Nešťastná Valentina Thielová: Vnoučata jí vyluxovala konto!
12 fotografií
Dva roky odmítala dávat rozhovory. Prý už všechno řekla. Většina lidí si ji pamatuje jako zatrpklou učitelku Boženku z filmu Sněženky a machři. Herečka Valentina Thielová je ale energická dáma plná elánu. Deník Aha! přesvědčila, že je stále o čem si povídat. V rozhovoru vzpomíná nejen na své nenarozené děti nebo na manžela Arpáda Vilčeka, se kterým byla celých 47 let, ale i na ošklivé okamžiky, které jí připravily jeho děti…
Jak je možné, že vypadáte takhle fantasticky?
„Asi to budou geny, protože já nedělám nic speciálního. Neteř Míša dělá jógu a hubuje mě posledních šest let, co mi umřel manžel, že nic nedělám. A maminka mi říkala: »Musíš obětovat zadek ksichtu.« A já už přibrala pět kilo! Celý život jsem měla 54 kilo, a teď mám 59 kilo a ještě se scvrkávám!“
Pijete alkohol?
„Ne, to vůbec, ale kouřím.“
Byla jste někdy u plastického chirurga?
„Nikdy, občas jsem na to ale myslela, jenže já se tak příšerně bojím. Byla jsem tolikrát operovaná a vím, jaké to je probouzet se z narkózy. Tak si říkám, že když mi pánbůh nadělil to zdraví a vypadám, tak jak vypadám… Stejně na to nemám peníze a navíc občas do filmu takovýhle báby potřebují.“
O POTRATECH
Jaké operace jste podstoupila?
„V sedmnácti mi tahali mandle, to bylo hrozný. V 65 letech mi dělali obě kyčle. To bylo výživné. Po druhé operaci jsem schytala pooperační parézu, což je něco jako obrna. Tahala jsem nohu za sebou po špičce. Vůbec jsem ji necítila, přes půl roku. No a v mládí jsem byla dvakrát mimoděložně těhotná, jednou to měla být dvojčátka. A to bylo v době, kdy nebyly ultrazvuky, takže mě kuchali jak slepici. Šlo mi o život. Poprvé, když mi bylo 28 let, a podruhé v 31 letech.“
Manžel při vás stál?
„Samozřejmě. Jenže znáte chlapy, jsou v těchto situacích nemožní. Ztrácejí hlavu. Se mnou to seklo, krvácelo mi do břicha a on, jak byl nervózní, tak mě začal omývat horkou vodou. Až sousedka zavolala sanitku a použila na mě studenou vodu.“
Neuvažovali jste s manželem o adopci?
„Já jsem chtěla, ale on měl z prvního manželství dvě děti. A nechtěl cizí.“
O NEVLASTNÍCH VNOUČATECH
Byli jste s nimi v kontaktu?
„Málo. Ony byly na Slovensku. Ale 19 let jsme na ně platili, to jo. Někdy napsaly nebo zavolaly, ale čím byly starší, tak se kontakt omezil. Kašlaly na svého tátu. A když měl syn padesáté narozeniny, tak manžela pozval. I když na tom byl zdravotně špatně, moc se těšil a koupil si jízdenku. Jenže syn mu nakonec řekl, že se to nehodí. Můj muž se kvůli tomu opravdu trápil. Rok nato syn dostal infarkt a zemřel.“
Oni u vás pak nikdy nebyli?
„Když můj muž zemřel, přijela jeho dcera s manželem. Syn měl dítě a dcera také. Tihle dědili. My jsme neměli závěť. Musela jsem dokonce do tohohle bytu pozvat odhadce a vyplatit je.“
Kolik jste jim vyplatila?
„Řekla jsem jim, ať si vezmou, co chtějí. Oni jsou přitom dobře situovaní a ten manžel – pro mě cizí chlap – mi rozvalenej na tomhle gauči říkal: »Prosím tě, kdo by tohle vůbec chtěl? To jsou krámy.« A když jsem nevěděla, co mám dělat, jak je vyplatit, kde na to vezmu, tak mi řekl: »Život máš za sebou, tak to všechno prodej a jdi do domova důchodců.« Oni si mysleli, že snad mám někde zakopaný zlatý cihly. Vyplatila jsem vše, co jsem s manželem za celý život naspořila, přes milion a půl to bylo určitě, a zůstala jsem úplně plonk. Tenkrát mě vytrhla ta reklama na zuby. Ta mě zachránila.“
O PENĚZÍCH
Kde jste tolik peněz vzala?
