Vlastimil Harapes: Mladý už asi neumřu

Vlastimil Harapes (59) se narodil v malé vesničce u Chomutova, ale z malých poměrů vyrostl velký mistr. V baletu se stal legendou a později šéfem baletu Národního divadla. Nyní je zpěvákem a hercem, kterého můžeme vídat v mnoha filmech. Jaký je Vlastimil Harapes jako člověk? A mrzí ho, že nemá potomky?

Znamením v horoskopu jste Lev. Máte s ním něco společného?
Kdysi jsem četl skvělou knížku Tančím tak rychle, jak dovedu. Co se týče mé osoby, změnil bych název na Tančím tak rychle, jak jsem přinucen. Jsem od přírody líný jako správný Lev. Raději se válím na sluníčku, a když mám hlad, tak se najím. Většinou, když jsem požádán, abych něco udělal, tak to udělám. Ale něco mě musí vyprovokovat, abych se do toho pustil. To té charakteristice Lva docela odpovídá. (smích)

Jste z velké rodiny, měl jste tři sestry. Nemrzí vás, že nemáte vlastní potomky?
Děti jsem si přál, ale bohužel mi to nebylo souzeno. První žena byla herečka a nechtěla mít děti. Prý by jí to vadilo v kariéře. Taky jsme spolu dlouho nebyli, jenom pár let. Druhá manželka Hana Zagorová mít děti nesměla ze zdravotních důvodů. Osud mi to zatím nedopřál…

Sestry se vdaly a nechaly si příjmení manželů. Nebojíte se, že rod Harapesů vymře?
Harapesů ještě pár je, nejsem jediný. A podívejte se na Karla Gotta, třeba ještě nějaké dítě přijde. Nikdy neříkej nikdy. (smích)

Měl jste vždy mnoho partnerek ve filmu i v baletu, ale v životě jste spíš sám. Hledáte někoho, nebo to necháváte na osudu, jak je vaším zvykem?
Mám svoji přítelkyni, která je velmi vzdělaná a kultivovaná, s níž si rozumím v mnoha směrech. Hana Zagorová vždycky říkala, že soukromí je od toho, aby bylo soukromé. Pokud cokoli zveřejňujete, tak to soukromé být přestává. Snažím se toho držet.

Vidím, že jste fatalista. Jak se to projevuje třeba v práci? Necháváte to plynout?
Ano. Nikdy jsem se nemusel o nic příliš snažit, všechno přišlo tak nějak samo. Je pravda, že se držím hesla: Život je náhoda, ale připraveným štěstí přeje. Protože když vás tato situace zastihne nepřipravené, tak ji nepochopíte, a tím vám unikne.

Jste prezidentem AntiEthanol Teamu a podporujete přípravek proti kocovině. Přitom nejste znám jako velký pijan. Není to trochu paradox?
Myslím, že to byl trochu i záměr. Kdyby to propagoval člověk, který je známý alkoholik, tak by to asi nebylo tak lákavé. Já jsem si alkohol do čtyřiceti let vůbec nemohl dovolit, nemohl jsem se opíjet. Ale dnes se alkoholu nevyhýbám. Piju rád. Mám rád alkohol jako takový, víno, pivo, tvrdý alkohol, aperitiv, šampaňské – naučil jsem se mít rád bublinky. Možná, že jsem pro ně správný typ. (smích)

Máte také svůj pivní lék proti nachlazení…
Přinesu si odvedle z hospody plzeňské, ohřeji ho na pitelnou teplotu a do toho dám polévkovou lžíci medu. Většina lidí si myslí, že to musí být hrozné, ale mně to chutná. Navíc to má skutečně dobré účinky a skvěle se po tom spí.

