Herec František Peterka: Život mi předpověděla cikánka! A všechno se splnilo!

Emoce z něj doslova tryskaly a nejednou mu po tvářích kanuly slzy, když vzpomínal na svou dceru a vnuka, které již pětadvacet let neviděl. Ani obrovské zdravotní problémy po bouračce a dvaačtyřicet operací ho nezlomily a nezanechaly v jeho duši stopy vzteku či rozhořčení. Jejich jedinou připomínkou jsou jeho hole, s nimiž den co den vychází na hodinové procházky a raduje se ze života.

„Na levé ucho špatně slyším, mám za sebou dvaačtyřicet operací kvůli noze a ty narkózy a anestetika si v tomhle vzaly daň. Je to škoda, ale nebudu na vás mít tolik času. Nevím co dřív! Neustále nějaké rozhovory, píšu životopis a podívejte na tu hromadu dopisů – to mi chodí pořád! Jak na to mám stíhat odepisovat?“

Jestli chcete, tak mi to můžete diktovat a já to za vás napíšu, abyste měl čas. Co vy na to?

„To jste moc hodná, ale to nemohu chtít. Krom toho vy nevíte, jak to v kumštu chodí. Ale já vám to povím. Někam jdete a proti vám stojí patnáct lidí s notesy, chtějí po vás podpis, ale tím způsobem: ještě tuhle fotografii a tohleto a támhleto. Vy se po nějaké době už naštvete a už se podepisovat nechcete. Když pak jdete ven, tak oni tam furt jsou a chtějí další podpisy! Jeden za mnou vlezl až do auta a pak za mnou z Prahy dokonce přijel za týden až domů! Vytáhl obrovský štos mých fotek s tím, že je to pro jeho přátele. Ale po roce zase přijel s dalším štosem – on si z toho udělal kšeft! Já jim to pak odmítl podepsat, jenže oni mi to posílají přes jiné lidi poštou s dopisem podobného znění, takže to už přesně poznám.“

Mně to trochu připomnělo film »Co je doma, to se počítá, pánové!«, jak poštou vybírali pětikorunku od každého Nováka a ono to ve finále hodí slušný peníz.

„Přesně tak to ale je! Na tom vydělává parta chlapů, mají na tom výdělek, a nejen na mně. Někdy mě v těch dopisech i vysloveně citově vydírají: Snad mě to neodmítnete podepsat a poslat, jsem už tolik let nemocná… (kroutí očima), to je hrůza tohleto. Jsou mezi těmi dopisy i ty hezké a pravdivé, ale tohle...“

Stokrát nic umoří osla, že?

„Bohužel. Kdybych byl ve vašem věku, tak nad tím mávnu rukou. Ale já nad tím přemýšlím a říkám si: Ježíšmarja, ten svět je čím dál tím zkaženější. Nepamatuju, že by se to dělo za první republiky. Co se řeklo, to platilo, dala se na to ruka a ani podpis být nemusel.“

PŘEDPOVĚĎ CIKÁNKY

Říkal jste mi, že jíte jen jednou denně, to nemáte hlad, anebo to je kvůli zdraví? Já bych vám totiž tipla maximálně sedmdesát, vypadáte úžasně!

„Nemám hlad. Děkuju, já se cítím skvěle, denně chodím hodinu ven a teď píšu i tu knihu. Já nemám žádné potíže, jen mám celý den na noze tu ortézu, protože mi po zlomenině kost srostla přetočeně – tomu se říká pakloub. Kdybych udělal krok bez ortézy, tak se mi ta noha zas zlomí. Chodím každý půlrok na kontrolu a je to furt stejné. Primář mi říkal, že by mi to nejradši zlomil a ono by to dorostlo. Nohu mám totiž o čtyři a půl centimetru kratší, jak ji k sobě dávali srůst po kouscích. Jenže to bych musel v nemocnici strávit další půlrok, a to se mi nechtělo. Vždyť já tu strávil tři roky a pak jsem se dvakrát vracel, protože jsem si zas zlomil krček. Nemocnice je pro mě něco hrozného. Řekl jsem tedy ne, že zbytek života dochodím o berlích.“

To, že vás porazí auto a budete mít obrovské potíže s nohama, vám předpověděla cikánka. Co ještě vám řekla a co všechno se splnilo?

