou přijít, tak aspoň telefonují. Mám nejhodnější rodinu na světě. Mám dvanáct pravnoučat, šest holčiček a šest kluků.“

Neozvala se vám někdy zahraniční produkce, že by seriál odkoupila?
„Ano, někam to tenkrát bylo prodané do ciziny, ale už si nepamatuji kam. Vím, že jsem tenkrát za to dostávala tuzexové bony.“

Stalo se vám, že jste nemohla psát?
„Já jsem musela přestat psát, jak přišli komunisti. Je to škoda, protože jsem byla v nejproduktivnějším věku od třicítky do čtyřicítky a psát do šuplíku mě nebavilo. Tak jsem se úplně odmlčela.“

Co byl ten prvotní impulz, kdy jste začala znovu psát?
„V osmašedesátém roce se mi ozvali z jedné redakce, tak jsem tam začala psát povídky. Pak jsem napsala dvě detektivky, které v tom časopise vyšly a posléze také knižně. A pak už přišli z televize, abych napsala Rodinku.“

Čím jste se živila, když jste nepsala?
„Byla jsem zaměstnaná jako účetní.“

A bavilo vás to?
„Ne. Když jsme hráli žolíky, tak jsem vždycky zapisovala, a to jsem se smála, že se můžu živit jako účetní, a bohužel se mi to povedlo. Něco jsem dělat musela. Bylo to těžké, protože jsem se do strany nedala, tak jsem si to užila. Manžela mi tenkrát odkomandovali do Budějovic, takže jsme žili na dvě domácnosti.“

Jaký byl váš honorář za Rodinku?
„Tenkrát to nebylo nijak ohromný, dostávala jsem honorář za každý díl a potom za provozování. Ale kolik to bylo, to si už nepamatuji.“

Co jste tenkrát ještě všechno psala?
„Psala jsem Silvestry, scénky. Panu Oplustilovi jsem psala do pořadu Kabaret U Dobré pohody, pro slovenskou televizi jsem napsala několik seriálů. Bohužel, Praha to tenkrát nepřijímala.“

Napsala jste knihu Eva tropí hlouposti, která byla posléze zfilmována. Kým byla Eva inspirována? Vámi?
„Ne, já jsem byla hrozně hodná holčička. Původně jsem začala jako čtrnáctiletá publikovat strašný věci, takový romantický. Napadlo mě napsat něco veselého, tak jsem napsala Evu a oni mi to tenkrát vrátili, že to nelze otisknout. Tak jsem si řekla, že to zkusím jinde a zašla jsem do Ahoje. Tam mi to vyšlo na pokračování a šéfredaktor Ahoje byl kamarád s Martinem Fričem, a tak mu to předal, a ten to zfilmoval.“

Zúčastnila jste se natáčení?
„Ne, byla jsem akorát na slavnostní premiéře. Tenkrát pro mě přišel tančit Raoul Schránil a řekl mi, že ta kniha byla úžasná.“

Scházela jste se třeba v soukromí s některými herci?
„Na natáčení Rodinky jsem byla pokaždé. To jsem si tam dávala kafíčko a povídala si s paní Rosůlkovou a Medřickou. Měly jsme velmi přátelské vztahy.“

Co fanoušci? Ti vám museli psát spoustu dopisů…
„To ano, ale teď se mi stala taková zvláštní věc. Když jsem měla narozeniny, tak sem přišla paní, kterou jsem v životě neviděla a přinesla mi devětaosmdesát růží. Já jsem ji vůbec neznala a ještě to bylo tak, že když zazvonila, tak jsem jí nemohla přijít otevřít, protože po operaci páteře ke dveřím už sama po schodech nedojdu, a tak to nechala přede dveřmi. Za chvíli přijela vnučka, která nesla v náručí obrovskou kytici růží, byla překrásná. Vnuk mi ji vyfotografoval.“

Dělali vám komunisti nějaké naschvály?
„Těch bylo! Bydleli jsme tenkrát na venkově, v zámku. Dovedete si představit, co to tenkrát bylo, to se komunistům samozřejmě nelíbilo. Jednoho dne tam přišel předseda KSČ a řekl mi, že se k nám nastěhuje paní Bláhová a že jí musím vyklidit nějaké pokoje. Pak jí dali vybrat pokoje, ve kterých chtěla bydlet. Tak si vybrala knihovnu, kde byly samé knihy, mramorový krb a já jsem říkala, než já ty knihy uklidím… a on mi řekl: Prosím vás, to vezmete a naházíte na zem. Já jsem mu tenkrát řekla, že jestli takhle zachází s knihami, tak já rozhodně ne. Ta paní se tam nastěhovala s manželem a dětmi a v jednom pokoji, kde jsem měla dřevěné ostění, mi to osekala celé sekerou, prý aby se jí tam nedrželi broučci. A v pracovně nám pobíhaly slepice.“