„Pořád jsem jen pracovala, vzala jsem všechnu práci, co mi kdo nabídl – dabing, hostování v divadlech, zájezdy, všechno – a také jsme si nic nedopřáli, neexistovalo koupit si třeba láhev vína. Měla jsem také štěstí, že se mi podařilo natočit něco venku a z těch peněz jsem postavila chatu. A tu jsme prodali a z těch peněz jsem pak mohla děti vyplatit. Chatu jsme budovali 25 let, ale později jsme tam už nemohli jezdit. Manžel byl nemocný a já měla ty kyčle, tak jsme ji prodali.“
Děti si možná myslely, že jste slavná, tak musíte mít peníze…
„Nikdo si neuvědomuje, jak my jsme žili. Nemyslím jen já, ale všeobecně. Dnes jsou herci honorováni úplně jinak. Já jsem skutečně hrála za pár šestáků. Za hlavní roli, kterou jsem dělala tři měsíce, jsem dostala 5300 korun, v roce 1957. My byli tak strašně špatně placení, že máme teď opravdu malé důchody.“
Jak malé důchody?
„Do penze jsem šla v 57 letech za 1195 korun měsíčně. Letos mi přidali 60 korun základního důchodu a u vdovského asi 80 korun. Dohromady mám měsíčně kolem 10 000 korun. Je to strašný, kdybych občas neměla nějakou roli, tak nevím.“
Kolik se tenkrát, v roce 1957, bralo za jeden natáčecí den?
„Dělala jsem šest filmů za 120 korun hrubýho, pak se to zvedlo na 240, pak 280… Po 60 filmech jsem dostala 400 korun, a když se někdo dostal třeba až na 600 korun na den, tak už ho neobsazovali, protože byl drahej. Na tohle byly tabulky. Všichni jsme měli stejné honoráře.“
O REKLAMĚ
Poznávají vás mladí lidé?
„Oni si mě hlavně pamatují z té reklamy na zubní protézu. Na to lepidlo. Lidéměli pocit, že mě znají, protože vás pořád vidí v televizi. Dodneška radím lidem se zubními protézami! (smích) A ti mladí také. To jsem jela tramvají a byl tam hlouček mladých lidí a pořád mluvili a říkali si »vole«. Já potřebovala vystoupit, ale oni se nepohnuli, tak jim říkám: »Dovolíte, volové, potřebuju vystoupit.« Celá tramvaj se bavila, jim to došlo až za chvíli a jeden začal volat: »Jé, vole, to je ta bába, co dělá reklamu na ty zuby«.“
Vy máte celý život krátké vlasy?
„Kdepak. Naopak, byla jsem na začátku snad jediná herečka, která měla vlasy do půlky zad. Maskéři byli nadšení, že nemusejí používat příčesky.“
Litujete něčeho ve vašem životě?
„Ne, to ani nemá cenu. V životě se člověk ocitne několikrát na křižovatce, je jen na vás, jakou cestu si vyberete. Já nikdy neměla ostré lokty, šla jsem podle intuice a většinou to byla horší cesta. Ale co tě nezabije, to tě posílí.“
O KRÁSE
Říká se o vás, že jste byla nejkrásnější herečka padesátých let. Musela jste mít zástupy ctitelů…
„Ale to vůbec. Měla jsem tolik práce kolem, že jsem asi nevnímala, že se někomu líbím. Hlavně tenkrát si ke mně ani nikdo nic nedovolil. Jednou mi kamarád na zájezdě svěřil, že na škole mě všichni milovali a skládali mi básně, ale to je všechno.“
Říkal vám manžel, že jste krásná?
„Ne, to ne. Ale říkal mi často, že mě miluje. Možná už cítil, že se blíží konec. A to jsem si s ním zažila hodně… byl to totiž fešák, holky se po něm otáčely. Párkrát jsem si i poplakala.“
O PSYCHICKÉ PODPOŘE
Před šesti lety vám manžel zemřel, chtěla byste mít ještě někoho po svém boku?
„Už si to nedokážu ani představit. Byla jsem dvakrát vdaná. Jednou devět let a jednou 47 let, takže já jsem vlastně byla celý život vdaná. Samozřejmě je mi v bytě smutno, měla jsem tady i nemocnou maminku. Měla jsem třeba i pejska patnáct let, ale už si ho raději nepořídím, protože se bojím chodit ven v zimě. Je kluzko a já chodím na endoprotézách, to upadnu a už mě nikdo nedá dohromady.“
Je někdo ve vašem životě, o koho se můžete opřít?
„Mám dvě neteře. Jedna žije tady v Praze a druhá kousek u Trutnova. Občas tam jedu, ale už je to pro mě náročnější, protože nemám auto. Musela jsem ho tenkrát prodat. Nejhorší v životě je, že se celý život snažíte, šetříte si na auto, nábytek, byt… Najednou začnete stárnout a musíte se těch věcí začít zbavovat. Najednou zjistíte, že jste starý člověk... Nesmíte se z toho zhroutit.“
Je na to nějaký recept?
„Myslet optimisticky. Spousta lidí je na tom hůř. Důležité je nebýt zbytečný.“
Co byste ve svém životě chtěla ještě zvládnout?
„Chtěla bych ještě nějakou roli. Něco speciálního, čím udělám definitivní tečku za svou kariérou. Tomáš Magnusek se mnou má teď velké plány, tak doufám, že to vyjde. Alespoň se budete mít na co těšit.“
12 fotografií
