Petr Svoboda, Slunečník z pohádky Princ a Večernice: Herectví už mě neláká!

Petře, před pár týdny jste oslavil životní jubileum – 60. narozeniny. Byl nějaký bujarý mejdan?

„Došel jsem hlavně k šílenému zjištění, že už mi jde na sedmdesát. Ta myšlenka je tak demoralizující, že jsem si říkal, že mám poslední šanci ještě něco oslavit, protože pak už asi fakt budu starej. Kromě několika drobných oslav v Praze jsem to tedy slavil hlavně v jižních Čechách, jak my říkáme na Nehoníně, tedy v místě, kde mám řadu let chalupu a spoustu skvělých sousedů a kamarádů. Udělali jsme si tam i hezkou hospůdku, a právě tam jsme taky slavili.“

Jste vystudovaný herec. Jak to, že už vás diváci nevídají ve filmu?

„No, protože nehraju. (smích) To skončilo před mnoha lety. Já jsem v podstatě dospěl k názoru, že Peter O´Toole nebo Dustin Hoffman ze mne nebude, že si to chci organizovat spíš podle sebe, než aby mi to organizoval někdo jiný, a abych čekal, jestli mi někdo roli dá, nebo nedá. Pak jsem začal i režírovat. Myslel jsem, že tam si to budu rozhodovat sám. Ale zjistil jsem, že nade mnou jsou zase nějací dramaturgové a ředitelé a pochopil jsem, že úplná volnost není ani tady. Tak jsem si založil firmy, které fungují tak, jak to chci já, jak si to určím já. Také jsem zjistil, že to vlastní hraní mne až tolik nebaví, nepřináší mi takové to uspokojení. Takže teď jsem spokojený a netoužím se už vracet. Byť jsem nedávno dostal dvě zajímavé nabídky, ale s díky a pokorou jsem odmítl.“

Přesto se zeptám, co by muselo přijít za roli, abyste řekl: Ano, tohle beru?

„Paví král po čtyřiceti letech nebo Slunečník z Prince a Večernice po sto letech. (dlouhý smích) Asi nějaká pohádka, protože to byla oblast, kterou jsem měl rád. Teď mi někdo říkal, že v televizi běžel Všudybyl, ale třeba Všudybyl po dvaceti nebo třiceti letech je absurdní, tak si myslím, že tahle příležitost už nepřijde.“

Máte vůbec spočítáno, kolik rolí jste za svou kariéru udělal?

„No, asi to spočítáno mám, ale osobně to nevím. Mám jednu takovou dlouholetou ctitelku Helenku v Brně, která tohle vše počítá, zaznamenává. A dokonce má sepsané i reprízy, kolik jsem udělal divadelních představení. A teď mne zaskočila, protože mi dokonce psala, kolikrát se reprízovaly právě ty notoricky známé pohádky Paví král, Princ a Večernice a další. Takže ona to ví přesně.“

Hovoříme stále o slavné pohádce Princ a Večernice, jak na tuhle pohádku vzpomínáte? Na natáčení, na kolegy?

„Moc a nesmírně rád! To byla úžasná práce se skvělými lidmi. Tam jsme se hodně skamarádili třeba s Libuškou Šafránkovou, i když předtím jsme spolu už něco točili, ale tam jsme se poznali jako kolegové. A na spolupráci s ní i s dalšími lidmi vzpomínám s láskou. Poznal jsem tam tenkrát mladé holky jako Andrlovou, Adamovskou, Jurištovou. To byly kolegyně, s kterými jsem pak taky točil řadu věcí, hlavně v televizi. Ale asi největší vzpomínky mám, a za to vděčím panu režiséru Vorlíčkovi, že mne obsadil a seznámil s takovými lidmi, jako byli úžasní herci, kolegové Vláďa Menšík a František Filipovský.“

Kde jste točili tuhle kultovní pohádku?

