Zpěvák Petr Kolář: Nevěra? Ale já nic neprovedl...

Vypadáte dost vyřízeně, čím to?

„Daří se mi krásně, ale jsem po křtu své desky, na kterém jste přeci také byla, tak tušíte...“

To už je ale pár dnů...

„To je, ale měl jsem z toho takovou radost, že jsem to oslavil a zapil opravdu důkladně, a nějak to teď už špatně snáším, tak jsem z toho ještě unavenej. Ale kdybyste přišla zítra, tak už by to bylo úplně super. Trvá mi to už tak dva dny, než se z toho dostanu. Nikdo nemládne.“ (smích)

Jaké pocity z nové desky máte?

„Je pro mě výjimečná.“

Čím?

„Ta deska hraje jinak než české desky, protože jsme ji nahrávali v Americe s americkýma muzikantama, kteří k tomu přistupovali tak zajímavě, že to je znát. Je rozmanitá, a přitom to drží kompaktně pohromadě. Podílel jsem se na deseti textech spolu s Viktorem Dykem a jeden dělal Petr Šiška, který mi napsal třeba »Ještě že tě, lásko, mám«. Je to deska hodně o životě, proto se jmenuje »Čas nás naučí«. Ale je to relativní, někoho naučí, a někoho ne.“

Co čas naučil vás? A co se mu u vás nikdy nepodaří?

„Čím člověk získává zkušenosti a stárne, tak ho to buď obohacuje, anebo ne. Já mám pozitivní přístup k životu, takže poslouchám lidi, kteří mě inspirujou. Vnímám ty věci a obohacuje mě to. Nechci moralizovat, takhle ten název alba nevnímám. Pouze sděluji svou zkušenost. Nechci, aby někdo rozbalil mou desku a dostal morálně takzvaně přes držku. (smích) Mě čas posouvá, neříkám, že jsem dokonalej. V těch textech se každý najde. Čas je život a je to relativní. Někdo je apatickej a tím životem proplouvá a jednou skončí a nic se nestane. Ale vy se zajímáte o spoustu věcí, a to je krásný. Vy opravdu žijete. Jestli to tak půjde dál, tak budete opravdu obohacena.“

NEVĚRA? JEDEME DÁL

Jak váš život obohatila zkušenost ohledně vaší propírané nevěry? Jak se tím změnil vztah se ženou? Změnil se nějak váš žebříček hodnot?

„My jsme se ženou ani nečetli ty články. Jsme dospělí lidi, jedeme dál, protože máme rodinu. Média to příliš nafoukla. Je to situace, která se stává běžně, já jsem v podstatě nic neprovedl. Já se tady nechci omlouvat za něco, co se nestalo. Nic mi to nepřineslo. Máme dvě děti, které vychováváme, tak nemáme čas řešit kraviny. Podle mě je zbytečné kvůli tomu něco bortit. Už Werich říkával: »Ono se říká, že prý my herci hodně chlastáme. Jenže my chlastáme úplně stejně jako ostatní, jen jsme víc vidět.« A jelikož já jsem vidět víc než váš nebo můj soused, tak v tom všichni vidí obrovský problém a jsem pro ně nevěrník.“

Já v tom vidím spíš tu sílu lásky, že jste se s manželkou přes tu aféru přenesli, překonali ji a jste stále spolu.

„Přesně tak to je, to tam napište. To je všeobecné téma. Tohle se děje v tisících, v milionech rodin na světě. A bylo to tak vždycky, jen se o tom moc nemluvilo, až teď. A zvlášť u mě, když jsem vidět. Lidi moralizují, ale přitom ti, kteří moralizují nejvíc, dělají mnohem horší věci a největší průsery. Jenže já zas takový průser neudělal, a je z toho nafouklá bublina.“

Jak vaše žena reagovala, když se to dozvěděla? Máte k sobě stále důvěru?