Ovšem pak to všechno vyhořelo…
„Právě vařili nějaká povidla a tam byly z patnáctého století lomené komíny. Ještě nám tam dali předtím na půdu – ačkoliv tam byl statek – obilí. A jak vařili ta povidla, tak během toho šťourli do komína, protože jim to špatně hořelo a vyskočila jiskra nahoru na půdu a celé to začalo hořet. Bylo to někdy ve dvě hodiny ráno, když šel jeden člověk z hospody a viděl, jak hoří, tak nás probudil. Manžel byl tehdy v Budějovicích, já byla s dětmi sama. Tak jsem děti narvala do tepláků, vyletěla jsem s nimi ven a než přijeli hasiči, kteří si zapomněli hadici, a tak se museli vrátit podruhé, tak všechno shořelo. Seděli jsme tam v noci a já se dívala, jak se rozsvěcuje jedno okno za druhým. Měli jsme tam také vlastní kapli, viděla jsem, jak se ta věžička naklonila doprava, pak se to celé zřítilo. To bylo jak ve filmu.“

Co vás drželo nad vodou?
„Že jsem zachránila děti a že jsme zůstali živi a zdrávi. Mně pak přítelkyně řekla, že by se z toho zbláznila. Byli jsme všichni zdraví… mohla jsem se vrátit pro něco, zachránit nějaký obraz, ale děti se mě držely jako klíšťata a prosily mě, abych tam nechodila.“

Vyplatili vám pak nějakou pojistku?
„Komunisti mi to nechtěli vyplatit. Řekli mi, že nám to nepatří. Jenomže my jsme byli knižní majitelé, tak jim to pojišťovna nemohla vyplatit. Manžel zašel k advokátovi a ten se ho zeptal, jestli se chce soudit se státem. Tak jsme nakonec museli podepsat, že nám to nikdy nepatřilo. Tu pojistku nakonec sebrali na okrese, páni si to rozebrali a tím to skončilo.“

Kam jste se pak přestěhovala?
„Bydleli jsme u švagra a poté jsme se přestěhovali do Prahy. Dlouho jsem se z toho nemohla dostat. Pamatuji si, jak jsem o Vánocích řekla dceři, že mám v kredenci v druhým šuplíku formičky na cukroví. A ona mi řekla: Maminko, nemáš ani formičky na cukroví, nemáš ani šuplík ani kredenc.“

Takže jste tehdy začínala znovu, od píky…
„Ano, vzali jsme si s manželem půjčku, pak mi ještě dělali problémy s dětmi. Ivanka, která byla nejlepší na škole, se nemohla dostat na medicínu, ač si to velmi přála. Když jsem přišla do školy, tak se mi tam nakonec jedna paní přiznala, že za to, že dcera nepůjde na vysokou, může ona. Prý mě viděla na náměstí, jak jsem kouřila.“

Máte ještě něco rozepsaného?
„Požádali mě, abych z těch nových dílů Takové normální rodinky udělala knihu, tak na tom pracuji. Jinak žádnou knihu už nechci napsat. Jsem už líná. Psát mi dělá potíže, protože mě bolí záda.“

Jaké knihy čtete?
„Všechno, co se mi dostane do rukou. Nejradši mám anglického humoristického spisovatele Woodehouse, líbí se mi Jerome Klapka Jerome a teď mě zaujala kniha Po všech těch letech, ale nedopídila jsem se anglického originálu.“

Fan Vavřincová
* 17. listopadu 1917, Praha

Původním jménem Věra Němotová se proslavila jako scénáristka a spisovatelka. Mezi její nejznámější díla patří kniha Eva tropí hlouposti, kterou napsala v roce 1934 a o pět let později byla zfilmovaná. V roce 1968 napsala Takovou normální rodinku, ze které se stal po úspěchu seriál. Obě díla v loňském roce vydalo nakladatelství XYZ, u kterého letos vyjdou autorčiny dva detektivní romány Vlk a sedm kůzlátek a Vrah a srdcová dáma včetně Takové normální rodinky 2. Fan Vavřincová je autorkou příběhů, povídek, televizních inscenací, humorných scének a Silvestrů pro Československou televizi a románů pro dívky.