„To mi bylo dvacet, viděli jsme se poprvé v životě a vyplnilo se všechno. Od toho okamžiku si to pamatuju. Jak tu ruku vzala, povídá: Vy máte velice zajímavou ruku. Ale mně přišla normální. Mladý pane, vy jste umělec. Vy budete vyznamenanej. Mně automaticky napadlo, že to bude vojenské vyznamenání, ale ona říká: Ne, vy budete vyznamenanej za to umění, co budete dělat.“

Co vám ještě vyvěštila?

„Povídá: Nebudete mít štěstí v lásce. Budete dvakrát ženatej a budete mít dvě děti. Nebudete nikdy bohatej, ale nikdy nebudete mít nouzi. A já skutečně nemusím mít ani teď starost. Nepochopím ty lidi, kteří se snaží vršit ty miliony. Nesníte deset obědů najednou, nebudete jezdit v pěti autech a bydlet ve čtyřech barákách. Je to nesmyslné a vůči ostatním i nemravné. Nejsem komunista, ale v tomhle jsem socialista. A pak mně říkala: Bude kolem vás celej život moc závisti. A já jsem si říkal: Vždyť já nic nemám, co by mi záviděli? Ale poznal jsem to v kumštu.“

Co přesně vám cikánka řekla o tom úrazu nohou? Netrpěl jste pak dlouhá léta strachem?

„Mně se o tom pak i zdávalo. Ona mně řekla: To už vám bude hodně let, budete mít úraz nohou, ale velikej. Budete s tím v nemocnici – a dlouho. Vy jste zranitelnej na nohy. A já, jak byl mladej, tak jsem se hned zeptal: A to tam umřu? A ona, že kdepak. Vy máte dlouhou čáru života. Ale to mám v rodině. Maminka se dožila šestadevadesáti a moje sestra devadesáti.“

Jste v kontaktu s těmi lidmi, kteří byli v autě, které vás srazilo?

„Teď už ne, ale ta paní u mě má stále dveře otevřené.“

Necítil jste vůči ní žádnou zášť za to, že vás v podstatě připravila o tři roky života?

„Ne, mělo to tak být. Není ve mně zášť, vztek anebo chuť na pomstu. Byla z toho nešťastná, zoufalá. Já jí řekl: Podívejte se, v okamžiku, kdy jste do mě bouchla, jsem věděl, že to tak má být. Mně se o tom i nesčetněkrát zdálo, asi dvacetkrát. Já řekl i svému synovi: Mně se něco stane. A dal jsem mu instrukce, co má všechno udělat, až se to stane. Drcnula do mě, nebyla žádná brzdná dráha, ale naštěstí jela pomalu. Přimáčkla mě na svodidla. A já věděl: už je to tady. Necítil jsem pocit, že by mi něco provedla. Já to měl napsané v ruce ještě předtím, než se narodila. To musel někdo provést, a když se narodila, tak to dostala za úkol, takže to vůbec není její vina. Ona se dala do pláče.“

Věříte tedy na osud?

„Ano, neexistují náhody, vše je předem naplánované. My jen plníme, co je nám dáno. Hrajeme svou určenou roli.“

Mám teď nutkání ukázat vám svou ruku, když víte, jak je to s tou čárou života, ale asi raději zůstanu u sladké nevědomosti.

„Ne, já bych vám to ani neřekl, protože já už to řekl kamarádovi, který ji měl přerušenou – a on opravdu umřel.“

Mluvil jste o synovi, ale cikánka vám předpověděla, že budete mít dvě děti.

„Ano, mám. Ale dcera je v Africe. Utekla s manželem a tehdy osmiletým vnukem Petrem v sedmaosmdesátým. Nejdřív jeli na dovolenou, ale už se nevrátili. Utekli do Rakouska a pak žili v Norimberku. Měli se tam moc dobře, platili jim bydlení v hotelu. Po pár letech se ale odstěhovali do Jižní Afriky.“

Byl jste tam za nimi? Jak často se vídáte?

„Já už jsem na cestování starej, takže jsem tam nebyl. A akorát za mnou třikrát přijel manžel dcery.“

Takže jste ji ani vnuka pětadvacet let neviděl?

„Ne. (Má smutek v očích, ale nakonec se usměje.) Ona sem nechce jezdit, ani vnuk. Jak odjeli, tak jsem je neviděl. Kluk odjel v osmi letech a teď je mu třiatřicet, to je smutný. Ale jsme spolu pořád v kontaktu, píšou mi, posílají fotky a na vnuka jsem moc hrdý.“

Čím si to zasloužil?