„Jasně, máme. Spíš se tomu smějeme. Já a moje žena jsme ty fotky viděli v televizi, ale o mně už se v minulosti napsalo hodně věcí. Nic jsem neprovedl, to je čistě mezi náma.“

Pomohla k urovnání vašeho vztahu i píseň »Navzdory hříchům«, kde se v textu omlouváte za své hříchy?

„Ta písnička není přímo pro moji ženu. Ta situace, která mi byla předhozena, mě spíš inspirovala k tomu, abych to napsal. Spousta lidí se v tom najde, jako i v jiných písničkách, akorát o tom nemluvěj. Když jsme udělali »Ještě že tě, lásko, mám«, tak jsme se ptali chlapů, kdo z nich to svý ženě doma říká, a pětadevadesát procent chlapů to prostě neřekne, protože se stydí. Slovo láska je tak profláklý a přijde lidem stupidní, až se bojí ji projevovat.“

Jak se na svých koncertech stavíte k tomu, že někteří lidé přijdou jen kvůli určité písni? Patříte mezi ty interprety, kteří už své největší pecky nechtějí hrát, protože se jim ohrály?

„Koncert chci pojmout jako rodinnej mejdan. Zahraju jim ty pecky, který si přišli poslechnout, a nebudu si hrát na někoho, kdo přijde: »Jsem tady a poserte se.« Je mi jasné, že tam, kde jsem, jsem se dostal právě díky těm hitům Ještě že tě lásko, mám nebo třeba Jednou nebe zavolá. Já tu hudbu dělám pro lidi, a proto budu hrát, co chtějí. Kdyby mě neposlouchali, tak jsem skončil, tak budu muset dělat něco jinýho, anebo se taky můžu oběsit. Ale já dělám hudbu, oslovilo mě to už v devíti letech. Chtěl jsem bejt kosmonaut, popelář, truhlář, cokoliv, ale pak to přišlo a já se začal věnovat hudbě. S oblibou říkám, že hudba je holka, která tě nikdy nezradí. Je to tak a já tomu jdu naproti. Pro hudbu jsem obětoval spoustu věcí, i první manželství, a uvidím, jak to bude dál.“

NEMÁM PROBLÉM

Myslíte si, že vás to bude stát i současné manželství?

„To jsou věci, který jsou otevřený. Já neříkám, že mám problém. Přišel jsem o první manželství, protože když jsem chtěl dělat něco v souvislosti s hudbou, tak jsem tu podporu a pochopení v rodině neměl. A teď si musíte vybrat, jestli budete dělat to, po čem toužíte, anebo jestli budete doma s rodinou, chodit do práce a trápit se. Teď jsem naštěstí v pohodě, ale nevím, jak to bude v budoucnu. Jen vím, že jsem teď spokojenej a mám ohromnou radost z desky.“

Jaký byl proces jejího vzniku? Byl jste celou dobu v Americe?

„Oni natáčeli beze mě. První schůzku jsme měli v Praze s producentem desky Carmen Rizzo a s dvěma muzikanty. Během dvou hodin jsme si dohodli celý projekt a jak má deska vypadat. Řekl jsem jim svůj názor a představu. Věděli, co mají dělat, a já tam jen přijel k hotovýmu. Hudbu jsme si průběžně posílali internetem a já to nazpíval v Česku a poslal jim to zpátky. Spokojenost byla na obou stranách. V červenci jsem tam byl jedenáct dní a v srpnu deset. Mohl jsem být při těch nejdůležitějších momentech, ale těžko se to vypráví někomu, kdo hudbu netvoří.“

Jak to můžete vědět? Já hraju na bicí, na flétnu, na nervy, nově i na housle a podle sluchu hraju na klavír a i něco vybrnkám na kytaru!

„Tak proč děláte redaktorku?“

Protože studuju architekturu, a to něco stojí. A to není všechno, ale to je složitější a kvůli tomu tady nejsme.