Po letech jste se objevil ve filmu Jak se krotí krokodýli, pokračování kultovní série Jak dostat tatínka do polepšovny a Jak vytrhnout velrybě stoličku. Lišilo se natáčení?
Vůbec bych neřekl. Marie Poledňáková, která je autorkou scénáře i režisérkou, se vůbec nezměnila. Totéž řekla i ona mně. „Ty jediný tam můžeš dál hrát tu postavu, protože na ostatních je věkový posun už vidět.“ Já jsem jí odpověděl, že to je sice hezké, ale také vím, proč to tak je. Tenkrát mě tam udělali o dvacet let staršího. Našedili mi vlasy a dali mi brýle. Namluvil to Jiří Klem, aby byl hlas hlubší a starší. Teď už je všechno na místě, tak mě mohli použít, jak jsem. (smích)

Vy jste byl vždycky ten princovský typ, jak se smiřujete s přibývajícími léty?
Z prince se většinou stane král, takže mám naději. A řeknu vám, že bych si nějakého krále rád zahrál. Bude mi šedesát, to už není mládí. Mladý už neumřu. Ale stejně se mi to zdá neuvěřitelné. Taková cifra. To tak strašně rychle uteklo. Zvlášť ten aktivní taneční život. Ten proběhl v takové intenzitě fyzické i psychické, že si to nikdo, kdo to nezkusil, neumí představit. Ale nějak se zkrášlovat, barvit vlasy nebo plastická operace? To ne. Když někdo umí stárnout jako třeba Květa Fialová, tak to má svůj půvab. Ale musím říct, že si cením žen, které o sebe pečují a brzdí znaky stáří. Třeba Helena Vondráčková vypadá senzačně. Navíc já osobně nesnáším jakoukoli bolest. Každému píchání nebo řezání, které nemusí být, se tak vyhnu. Dobrovolně chodím jedině k zubaři…

Jste tanečník, zpěvák i herec. Neláká vás muzikál?
Samozřejmě. Je to je symbióza všeho dohromady. Interpret musí být vybaven ve všech oborech. Člověk musí umět hrát, zpívat, tančit a ještě k tomu všemu musí vypadat. To taky není legrace. Někdy má člověk krásný hlas, ale neumí se hýbat nebo je k nekoukání.

Nemrzí vás, že ještě žádná nabídka z muzikálu nepřišla?
Ale ano, přišla. Pět let jsem měl možnost hrát v muzikálu Kráska a zvíře společně s Magdou Malou. A když jsem slyšel, že se připravuje muzikál Ginger a Fred, tak jsem si říkal, že by to bylo přesně pro mě. Ale nikdo se neozval. Možná, že jsem na to ještě trochu mladý. (smích)

Máte něco, čeho byste v životě nejvíc litoval?
Právě proto, že jsem fatalista, tak to většinou nechávám plynout. Beru to, jak to přichází. Ale je dobré poučit se z chyb. Je třeba žít dneškem a myslet na to, co bude zítra. To je jako brečet nad rozlitým mlékem. Tak ho utřeme, ne? Nebo ho tam necháme na tvaroh… (smích)

Život tanečníka je intenzivní, ale krátký. Jak žije taneční mistr v penzi?
Pracovně. Chystám se na představení Monsieur Amédée v Divadle Metro, kde hraju faráře v alternaci s Ivanem Vyskočilem. Režíruje to Gustav Skála, stejně jako balet Casanova v ústeckém divadle, kde budu vystupovat. Sedmého dubna bude premiéra. Navíc s Martou Vančurovou pokračujeme v hraní nádherné hry Poslední léto Sáry Bernhardtové. Už máme za sebou stou reprízu.

Vlastimil Harapes
24. 7. 1946 v Chomutově

Vlastimil Harapes patřil mezi nejvýraznější osobnosti českého baletu. Byl sólistou baletu Národního divadla, zatančil si například Romea, Spartaka či Louskáčka. Po hostování na zahraničních scénách se do Národního divadla po roce 1989 vrátil jako choreograf a šéf baletu. Objevoval se také ve fi lmech, například Markéta Lazarová (1967), Jak vytrhnout velrybě stoličku (1977), Jak dostat tatínka do polepšovny (1978), Panna a netvor (1978), Bolero (2004) či Jak se krotí krokodýli (2005). Dnes se uplatňuje především jako činoherní herec.

Autor: Leni KABELÁČOVÁ
Foto Aha!: Dalibor PUCHTA