Rudolf Jelínek (77): Na koni jezdí častěji než za mlada! Z herce »koňák«!

Rudolf Jelínek (Aha! - Martin Pekárek)

6 fotografií

2. září 2012 • 12:00

Představitele drsných mužů, herce Rudolfa Jelínka (77) jsme zastihli i s jeho půvabnou manželkou Martinou (49) v Napajedlech, při návštěvě místního hřebčína. Od doby, co se podruhé oženil s žokejkou a trenérkou Martinou Růžičkovou, je mezi koňmi v podstatě neustále.

Žijí spolu na statku kousek za Prahou a Rudolf se tak může i v pokročilém věku cítit jako před lety, kdy jako mladíček Tomáš zazářil v hlavní roli filmu Smrt v sedle (1958). Jeho několikátou reprízu jste mohli vidět právě včera.

Jaké vzpomínky ve vás po čtyřiapadesáti letech vyvolává film Smrt v sedle?

„Například to, že jsem nikdy nejezdil na koni a musel jsem se to kvůli filmu naučit. Po večerech jsem tedy cvičil v jízdárně na Invalidovně, přibližně v místech, kde je dnes hotel Olympik. Při té příležitosti musím vzpomenout poradce pana Michálka, bývalého důstojníka u dragounů, který za mé kolegy i plno scén odjezdil. A také si při tom zlomil klíční kost.“

Předpokládám, že ani vy jste se pádům nevyhnul...

„Bylo jich mnoho. Jeden z nejhorších jsem zažil právě při natáčení ve Slatiňanech na nádvoří, navíc v okamžiku, kdy kůň stál. Já měl jednu nohu ve třmenu, druhou jsem měl přehodit přes hřbet a kamera byla připravena přímo u koňovy hlavy. Vše jsme v pořádku několikrát nazkoušeli, ale v okamžiku klapky, kterou jsme při zkouškách nepoužívali, bylo vše jinak. Když klapli, kůň se lekl, uskočil proti mé stojící noze a já přepadl kolmo dolů na dláždění. Přímo na záda.“

Jinak jste si se svým filmovým koněm rozuměl?

„Ano, jen mě mrzí, že musel být vlastně kvůli filmu utracen. Při jedné scéně, kde měl ležet, ho několikrát uspávali, což se mu nakonec stalo osudným. Tenkrát ještě nebyla anestezie na takové úrovni jako dnes.“

Své jezdecké umění, získané na Invalidovně, jste využil i v dalších filmech.

„Ano, mimo jiné například v Majoru Zemanovi, v dílu, který se točil na Kubě. Nebo ve filmu Sokolovo, při jehož natáčení nastaly nečekané komplikace. Vzhledem k tomu, že se bitva odehrávala na sněhu, čekali jsme dlouho a marně na sníh. Nahrazoval se sádrou nebo drceným polystyrénem, který pro změnu hořel.“

Jak jste si během čekání krátili volné chvilky?

„Tak to byly opravdu silné zážitky. Na natáčení jsme měli přidělenou jednotku kozáků, kteří nás brali na vyjížďky do stepi. Absolvovat takové projížďky při osmadvacetistupňových mrazech bylo přinejmenším zajímavé.“

To si neumím ani představit, ale obraťme list. Dabujete slavné zahraniční herce, setkal jste se někdy osobně s některým z nich?

„Z těch, které dabuji, ne. Nemohu však nevzpomenout na amerického herce Jacka Lemmona, se kterým jsem se setkal v šedesátých letech na filmovém festivalu v Moskvě, kde jsme uváděli film Atentát. Po premiéře jsme byli pozváni na ambasádu na takové soaré, kde jsme spolu seděli u jednoho stolu. Podávaly se české speciality včetně Jelínkovy vizovické slivovice. Jeden člověk mě představil jako syna výrobce tohoto nápoje a zůstalo při tom. Jack Lemmon mě potom požádal, zda by mu můj tatínek nemohl poslat několik kartónů slivovice. Slíbil jsem mu je, abych mu nekazil radost.“

Jak to dopadlo?

„V té době jsem bral 820 korun hrubého měsíčně. Podařilo se mi ušetřit na dvě lahve slivovice, abych mu je k Vánocům poslal. Také proto, že on Pepíkovi Vinklářovi a mně poslal zapalovače s vyrytým věnováním a podpisem. Z pošty mě však poslali na celnici a tam jsem se dozvěděl, že ty lahve poslat nemůžu. V té době byly USA a NDR jediné dva státy, kam nebylo možné posílat alkohol. Tak jsem panu Lemmonovi napsal alespoň blahopřání k Vánocům a slivovici jsem na jeho zdraví vypil.“

Pokud vím, ke koním jste se po delší době opět vrátil a v poslední době jste mezi nimi téměř každý den.

„Ano, posledních pět let. Oženil jsem se s žokejkou a staráme se asi o třicet až čtyřicet koní. Rád se občas projedu.“

Čili romantika a pohoda?

„Zjistil jsem, že je to jedno z nejtvrdších povolání, jaké jsem kdy v životě poznal. Dřina, riziko a velké finanční výdaje. Někteří majitelé koní, kteří mají u nás koně ustájené a v tréninku, třeba půl roku nepošlou ani korunu. Ale koně musejí mít podestýlku i žrádlo a také se musí zaplatit veterinářovi. Je to spíš napínavý život.“

Vaše paní je téměř o třicet let mladší. Neměl jste z takového vztahu trochu obavu?

„Samozřejmě jsem se velice rozmýšlel, abych jí nezkazil život.“

Jak jste se vlastně s vaší druhou manželkou seznámil?

„Viděli jsme se kdysi v Chuchli, když bylo Martině asi třináct let. Před více jak pěti lety si sehnala přes Vaška Vydru moje telefonní číslo a zavolala mi. Potom přišla do divadla Na Jezerce, kam jsem ji pozval, a v první chvíli jsem vůbec netušil, o koho jde. Po představení jsme si řekli, že si zavoláme, a kolega Jaroušek Kepka mě tenkrát upozornil, jak hezká paní to je. Jaký má krásný a čistý pohled, že mu připomíná princeznu Dianu. Tak jsem jí zavolal hned druhý den.“

Takže díky Jaroslavu Kepkovi jste spolu?

„Díky Jarouškovi (smích). Po třech měsících jsme si řekli, že bychom to mohli zkusit.“

Řekli o sobě...

Martina o Rudolfovi

Které vlastnosti si na manželovi nejvíce ceníte?

„Trpělivosti, pokory a neuvěřitelného smyslu pro humor.“

Čím vám naopak pije krev?

„Když mě naviguje v autě. To se rozvádíme.“

Rudolf o Martině

Které vlastnosti si na manželce nejvíce ceníte?

„Neobyčejné houževnatosti, pracovitosti, otevřenosti. Právě proto jsem jí vymyslel přezdívku Tsunami.“

Čím vám naopak pije krev?