„Všechno, co je složitější, je i krásnější. Mě třeba v Los Angeles zaujalo, že tam není architektura starší osmdesáti let. Není tam žádná historie, což mě baví. Je to neobvyklý. To město vzniklo uměle na základě filmového a hudebního byznysu, takže jsem se podíval na místa, o kterých jsem četl, kde vznikly filmový i hudební legendy. Také na mě zapůsobilo, jak obrovský to město je. Oficiálně má deset milionů obyvatel, ale neoficiálně patnáct!“

Potkal jste tam někoho slavného?

„Ne, ani Black Eyed Peas, ani Brada Pitta.“

Ten je spíš ve Francii, a občas si dokonce zajede inkognito do Prahy na motorce, když je třeba v Německu.

„No jo, ale tohle já nevím, dělám hudbu, to vy jste u zdroje informací.“

Z LIDUŠKY K BICÍM

Já to jinak moc nesleduju, zaujal mě nejen proto, že je fešák, ale také se zajímá o architekturu. A mě teď zas hlavně zajímá, jak se vaše kapela stavěla k tomu, že desku nahrávali jiní muzikanti?

„Na rovinu jsem jim to oznámil, bylo to férový. Chtěl jsem ji točit s někým jiným, aby byla jiná. Každý nový člověk, který se na tom podílí, přináší nový element, svou invenci. Na turné ale pojedeme samozřejmě spolu.“

Jaké bude?

„Pojmu ho tišeji. Doteď jsem byl rocker každým coulem a hrál jsem hrozně nahlas a byl to bigbít, ale to člověka časem unaví. Nemyslím tak, že bych se na to chtěl vykašlat, ale třeba vloni jsem jel turné se smyčcovým kvartetem a bylo to komorní a o to krásnější.“

Jak jste se dostal k hudbě?

„Začínal jsem na piano a nevydržel jsem osm let v lidušce. Utekl jsem k bicím, který mě strašně bavily. Teď mi ale to piano chybí i u skládání. Chtěl bych to dobře umět, bavilo by mě to. Přijít na nějakej mejdan, kde je piano, a hezky si zahrát. Když jsem vytočenej, tak jdu hrát na bicí, který mám furt doma. Člověk je za půl hodiny mokrej a vybouchanej jako čert.“

Nechtěl jste někdy zpívat anglicky?

„Nikdy jsem se k té angličtině nedostal, protože jsem ve škole měl ruštinu a ta mi byla a je prd platná. I když – zpíval jsem anglicky v deseti letech, ale nikdo to neví. První, co se mi dostalo do ruky, bylo cédéčko Beatles a můj kamarád z vedlejšího baráku se cítil být Johnem Lennonem a nosil tak i vlasy a brýle. Já jsem tedy byl Paul McCartney a hráli jsme ve sklepě na španělky ty věci od Beatles, strašně nás to bavilo, i když jsme někdy vůbec nevěděli, o čem zpíváme. Ale měli jsme to tak naposlouchaný, že nám to naši kamarádi a rodiny věřili. Veřejně jsme to ale nikde neventilovali.“

Jak vznikal rozhovor

Petru Kolářovi se předminulou středu chtělo spíše spát než si se mnou povídat. Ale já na tom byla naprosto stejně a shodli jsme se i v jiných věcech, takže jsme si nakonec příjemně popovídali, i když jsem tomu zpočátku velké naděje nedávala.

Potkali jsme se totiž už dva dny předtím na křtu jeho alba »Čas nás naučí«, kde náš první rozhovor nedopadl valně. Ať jsem se ho k albu zeptala na cokoliv, vždy měl pocit, že se stejně jako všichni ostatní chci jen šťourat v jeho tolik propírané nevěře, což mu bylo krajně proti srsti.

„Já vím, kam tím míříte, nerad bych se o tom bavil,“ utíkal přede mnou. Jenže já se nedala a přesvědčila ho o tom, že bychom se měli v klidu sejít a popovídat si o tom. Já v tom totiž nevidím jen ten skandál jako jiní lidé. Vidím v tom totiž sílu lásky, díky které se s manželkou přes tuto vskutku nepříjemnou situaci dostali a jsou stále spolu...

Fotogalerie

6 fotografií