Mirjam Landa o životě s Danem: I doma je drsnej, hustej...

● Dárky mi nenosí, osypala bych se
● Hádáme se česky i německy
● Spolupráce s ním je těžší

Dan působí velice rázně a drsně. Jaký je v soukromí? Umí být něžný?
„Dokáže být velmi něžný ve své tvorbě, jeho myšlenky jsou také velmi něžné. Doma se však nechová jinak než navenek. Samozřejmě, má ke mně blíž, takže se víc otevře. Ale já mám právě ráda, že je »takovej drsnej, hustej«...“

Nosí vám dárky?
„Kdyby nosil dárky, tak bych se s ním snad rozvedla, protože to fakt nesnáším. Z dárečků mám úplné osypky. Pro nás je největší dar, že spolu trávíme hodně času. Ale že by mi přinesl třeba nějaký diamant? To je naprosto proti našemu životnímu stylu!“

Jak jste se vlastně poznali?
„Poprvé jsem ho spatřila na pražském Střeleckém ostrově, když se tam ještě konaly divadelní poutě. Viděla jsem ho jen zdálky. Byl docela »nalitej« a líbil se mi. Intuitivně mi něco říkalo, že toho chlapa tam v dálce chci.“

Dovedete si představit, že byste se někdy rozešli?
„To nedovedu. Tím samozřejmě neříkám, že se to nemůže stát, ale přijde mi to absurdní. Dan si třeba potrpí na adrenalinové sporty, a také o něj nemám strach. Já jsem věřící a kdyby odešel, tak si řeknu, že to tak mělo být. Což neznamená, že by to nebylo hrozné.“

Jaký je Dan otec?
„Srdečný a bezvadný. Teď, když už jsou holky starší, s nimi jezdí na hrady a na výlety. Jezdí jich víc – ještě jeden náš kamarád se třemi svými dětmi. Také má dvojčata, jsou jen o rok starší. Takže dva tatínci a šest dětí jezdí po výletech.“

Většina dcer si dokáže tatínka omotat kolem prstu...
„Našim holkám se to tedy rozhodně podařilo. Myslím, že každou mámu trochu naštve, když táta přijde domů a děti se z něj mohou zbláznit. My to máme doma stejné, takové to »tatínku, tatínku«. Říkám si, že to přece musí poznat, že to ty holky trochu hrají. Ale on nic nepozná.“ (směje se)

Dan je velmi zaměstnaný. Když píše muziku, radí se s vámi, nebo kolem něj musíte chodit po špičkách?
„Jak kdy. Když neví, přijde se poradit, ale většinou se zavře, zatáhne záclony a přijde, až je všechno hotové. Pak se ptá, co na to říkám. Já to mám se svou prací stejně.“

Právě jste dokončila natáčení filmu Kvaska. Prozraďte o něm něco…
„Je to film o zákulisí muzikálového prostředí. Díky tomu, že jsem už několik muzikálů režírovala, je to prostředí, které velice dobře znám. Přijde mi zajímavé i tím, jak tam lidé mezi sebou jednají.“

Kdo se během té doby staral o vaše dcery?
„Dan má naštěstí velikou rodinu a starali se o ně všichni kromě mě. (Mirjam se rozesměje) Chvílemi jsem ani nevěděla, kde holky právě jsou, ale brala jsem to tak, že dokud nic neslyším, je jim dobře. Ale dvě jsem aspoň často vídala. Jedna z dvojčat ve filmu totiž hrála a starší jí dublovala. Se třetí, která na natáčení nechtěla, to bylo horší.“

Ale... Že by po vás dcery zdědily talent?
„To se takhle brzo říct nedá. Hodně věcí z našich profesí vědí, ale jestli zdědily talent, to je mi jedno. Starší například krasobruslí. To mi přijde docela daleko od naší práce, ale svým způsobem to je také umění. Budeme je podporovat, ať se rozhodnou pro cokoliv. I když třeba studium fyziky by mě překvapilo.“ (usměje se)

Dan skládal pro váš film hudbu a také v něm hrál. Poslouchal jako herec?
„On je velká osobnost, takže nemá rád, když mu kdokoliv něco říká. Spolupráce s ním je prostě poněkud těžší. Musí se mu to podat trochu jinak, ale pak jako herec poslouchá.“

Často s Danem spolupracujete. Hádáte se kvůli práci?
„Jo, ale to jsou spíš takové nálady. Většinou se hádáme právě kvůli práci.“

Jak taková hádka vypadá – klidná, věcná debata, nebo žhavá Itálie?
„Itálie u nás není, protože já jsem flegmatik. Já pořád mluvím tím svým klidným tónem, a to zase možná vytáčí okolí. Dan je zase trochu cholerik, tak se to prostě vyrovnává. Ještě u nás nikdy nic nelítalo.“ (směje se)

Vy jste Němka, Dan je Čech jako poleno. Když u vás doma dojde k výměně názorů, jaký jazyk používáte?
„Doma se bavíme hodně německy. To abych já nezapomněla a také kvůli našim dětem. Ale hádáme se v obou jazycích. Jen když chci být opravdu hodně konkrétní, tak preferuji němčinu.“

Mirjam mýma očima
S Mirjam jsme si dali schůzku v příjemné zahradní restauraci na pražském Vyšehradě.
Oproti mému očekávání nepřišla žádná »vojanda«, ale drobná a vkusně oblečená blondýnka.
Objednala si kávu s mlékem, zapálila si cigaretu a s vervou sobě vlastní se pustila do odpovídání na mé otázky.
Redaktor Tomáš Zapletal

24.9.2006