„Na mnoha místech. Na zámcích, na Barrandově v ateliéru, ale třeba i na takových těch skládkách s popílkem, kde byla »poušť«. A tam to bylo kruté. Protože já, jak jsem měl ten známý kostým a kovové ostny na hlavě, to slunce, tak za to se ten jemný písek zadíral a strašně to dřelo. Takže jsem měl speciálního asistenta, který mi držel korunu ve chvílích, kdy byly pauzy. Ale jinak jsme toho hodně zcestovali a i přes tyhle technické nepříjemnosti to byla úžasná práce a jsem za ni velmi vděčný.“

SOMR JAKO UČITEL

Kdo byl vaším vzorem, učitelem? Na které kolegy rád vzpomínáte?

„Tak třeba na Stellu Zázvorkovou, se kterou jsem párkrát točil. To byla dáma! Mne to vždy zaskočilo. Člověk, když ji znal z rolí, by řekl, že to byla »herdegbaba«, ona vypadala, že se s ničím moc nemaže. Ale v soukromí to byla dáma. Ale kdo pro mne byl opravdu velký vzor, byl Josef Somr – a samozřejmě stále je. Proto jsem taky rád, že dostal teď nedávno cenu za celoživotní dílo, protože Pepa si to prostě zaslouží!“

V současné době podnikáte ve stavebnictví, ale hlavně už deset let moderujete úspěšný televizní pořad Hodina pravdy. Zažil jste někdy osobně nějakou tu »hodinu pravdy«?

„Myslím, že každý z nás zažívá občas jisté zlomové okamžiky. Není tam vždy cena jako v televizní soutěži, ale může to být i »vteřina pravdy«. Ale taková hodina pravdy pro mne byla třeba doba, kdy jsem točil pro Novu dokumenty a dabingy.  A taky jsme jednou natáčeli vánoční koledy – tehdy ještě za ředitele doktora Železného. On je pak ale nikdy na obrazovku nepustil, protože to asi neodpovídalo jeho víře a zejména představě o televizním vysílání. Takže koledy se o Vánocích vysílaly snad na všech televizích, ale na Nově, pro kterou byly tyhle originální udělány, nikdy. A přitom byly nádherné.“

A nebyla hodina pravdy rozhodnout se oddálit herectví a věnovat se podnikání?

„Ano, bylo to právě v době, kdy si televize začaly vyrábět dabing vesměs samy a já jsem zjistil, že pro své lidi už nebudu mít tolik práce. Tak jsem si říkal: Co dál? Měl jsem spoustu nápadů, třeba postavit a provozovat vlastní střelnici nebo i další věci. A pak jsem založil developerskou a stavební firmu, která deset let stavěla byty. Každý měsíc jsme postavili zhruba jeden byt, většinou půdní vestavby, třeba na Vinohradech, Žižkově, Letné a tak. A za celou dobu jsme neměli jedinou stížnost, jedinou reklamaci. Takže to bylo pro mne ujištění, že jsme to asi špatně nedělali.“

A co samotná soutěž, která je často ve svých úkolech náročná. Kdo soutěžní disciplíny vymýšlí?

„Pořad je licencovaný v USA a existuje kniha disciplín, které jsou ale spíš cirkusové úkoly. My vymýšlíme spíš české varianty. Nebo někdo z nás přijde s nápadem na případné dotvoření. Taky nám občas posílají nápady a tipy sami diváci. Ale je to vesměs týmová práce.“

Zažili jste někdy třeba nějaké vypjaté, krizové situace?

„Jedna mně přijde smutná a úsměvná zároveň. Někde na severu Čech jsme zadali mladé paní ze sportovní rodiny balanc na prkénku ležícím na dřevěném válečku. Takový cirkusový trik. Pak jsme viděli domácí video. Paní se snažila, ale pořád to nešlo. A přitom hrála tuším basket nebo volejbal. Říkali jsme si: To je divné, že by to taková ženská nezvládla. No a když pak přijeli do studia, tak úkol samozřejmě neudělala. A já říkal, proboha, vždyť vy jste taková sportovní rodina, jak je možné, že se vám to nepovedlo? A ta paní mne dostala tím, když řekla, že má léta poruchu s rovnováhou. My se vyděsili a ptali se, proč to hned neřekla? Dali bychom to někomu jinému z její rodiny! A ona se usmála, že by to nebylo fér a sportovní. Celému štábu bylo v té chvíli hrozně, ale oni byli fantastičtí. Prostě lidi, kteří to opravdu brali sportovně. Úkol dostala paní, tak je ani nenapadlo to dávat někomu jinému.“

Vlastníte dabingovou společnost, váš hlas mohou diváci stále slyšet. Na kterou takovou roli rád vzpomínáte?