„Cvičí karate a je v tom tak dobrý, že to dokonce i vyučuje. On je pravděpodobně mutant. Inteligencí je nadprůměr a i fyzicky má výkony, které překračují rekordy. V Norimberku šel do cizinecké školy, kde se nemluvilo česky, a on se to tak naučil, že už v polovině roku ho pustili do dalšího ročníku, v deseti ho ředitelka navrhla do německého gymnázia! Tenkrát tedy uměl skvěle německy, ale teď už umí i afrikánsky, anglicky a holandsky. Promiňte, já se nechci předvádět, ale on je skutečně mutant. On pak studoval počítací stroje, výpočetní techniku, vyšel jako primus, ale nemohl najít zaměstnání. Pak ale potkal pána, s nímž si povídal, a přišla řeč na počítače. Slovo dalo slovo, on si ho vyzkoušel a zjistili, že je v tom excelentní, a kluk tak zaváděl ta počítadla v severní Africe, kde doposud nebyla!“ (Do očí se mu nahrnou slzy dojetí a nemůže mluvit.)

Jaký jste měl vztah s vnukem, než emigrovali?

„Krásný, trávili jsme spolu spoustu času. Chodívali jsme spolu kolem přehrady, jezdil na kole, měl to moc rád. A jezdil deset patnáct metrů přede mnou, ale někdy se mi schoval a hráli jsme na »Jen počkej, zajíci!«. A já ho hledal: kde je ten zajíc? A on po mě schovaný hodil jehličí a já povídám: To není von, to je krtek. Odešel jsem, a jak odcházím, on vyskočí a zoufale volá: To jsem von!“ (Nostalgicky se usmívá s výrazem obrovské lásky a smutku zároveň.)

NEZDARY V LÁSCE

Jak často se vídáte se synem a jaký máte vztah?

„Několikrát týdně, máme spolu krásný vztah. Syn je nedoslýchavý, ale se vším mi pomáhá.“

Komunikujete s ním prostřednictvím znakové řeči? Jak dlouho jste se ji učil?

„On umí mluvit, nepoužívá tu řeč (šermuje rukama) a umí odezírat ze rtů, takže by se až zdálo, že nemá žádný hendikep. Bydlí kousek ode mě s vnučkou Terezkou a vnukem Danem.“

S nimi vycházíte také tak krásně jako tenkrát s Petrem?

„Ti jsou tady pořád.“

Tím se vám tak trochu kompenzuje to, že nevídáte vnuka od dcery.

„Já tím netrpím, necítím se osamělý. Naopak, já jsem pořád obklopený lidma.“

Cikánka říkala, že nebudete mít štěstí v lásce.

„A neměl jsem. I když s druhou ženou už teď vycházíme dobře. Ta zlost se přeměnila v přátelství. Dokonce jsme se domluvili, že mi zařídí pohřeb.“

Jak jste si ho naplánoval?

„Přemýšlel jsem, kde se nechám pohřbít, a rozhodl jsem se, že tady v Liberci, aby mě vnoučata měla blízko.“

Zamiloval jste se po rozvodu ještě někdy?

„Ne, bohužel se mi v lásce opravdu nedařilo.“

Proč si s Janžurovou neměli co říct, i když ve filmu spolu zářili?

Jak vznikal rozhovor

Františka Peterku jsem si zamilovala už jako malá díky roli Karla Bartáčka. Jeho představitele ale nikdy na žádné šmeliny či podfuky neužilo. Takhle ryzí srdce má dnes už málokdo. Byla jsem okouzlena a příjemně šokována zároveň.

Nedokázala jsem uvěřit, že ten usměvavý vitální muž sedící naproti mě za deset let oslaví stovku – a troufám si tvrdit, že se toho opravdu dožije. Ačkoliv po hrůzném zážitku z přepadení nemá důvěru v cizí lidi, již během našich telefonátů poznal, že se nemusí bát, a otevřel mi nejen svou duši, ale i srdce.

Nikdy netoužil po tom stát se hercem a ani při našem rozhovoru si na nic nehrál. Své emoce nechal obnažené a dvakrát se při vzpomínání dokonce neubránil slzám dojetí. Ta něha a slzy dojetí, když mluvil o svém vnukovi, kterého pětadvacet let neviděl, byly tak nakažlivé!

I v tomto věku je neustále vytížený a na stole se mu kupí hromada dopisů a přání od fanoušků. „Nechápu to, neustále mi někdo píše, zastavují mě, chtějí podpisy,“ kroutí hlavou Peterka a já bych si přála být takhle duševně i tělesně svěží alespoň v sedmdesáti letech, i to by pro mě byl obrovský dar.

Fotogalerie

8 fotografií