Poslední rozhovor Bořivoje Navrátila: Luxus v podobě sebevraždy si odpustím!
19 fotografií
Bořivoj Navrátil (†78) při našem rozhovoru jako správný herec střídal jednu emoci za druhou. Smutek, dojetí, zoufalství, bolest i smích – hrané to ale bohužel nebylo.
V těžkém období, kdy bojoval o život se zákeřnou rakovinou tlustého střeva, to s ním totiž bylo jako na houpačce...
Máte ještě sílu bojovat?
„Já se snažím a páni doktoři také, ale dál už je to jen na Pánu Bohu.“
Co je nyní vaší nejoblíbenější činností, kterou vám zdravotní stav dovoluje?
„I s tímhle hlasem, o který jsem přišel, točím pro nevidomé knihu Otakara Vávry »Mých sto let«. Jsou to dějiny kinematografie i tohoto státu. On odmalička pracoval a pracoval, jen aby mohl točit filmy. Je to zakladatel filmu jako umělecké kategorie, protože do té doby se s odpuštěním točily samé sračky.“
Jak si představujete svůj ideální den?
(dlouze přemýšlí) „Nic mě nebolí a jsem o padesát let mladší.“ (smích)
Svým odhodláním bojovat jste pro spoustu lidí vzorem, je od fanoušků nějaká zpětná vazba?
„Když jdu po ulici, tak mě zastavují, spíš starší lidi, a říkají mi »Držíme vám palce«. Než jsem si na to zvykl, tak jsem se vždycky hrozně lekl, co po mně kdo chce. (smích) Je spousta lidí, kteří se s tou nemocí perou jako já. Vidím, jak ta nemoc pokračuje, co ti lidé zkusí, než je to dorazí. Já už na onkologii chodím jako domů.“
Jak tam vaše léčba probíhá?
„Organizují to tak, že spolu pohromadě jsou lidé, kteří jsou ve stejné fázi nemoci, aby neviděli ten ošklivý konec, to další stadium, což je tristní. Povídáme si veselé věci a vedle se dějou příšerné věci. Znám všechna ta stadia, nic pěkného. Ale když vyjdu odtamtud, kde vidím ty hrůzy, tak jsem rád, že můžu na to sluníčko jít. Zatím.“
Ale my jsme se potkali naposledy v Celetné na Valentýna a přijde mi, že jste se nezměnil?
„Vy si to tak hezky pamatujete. (usmívá se, ale rázem zesmutní) Jenže to už je hodně dlouho, obzvlášť s touhle nemocí. Tak doufám, že mi to snad ještě chvilku vydrží. Protože člověk nikdy neví. Jednou tam přišel chlap jak hora, samý svaly, sportovec. Ale za tři týdny byl pryč. A jednou mi povídal: »Prosím vás, řekněte mi, v kterým okamžiku mám spáchat sebevraždu. Já vím, že končím, ale nechci ty konce, které tady vidím.« No a teď babo, raď.“
Vy jste někdy nad sebevraždou přemýšlel?
„Samozřejmě. Troufnu si tvrdit, že každý pacient na onom oddělení o ní velice intenzivně přemýšlí, když vidí tu hrůzu kolem. Vzhledem k tomu, že sebevraždu spáchal můj tatínek, posléze jeho bratr a jedna ze sester, rád bych toto rodinné prokletí prolomil a tento luxus si odpustím.“
19 fotografií
