Herec Bořivoj Navrátil: »Všechno to jde do háje...« | Ahaonline.cz

Registrace  |  Zapomenuté heslo

Deník Aha! na Facebooku

středa 24. dubna 2024

Svátek slaví Jiří, zítra Marek

Herec Bořivoj Navrátil: »Všechno to jde do háje...«

Bořivoj Navrátil
Bořivoj Navrátil (Aha! – Martin Hykl, TV Nova, archiv B. Navrátila, ara )

Herec Bořivoj Navrátil (77) je oblíbený nejen pro osobité ztvárnění bezpočtu svých fi lmových i divadelních rolí, ale především proto, jak již 14 měsíců s odhodláním a neutichající jiskrou v oku bojuje se zákeřnou rakovinou tlustého střeva.

Při našem rozhovoru, kdy jsme spolu zhlédli jeho návrat na obrazovky v seriálu Ulice, jako správný herec střídal jednu emoci za druhou. Smutek, dojetí, zoufalství, bolest, ale i smích – hrané to ale bohužel nebylo. V tomto těžkém období to s ním totiž je jako na houpačce.

„Nejlíp mi je těsně před chemoterapií, kterou mám každé dva týdny. Těsně po ní je mi ale moc zle,“ povzdychl si Navrátil, který se rozpovídal nejen o náročné léčbě, ale zavzpomínal i na své rodiče, kteří zemřeli, když byl teprve tříletý hošík.

ZASE V ULICI

Pane Navrátile, sledujete Ulici, i když v ní nehrajete?

„Průběžně ne, ale teď, když jsem nemocný, tak se i chvilkama dívám. Ale sleduju spíš jiné věci.“

Které?

„Teď je ta detektivka s tou naší vládou...“

S jakými pocity jste zatím své poslední scény Ulice natáčel?

„Neptejte se, s pocity velmi... Tedy...“ (dlouze se odmlčí a tváří se smutně)

Tak jaké bylo samotné natáčení?

„Natáčení bylo prima, vrátil jsem se tam po dlouhé době, na kolegy jsem se moc těšil. Jen ten motiv natáčení byl... (opět se odmlčí) Já jsem na tom byl hodně špatně. Počítali jsme se tím, že... no... (další odmlka) Že když se se mnou něco přihodí, tak by ta má postava neměla skončit do ztracena. Chci tedy vyseknout poklonu dramaturgům, kteří to vymysleli doslova šalamounsky.“

Jak to s vámi coby kapitánem Bařinkou dopadne? Budete zas točit?

„Ebděbděbdě! Vy chcete, ať řeknu: »Vrah je zahradník!«. To se uvidí, jen si počkejte!“ (smích)

Jsem ráda, že se usmíváte. Jak se dnes cítíte? Vypadáte totiž o mnoho líp.(Podívá se na mě, jako bych něco provedla.) Řekla jsem něco špatně?

„Noo, zrcadlo mi řeklo, že Sněhurka je hezčí. (nesměle se usmívá) Nerad to říkám, ale necítím se zrovna dvakrát nejlépe. Cítím se velmi slabě, hubnu, a to jsou takové symptomy...“ (opět dlouze dumá)

Před chvílí jste mi ale říkal, že se vždy po chemoterapii cítíte mizerně, ale že je to pak za pár dní lepší a nejlépe vám je těsně před ní. Že je to »jen« cyklus léčby, který se opakuje. Je vám tedy zle, protože jste dnes byl na chemoterapii, ale zas vám pak bude lépe?

„Vzhledem k tomu, že se ten cyklus opakuje už sedmadvacetkrát, tak to má i jiné kvalitativní hodnoty. Snáším to hůř.“

Ale vy jste vždycky tak optimisticky naladěn, a to také moc pomáhá.

„Co mi zbývá? Jenže jak dlouho to vyladění vydrží?“

Doufám, že dlouho, a že ještě máte sílu bojovat.

