Bořivoj Navrátil (77) o boji s rakovinou - Na nové boty už to nevypadá...
Před pár dny oslavil sedmasedmdesáté narozeniny, radost mu ale kalí dlouhotrvající boj s rakovinou tlustého střeva. Herec Bořivoj Navrátil alias vysloužilý policejní kapitán Vojtěch Bařinka z nekonečného seriálu televize Nova Ulice nemůže takřka chodit a je smířen s možností, že si ho Pán Bůh možná už brzy vezme k sobě. „Na nové boty už to nevypadá,“ říká s pokorou nestor českého herectví.
Pane Navrátile, jak se daří?
„To víte, ležím v posteli. To už lepší nebude.“ (směje se smířeně)
Od našeho posledního telefonátu se situace nezlepšila?
„S námi, kteří jsme na to podobně, je to jako na houpačce. Jeden den nahoře, druhý den pánbůh polituj. Jestliže předtím jsem měl potíže se zády, teď mě zase chytla ruka. Bylo to k zbláznění, jak mě bolela. Aktuálně mi odešla noha. A je to k nevydržení. Naštěstí se mi k mé velké radosti alespoň vrátil hlas, opustily mě však jiné části těla.“
Jak to myslíte? Musel jste podstoupit operaci?
„Žádnou jsem teď neměl. Chodím pořád dál na ty chemoterapie, nevím, kdy to vezme konec. Už mám za sebou třináctou, snad to bude v mém případě šťastné číslo. Tu a tam mám velké bolesti. To ale patří k věci. Jsem s tím smířený. I s tím, kdyby to nedopadlo podle mých představ. Ctím staré skautské heslo: Buď připraven!“
Dovolí vám lékaři pracovat?
„Zrovna jsem dotočil několik obrazů do Ulice, aby ta postava kapitána Bařinky měla nějaký konec. Člověk totiž neví dne a hodiny. I když to bylo s bolestmi a potížemi, užili jsme si to. Byla to legrace a ta mi velmi pomáhá.“
Jak tedy ze seriálu odejdete?
„Vyřešili jsme to šalamounsky. Ta postava může, ale také nemusí znenadání zmizet. Mají to natočené, a mohou to použít, až se jim to bude hodit. Ty scény zároveň nevylučují, že kdyby náhodou svitlo na dobré časy a byl bych na tom lépe, že by ta postava nemohla eventuelně dál pokračovat. Ale nechci nic konkrétního prozrazovat.“
Pane Navrátile, ve vaší nemoci vám pomáhá legrace. Co dalšího?
„Stejně tak úsměv. Paní primářka má pro mě třeba neradostnou zprávu, ale má u toho tak dobrosrdečný úsměv, že je to nad všechny tabletky. Člověk v mé situaci po ničem jiném netouží než po naději, vlídném slovu a harmonii. Obloukem se vyhýbám lidem, kteří na všem vidí především něco špatného. Naopak nadbíhám těm druhým, pozitivním.“
Myslíte, že léčba je na dobré cestě?
„Rakovina stále zlobí, vždyť to je nevyléčitelná nemoc. Jde o to, aby se to připozastavilo a aby to moc nebolelo. Ale rozhodně nejsem z těch, kteří tvrdí, že nad nemocí vyhrávají nebo ji porážejí. To je velké rouhání. Vždy se málem pokřižuju, když to slyším. Třeba tenistce Martině Navrátilové se divím, že tohle hlásá. Ona už by měla o životě něco vědět. Tu mrchu totiž nemůžete porazit. Ona vás dřív nebo později dožene.“
Jak na vás působí život v nemocnici?„
Tady na onkologii, kde jsem teď prakticky neustále, vidím všechny fáze té naší nemoci. Není to povzbuzující, člověk však musí vzít realitu na vědomí. Už jsem se ocitl v jiném světě. Z legrace třeba říkám: Vracím se do márnice. Mezi pacienty mám už přátele, víme, co kdo potřebujeme, vzájemně se podporujeme. Nicméně ale sleduji i velmi neradostné odchody. Je to však nakonec dobře, že to člověk vnímá a počítá s tím.“
V neděli jste oslavil sedmasedmdesáté narozeniny. Dostal jste něco hezkého?
„Pustili mě z nemocnice, abych to se svými blízkými mohl oslavit. Lidé to se mnou ohledně darů nemají lehké. Co takovému člověku jako já dát? Jíst mohu jen něco, na nové boty už to nevypadá… Tak jsme už kdysi trápili Františka Filipovského. Bylo mu krátce přes šedesát, a když se pochlubil, že má nové boty, říkali jsme mu: »Ale Františku, stojí to ještě za to?«“ (smích)
Na co se teď nejvíc těšíte?
„Stanovuji si blízké cíle. Profesor Kazda o mně napsal knihu, tak jsem si přál, abych se dožil jejího vydání. A skutečně má v říjnu vyjít, takže to asi stihnu. Z toho mám radost.“
