Lucie Marková, vdova po hokejistovi Markovi (†31): Je ve mně zloba a zlost!

Rok po manželově smrti sebrala Lucie Marková síly dát první rozhovor a zapózovat s malým Honzíkem. Na jeho triku se skvěla patnáctka, číslo se kterým válel táta... (Koláž Aha!)

12 fotografií

Lucie si při pohřbu milovaného muže vytrpěla své.

KVĚTEN 2010 - V Německu získal svůj jediný titul mistra světa.

7. ZÁŘÍ 2011 - Krátce po startu z letiště v Jaroslavli se zřítil stroj JAK-42D, zahynuli i tři čeští reprezentanti.

16. ZÁŘÍ 2011 - Na Honzův pohřeb Lucie objednala obří srdce ze 150 rudých růží a nápisem na stužce: »Méďánku, miluji tě! Navždy tvoje Lucinka.«

6. září 2012 • 05:00

Málokdo si uvědomí bolest, která jí drásá srdce. Lucie Marková (31) přišla o manžela, skvělého hokejistu Jana Marka (†31). Zahynul 7. září v troskách letadla u ruské Jaroslavle, za kterou hrál. Ve vteřině se jí zhroutil svět. „Rusko mi vzalo to nejcennější, co jsem měla,“ řekla.

Po roce našla sílu poprvé veřejně promluvit o tom, co cítí. Je smutná, ale bojuje. Jen pár týdnů před tragédií se jim totiž narodil syn Honzík. Ten dělá mamince radost. Dokáže jí na tváři vykouzlit úsměv, který jí tak sluší...

Lucie, je tomu rok, co jste při obrovské tragédii přišla o manžela...

„To byl nejhnusnější den v mém životě. Katastrofa. Byli jsme s malým Honzíkem v Hradci u Marků. Koupili jsme si rybičku, že si uděláme fajn den. Zrovna jsem seděla nad diářem a dělala si křížky, kdy tam (v Rusku) můžeme být a kdy se mi to kryje se školou. Když volal Robert Spálenka (hokejový agent Jana Marka). Tu větu mám v hlavě jako živou: ’Lucinko, spadlo letadlo.’ Věděla jsem okamžitě, že je konec. Složila jsem se, zbytek dne si nepamatuju. Vím jen, že mi pořád zvonil telefon. Hrozný...“

Vzpomínáte hodně?

„Každou sekundu. I když dělám něco příjemného, pořád mi hlavou letí proč a kdyby. Pořád dokola. Není den, hodina, kdy bych si nevzpomněla. Když jsou veselé okamžiky, říkám si: Kdyby tady tak byl. A když smutné, tak to je to samé. Připadám si často mimo realitu, hlava přemýšlí o tom jednom.“

Lucie Marková: Bála jsem se, že za pomník pro Honzíka mě ukamenují

Celý článek

Sledujete ještě hokej?

„Na ten se dívat nemůžu. Nejde to, jak skončí zprávy a má začít sport, přepínám televizi. Zvykla jsem si číst noviny odzadu, ale teď je čtu odpředu a končím. Je mi to líto, nemůžu. Možná i trošku závidím, chci mít taky život jako mají ostatní, jenže to nejde. Když bylo mistrovství, bylo mi úzko. Hlavou mi zase lítalo proč a kdyby. Snažím se nezhoršovat si situaci, takže hokej nesleduju.“

Pomáhají vám Honzovi spoluhráči?

„Hokejisti jsou zlatí, ozývají se, chtějí pomoct. Všichni, s kým jsme se znali. Nabízejí, ať se ozvu. Ale já jsem zrovna povaha, že si rvu všechno sama. Nechci nikoho obtěžovat se svými depresemi. Dělám všechno naopak, než bych měla. Vím, že by mi to mohlo pomoct, holky mě tahají ven, nabízejí, organizují. Ale když není nálada... Radši jsem schovaná s Honzíkem. Teď jsme byli v Tatrách, líbilo se mi to. Asi musím víc takhle cestovat, neplácat se v tom, neužírat se.“

Za tragédii může ruský šlendrián. Vyčítáte něco Rusům? Můžete jim vůbec přijít na jméno?

„Cítím v sobě strašnou zlobu, proto tam ani nemůžu jet. Zvali nás do Jaroslavle. Holky tam letí, já bych to nedala. Ve mně je zloba, zlost. Od Rusáků nepřišel ani omluvný dopis, vysvětlení, co se vlastně stalo. Nic. Já vím, jaký tam měli systém, jaký v tom měli nepořádek. A kvůli tomu se stalo to, co se stalo.“

Malý Honzík má oči po tátovi, nejkrásnější na světě, říká Lucie Marková

Celý článek

Berete jejich verzi vyšetřování?

„Nevěřím jim. Svalili to na piloty. Nechce se mi tomu věřit, i když vím, že je tam lidský faktor, mohli pochybit. Jenže to myšlení Rusů – nas mnogo, jede se dál. Ani nevím, jestli to berou jako průšvih...“

Sedla byste do letadla? Máte strach z létání?

„Nemám. Paradoxně dřív jsem se bála smrti. Ale jak se mi stalo tohle, tak strach nemám. Jestli to má spadnout, tak to spadne. Nebojím se lítat. Ovšem v rámci Ruska by se mi do letadla nechtělo, tam je to opravdu specifické. Když to řeknu zaobaleně.“

Podíváte se ještě někdy do Ruska?

„Nechce se mi. Když v Praze slyším ruštinu, ta zloba se probouzí. Vím, že všichni nejsou špatní. Ale ta země pro mě skončila, vzala mi to nejcennější. Svojí lajdáckostí. Co Honzík vyprávěl, když třeba narazili křídlem do hromady sněhu, jen řekli ’dobrý’. Někdo neměl sedadlo, tak si sednul jen tak, bez pásů. Děsnej mazec. A když pak vidíš, jak na to všichni kašlali...“

Láska z první třídy!

Honza za Lucií pálil už v první třídě, na plácku před barákem se před ní naparoval. „Já jsem o tom ale vůbec nevěděla. Potvrdily mi to až Honzíkova maminka a jeho sestry, miloval mě už od první třídy.“

Bydleli v jednom panelákovém bloku, on na jednom konci, ona na druhém. „Když jsem procházela okolo hřiště s těma dvěma copánkama, říkal kamarádům: Kluci, už jde, přihrajte mi. Aby se ukázal. Ale já o něm vůbec nevěděla,“ usměje se Lucka při vzpomínce.

Opravdu se seznámili později, jemu bylo osmnáct, jí o rok méně. „Na diskotéce mě pozval na fantu, to bylo fajn. Jenže po pár měsících známosti mi oznámil, že podepsal smlouvu v Třinci. To byl šok.“

Lucie si dodělala školu, odložila vysokou a šla za ním. „Udělali jsme si to podle svého. Bylo to fajn, krásné.“ Až později na tu vejšku nastoupila...

Jan MAREK

Narozen: 31. prosince 1979 v Jindřichově Hradci

Kariéra: Jindř. Hradec (1995-98), Třinec (1998- 03), Sparta Praha (2003-06), Magnitogorsk (2006-10), CSKA Moskva (2010-11), Mytišči (2011), Jaroslavl (2011)

Největší úspěchy: mistr světa 2010, bronz z MS 2011; mistr české ligy 2006, mistr ruské ligy 2007.