„Já se snažím a páni doktoři také, ale dál už je to jen na Pánubohu.“

SMRT RODIČŮ

Co je nyní vaší nejoblíbenější činností, kterou vám zdravotní stav dovoluje?

„I s tímhle hlasem, o který jsem přišel, namlouvám pro nevidomé knihu Otakara Vávry »Mých sto let«. Jsou to vlastně dějiny kinematografie i tohoto státu. On odmalička pracoval a pracoval, jen aby mohl točit filmy. Je to zakladatel filmu jako umělecké kategorie, protože do té doby tomu bylo jinak.“

Vy jste také odmalička pracoval na tom, abyste byl hercem?

„Odjakživa, co si sám pamatuju, tomu tak bylo.“

Byl jste spíš tím třídním klaunem, anebo zamyšlené dítko? Kdy jste se rozhodl být hercem?

„Klaunem jsem nebyl. Je to moje dedukce, možná umělá, ale bylo to tím, že mě v pěti letech vzali na představení Zlatovlásky a ta se mi moc líbila. Ačkoliv mi bylo divné, že je postarší a vlasy nemá zlaté. (smích) Ale měla je sčesané à la Božena Němcová, čímž mi připomínala moji maminku, která krátce předtím zemřela.“

Kolik vám bylo let, když umřela?

„Mně tři roky, bratrovi Jiřímu šest let. Maminka zemřela na tuberkulózu, když jí bylo dvaatřicet, a tatínek si vzal život o rok později. Neunesl ztrátu maminky. Nicméně pod nátlakem okolí, že musí dětem přivést druhou maminku, se oženil. Všichni radili, že musí být bohatá a mít vztah k dětem. Jenže sňatek z rozumu se nepovedl a tatínek se měsíc po svatbě zastřelil. Ale byl srpen 1938 a jako významný činitel města by jistě koncentráku neušel.“

Kdo vám pak poskytl rodinné zázemí? Kdo se o vás staral?

„Paní, která si tatínka vzala, v den pohřbu odjela ke svým rodičům a už jsme ji nikdy neviděli. Ujala se nás po všelijakých peripetiích tatínkova sestra Marie s manželem a plně nám nahradili rodiče.“

Byl jste sice maličký, ale jak na rodiče vzpomínáte?

„To jsem se dozvěděl až po letech, ale tatínek byl ve svém velmi mladém věku prokurista u firmy na výrobu motorů hnacích strojů Lorenz. Byla to evropsky renomovaná společnost někdy i s dvanácti sty zaměstnanci. K této funkci náležela vila s krásnou velkou zahradou v areálu továrny a my tam s bratrem zažili nejedno dobrodružství. Ze všeho luxusu mě ale nejvíce okouzlil starý vrátný, který mě bral na kontroly areálu a dokonce mě nechal i ťukat na psacím stroji.“ (smích)

Máte nějakou konkrétní vzpomínku i na maminku a tatínka?

„Těch je velice málo, ale nedávno jsem o tom napsal celou knihu.“ (vyndává z police svou knihu)

Proč jste na přebalu s ježkem v kleci? Milujete Rychlé šípy?

„Ano, miluju. Rychlé šípy jsou moje dětství a dospívání. Nedávno mě zastavil jeden pán, a byl to Jindra Hujer z prvního Foglarova klubu, podle kterého to napsal. On mě pak zval na setkání foglarovců a já tam šel.“

Jaké to bylo?

„Byli tam samí století pánové a zdravili se, jako za mlada: »Ahoj Jitřenko, nazdar Ježku«.“ (smích)

Jakou přezdívku jste měl vy?

„Ve skautu mi říkali Cicero.“

Co vás nejvíce dobíjí energií?

„Styk s mladými kolegy, kteří na mě nezapomínají a navštěvují mě. Ale především moje děti, vnoučata. Teď už je to s časem problematické. Nikolka študuje třetím rokem medicínu a Kryštof maturuje. A můj syn Kryštof nás má všechny na starosti a neví, kam dřív skočit.“

Jak si představujete svůj ideální den?