„Všichni, kdo znají americký seriál MASH, si jistě připomenou »BíDžeje« – parťáka Alana Aldy – to je asi role, která mi přirostla k srdci nejvíc. Je to už víc než 17 let, co jsme tenhle seriál dabovali, ale protože se prakticky neustále na různých stanicích opakuje, diváci mi ji připomínají nejvíc. Ale nejvíc asi vzpomínám na mafiánského Kmotra. To byla opravdu fantastická zkušenost a výzva, protože Al Pacino to točil v rozmezí 20 let a já ho musel ve dvou dnech namluvit »mladého, středního i starého«.“

RODINA A DĚTI

Máte dvě děti, syna a dceru. Jak se těšíte na roli dědečka? Myslím, že mnohým lidem vůbec jako šedesátník rozhodně nepřipadáte!

„Já si tak taky nepřipadám (smích), ale čas se bohužel zastavit nedá! A dědečkem budu rád. Ostatně dcera se na podzim bude vdávat a potěšila mě, když si jako lékařka (stejně jako její maminka) vybrala kumštýře. Ne sice herce, ale muzikanta. A taky Petra. Syn pracuje v jisté americké nadnárodní firmě v oboru, na který já nedosáhnu – prostě softwary, počítače, programování atd. Slaví tam úspěchy, ale kdy si naprogramuje a spočítá, že bych měl být dědečkem, to opravdu netuším.“

Jste umělcem a zároveň podnikatelem, co je v dnešní době složitější?

„Řekl bych, že konkurence je stejná a hlavně velká, tam i tam. Záleží na pracovitosti, vytrvalosti a samozřejmě i na štěstí. Ale nejhorší je vymlouvání, že to či ono se vám nepovedlo, protože ten či onen vám nepřeje, ubližuje, škodí.“

Svého času jste patřil k opravdu atraktivním typům herců, neoslovovala vás třeba, i v dobách minulých, zahraniční produkce?

„Točil jsem menší role v německých a v jednom americkém snímku. Tehdy jsem byl rád, že jsem měl i tuhle zkušenost, ale pochopil jsem, že cizí jazyk vás navždy předurčí hrát v takových snímcích pouze cizince. Kamarád Karel Roden by o tom mohl vyprávět své.“

Jak vznikal rozhovor?

Petr je milý, usměvavý člověk, který ale hovoří s rozvahou, zároveň i nadšením. A to nejen o své práci herecké, ale i o podnikatelských aktivitách. Má krásný vztah k přírodě, ke své chalupě, k rodině. Žádná otázka ho neurazí, maximálně trochu zaskočí, ale s espritem sobě vlastním dokáže odpovědět téměř na vše. Vzpomíná na řadu svých kolegů, i na ty, kteří už nejsou mezi námi. Velmi si lidí váží, o nikom neřekne nic špatného. O soutěži Hodina pravdy tvrdí, že tak tři čtyři roky by ji rád dělal, a pak se uvidí. Přejeme mu, ať mu to vydrží mnohem déle. Aspoň do té sedmdesátky.

Petr Svoboda (*26. června 1952, Havlíčkův Brod)

Po ukončení studia na pražské DAMU v roce 1973 působil v prvním divadelním angažmá v Hradci Králové. V té době byl již vyhledávaným televizním hercem, kde v rolích princů točil zejména různé televizní pohádky. Vojenskou službu strávil v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého, poté krátce působil i v pražském Divadle Na Zábradlí a v libeňském Divadle S. K. Neumanna, od roku 1984 do roku 1990 byl členem činoherního souboru Národního divadla v Praze. Dnes je podnikatel působící ve stavebnictví.

Jeho pohádkové role (výběr)

• 1974 Princ Chocholouš
• 1976 Malá mořská víla (princ Sargasového moře)
• 1976 O Všudybylovi
• 1978 Princ a Večernice (Slunečník)
• 1978 Pohádka o ebenovém koni
• 1978 Paví král

Fotogalerie

7 fotografií