Režisér Vít Olmer slaví zvláštní výročí: 5 let mám v sobě cizí orgány!
5 fotografií
Před pěti lety si mnozí mysleli, že je s ním ámen. Režisér Vít Olmer měl před sebou náročnou transplantaci jater a ledviny a nevypadalo to s ním vůbec dobře. Dnes je však plný chuti do života. Dokončil dva televizní filmy a na nedostatek práce si rozhodně stěžovat nemůže.
Jak se mu žije s cizími orgány v těle? Co mu na současné době nejvíce vadí? A jak vzpomíná na nedávno zesnulého Otakara Vávru (†100)? Na tyto a další otázky odpověděl režisér Vít Olmer speciálně pro Nedělní Aha!
Letos je tomu pět let, co jste podstoupil náročné transplantace hned dvou orgánů, jater a ledviny. Jak se vám s novými orgány žije?
„Musím to zaklepat, orgány fungují výborně, díky šikovnosti lékařů z IKEMU. Voperovaná játra nastartovala hned na operačním stole, ledvinka zpočátku trochu zlobila, u ní to bylo takové buď, anebo. V takových chvílích teprve pochopíte, co má v životě větší prioritu. Zda třeba nějaká pitomá politika, nebo to, jestli se budete moci vyčurat.“
Dozvěděl jste se, kdo byl dárcem?
„Ne, ne, to se nesmí sdělovat a já po tom ani nepátral. To se děje snad jen ve vykonstruovaných filmech.“
Přesto... Nevrtá vám to pořád hlavou?
„Zakázal jsem si o tom i přemýšlet, protože by se to dalo těžko psychicky unést. Důležité je, že orgány byly zdravé a daří se jim ve mně jak ve vatičce.“
Dbáte na dodržování životosprávy?
„Od té doby, co jsem se oženil se svou Simonou, jsem přešel od gulášů, bůčků, klobás, apod. k lehčím masům, zelenině, rybám a podobně. Ale nijak zvlášť se neomezuji. Žena výborně vaří, což je záchrana, protože gastronomie pražských restaurací, alespoň na malostranském břehu Vltavy, bývá nejen drahá, ale dokonce zdraví nebezpečná.“
To pražským restauratérům neděláte dobrou reklamu...
„Tamní gastronomie je prostě určená k jednorázovému požití pro nebohé zahraniční turisty. Je zajímavé, že když vyjedeme točit z Prahy, býváme někdy příjemně překvapeni kvalitou jídel i v malých mimopražských hospůdkách.“
Co dál pro sebe děláte?
„Jinak nekouřím, kromě doutníků občas, a protože amatérští tenisté mé generace jsou už buď líní nebo zdravotně chabrusovití, opatřil jsem si na dvůr rotoped, což je báječná věc.“
Pojďme k vaší práci. Točíte něco nového?
„Teď jsem právě dokončil dva filmy pro Českou televizi. Hraný dramatickopsychologickohumorný celovečerní příběh Vůně kávy, v němž se v hlavních rolích přesně po dvaceti letech, po Tankovém praporu, setkali coby manželé Lukáš Vaculík a Simona Chytrová, tedy moje žena. Společně jsme se snažili, aby na toto dílko neplatilo Werichovo: »To je blbý, to se bude líbit…« A když už zmiňuji pana Wericha, natočil jsem o něm hodinový dokument Hledání Jana Wericha. Není to ani tak jeho portrét, šlo mi především o to zachytit kamerou reakce na jeho myšlenky mezi současníky.“
Co jste zjistil?
„Byl jsem překvapen, jak jeho myšlenky stále aktuálně rezonují napříč všemi společenskými vrstvami a generacemi. Werich a Voskovec měli velké sociální cítění a tepali společenské nešvary, jež se velice podobají těm dnešním.“
Jak jste ty názory sbírali?
„Půjčili jsme si auto Transit, nalepili na něj Werichovu fotografii s jeho citáty a vyrazili po Čechách, a nakonec až do Bratislavy, kde se v tamním televizním archivu našel můj poslední rozhovor s panem Werichem před jeho smrtí. V době, kdy měl totální zákaz vystupování na veřejnosti. Největší radost jsem měl z často výstižných odpovědí prostých lidí, jejichž společným jmenovatelem bylo, že už mají plné zuby toho, co se v naší zemi děje. Já ostatně taky…“
V požehnaném věku sta let zemřel legendární režisér Otakar Vávra. Znal jste se s ním osobně?
„Já jsem byl na FAMU naštěstí žákem prof. Elmara Klose. Naštěstí říkám proto, že by mě pan profesor Vávra asi vyhodil, byli jsme dost odlišná krevní skupina. Nemohl jsem mu odpustit jeho spolupráci se všemi režimy, zkreslování dějin, filmařskou likvidaci geniálního českého režiséra Alfréda Radoka a podobně. Ale o mrtvých jen dobře. Možná právě proto, že se netrápil se svým charakterem, mohl, na rozdíl od jiných, nepřerušovaně natáčet a dožil se požehnaného věku.“
Nelze přehlédnout, že nejste spokojen se současným vedením naší země...
„Býval jsem spíš extrovert s občasnými výbuchy vzteku nad tím, co se v našem Kocourkově děje. To se také odráželo v tom, že jsem mohl pracovat jen s poměrně dlouhými pauzami.“
Teď to vidíte jinak?
„Teď, se sedmdesátkou na krku a s tím, co jsem prožil, se už snažím dívat na věci s úsměvným nadhledem... I když mi to občas přece jen nedá. Ono totiž, jak říkával i pan Werich, nad hloupostí se sice vyhrát nedá, ale bojovat se s ní musí…“
Buďte klidně konkrétní. Co vám tedy nejvíc vadí?
„To by bylo dlouhé povídání, stačí se podívat na zprávy. Ale mně se tady nechce vyjmenovávat všechny ty neuvěřitelné kauzy, nejvíc mě snad ohromilo, že ta věc s předraženými pandury se vyřešila tím, že zasvěcený hlavní vyšetřovatel, nejspíš na zlatém padáku, odletěl do penze. Na to by nikdo jiný než Čech nepřišel.“
Existuje vůbec něco, co vám v poslední době zvedlo náladu?
„Třeba to, že syn Vítek začal studovat na elitní škole ve Francii, paradoxně politické vědy. Ale kdoví, geny se nezapřou, možná že časem zase pozdvihne rodinné filmařské žezlo. V každém případě bych jemu i jeho generaci přál lepší osud, než jsme měli my…“
5 fotografií