(dlouze přemýšlí) „Nic mě nebolí a jsem o padesát let mladší.“ (smích)

NA ONKOLOGII

Svým odhodláním bojovat jste pro spoustu lidí vzorem. Máte od fanoušků nějakou zpětnou vazbu?

„Když jdu po ulici, tak mě zastavují lidi a říkají mi: »Držíme vám palce.« Než jsem si na to zvykl, tak jsem se vždycky hrozně lekl, co jsem provedl. (smích) Je spousta lidí, kteří se s tou nemocí perou jako já. Vidím, jak ta nemoc pokračuje, co ti lidé zkusí, než je to dorazí. Já už na onkologii chodím jako domů.“

Jak tam vaše léčba probíhá?

„Organizují to tak, že spolu pohromadě jsou lidé, kteří jsou ve stejné fázi nemoci, aby neviděli ten ošklivý konec, to další stadium, což je tristní. Mám kliku, že mě dávají na pokoj se skvělým chlapíkem. On je chlap jak hora. A je hrozně fajn, je s ním sranda. Povídáme si veselé věci a vedle se dějou příšerné věci. Znám všechna ta stadia, nic pěkného. Ale když vyjdu odtamtud, kde vidím ty hrůzy, tak jsem rád, že můžu na to sluníčko jít. Zatím.“

Chodíte stále na jarní procházky?

„Snažím se, ale moc toho nesvedu. Už ani chodit moc nemůžu. Hubnu, mám slabé nohy. Všechno to jde do háje.“

Ale my jsme se potkali naposledy v Celetné na Valentýna a přijde mi, že jste se nezměnil?

„Vy si to tak hezky pamatujete. (usmívá se, ale rázem zesmutní) Jenže to už je hodně dlouho, obzvlášť s touhle nemocí. Čas běží rychleji v tom smyslu, že se vše mění ze dne na den. Tak doufám, že nám to s mým spolupacientem snad ještě chvilku vydrží. Protože člověk nikdy neví. Jednou tam přišel chlap jak hora, samý svaly, sportovec. Ale za tři týdny byl pryč. A jednou mi povídal: »Prosím vás, řekněte mi, v kterém okamžiku mám spáchat sebevraždu. Já vím, že končím, ale nechci ty konce, které tady vidím.« No a teď, babo raď.“

Vy jste někdy o sebevraždě přemýšlel?

„Samozřejmě. Troufnu si tvrdit, že každý pacient na onom oddělení o ní velice intenzivně přemýšlí, když vidí tu hrůzu kolem. Vzhledem k tomu, že sebevraždu spáchal můj tatínek, posléze jeho bratr a jedna ze sester, rád bych toto rodinné prokletí prolomil a tento luxus si odpustím.“

V čem všem vás nemoc omezuje? Co třeba nesmíte jíst?

„Ta omezení rostou geometrickou řadou. Člověk je vyřazený z normální společnosti. Nemůžu mezi lidi kvůli oslabené imunitě. Nemůžu se stravovat v hospodě. Nemůžu spoustu věcí. Třeba ani své milované kafe. Skoro nic.“

Změnily se vám po chemoterapii chutě?

„Ani ne. Dokonce mám léky, které mi zvyšují chuť k jídlu, ale mám už čtyřicet let nemocný žaludek. A po operacích a chemoterapiích se z žaludku stala věc, která nepřijímá, takže jím jen po troškách. Mám s tím problém.“

Co vám ještě dělá problémy?

„Já jak jsem teď pomatený a zdrogovaný těma chemoterapiema, tak chodím třeba na koncert, který bude až za měsíc. Jedna blbost vedle druhé. (smích) Nejvíc se děsím toho, jak na dveře nenápadně ťuká stařecká demence, ale ještě jsem jí naštěstí neotevřel.“ (smích)

Jak vznikal rozhovor

Když jsem ve středu po nepříliš záživné přednášce o ocelových konstrukcích v dešti a ukrutném větru šla na návštěvu k panu Navrátilovi, bylo mi doslova churavo a nic se mi nechtělo. Jakmile mi ale otevřel dveře, pevně mi stiskl ruku a usmál se na mě, jako by se vše rozsvítilo a zahřálo mě u srdce. Naposledy jsme se náhodou potkali na Valentýna, kdy si oblíbený kapitán Bařinka vychutnával jarní procházku a byl usměvavý. Ačkoliv na mě na první pohled působil stejně jako tehdy, změnilo se mnohé.

„To už jsou dva měsíce, s touto nemocí to je dlouhá doba,“ povzdychl si a mě mrzelo, že byl chvílemi tak smutný, až se dlouze odmlčel a z jeho očí vyzařovala bolest. Ale obdivuji ho, jak tváří v tvář smrti bojuje a snaží se užívat si vzácné chvíle, kdy se cítí lépe. V jeho bytě, který zdobí mimo jiné i obraz a kresba jeho osoby, jsme se spolu podívali na Ulici, kam se po skoro roční pauze vrátil.

„Chci vidět výsledek, točilo se to totiž už v září,“ vysvětloval Navrátil, který se jinak na televizi moc nedívá. Svůj zbývající čas si totiž chce užít hodnotněji a já doufám, že to po přečtení tohoto rozhovoru budete chtít i vy.

Aha! Víte, že...

Pro hru Ze života hmyzu v roce 1958 si na přání režiséra Miroslava Macháčka nechal oholit hlavu, vlasy mu pak již nenarostly a holá lebka se stala jedním z charakteristických znaků jeho herecké osobnosti.

Při natáčení filmu Sagarmatha (1988) v Himálaji dostal vysokohorskou nemoc, točilo se totiž v autentických podmínkách základního tábora v nadmořské výšce 2600 metrů. Pětapadesátiletý herec kvůli otoku plic málem zemřel, po riskantním zásahu expedičních lékařů se jen s největším vypětím sil celých třináct dní dostával zpátky do civilizace a dalších šest měsíců čelil vážným zdravotním potížím.



Přečtěte si
hu11
16. 4. 2011 • 14:18

pan Bořivoj Navrátil mluví. Prožívám to teď v rodině a na onkologií jsem jako doma. To jsou chemoterapie a pak chirugie, kde odstraní nádor a poté ozařování. Je to prostě běh na dlouhou trať a proto vám pane Bořivoji přeji aby ten běh byl skutečně jen kraťoučký

janyna
16. 4. 2011 • 13:33

je moc statečný, obdivuji a smekám. Můj otec zemřel na stejnou nemoc a taky se dost trápil. Přeji mu, aby nemoc překonal.

pavucinka
16. 4. 2011 • 12:20

že ty knce jsou tak tristní. Maminka zemřela bez bolestí, d psledního dne kmunikvala se všemi velmiá dobře. Bohužel mamnina upadla a zlomila si po léčbě již zkřehlé kosti a tak ležeola v nemcnici. Jsou však analgetika. každý by měl ale dávat pozor, aby neupadl a nezlomil nhu. Ty chodníky jsou tak špatné, jako nikdy nebývaly a je třeba dávat pzor na každý krok.Jedna uvolněná dlaždice a situace se zbytečně komplikuje. Maminka byla věřící a zemřela s úsměvem na tváři. Naučme se vše smířlivě přijímat, a žít dokud to jde co nejlépe a co nejvíce dávat ze sebe, protože to je nad hmotný majetek.

Články odjinud

Kontakty

  • Telefon 9.00 – 17.00: 225 974 140
  • Telefon po 17.00: 225 974 164
  • Fax: 225 974 141

RSS kanály serveru ahaonline.cz lze užívat pouze pro osobní potřebu. Jakékoli další šíření obsahu ahaonline.cz je možné pouze s předchozím souhlasem jeho provozovatele.