Zdeněk Troška: Ukecanost máme v rodině!

Jak se seznámil s Helenou Růžičkovou?
A proč ho kritici nemají rádi?

PRAHA – Kritiky zatracovaný a českým národem milovaný. Stručná a jasná charakteristika režiséra ZDEŇKA TROŠKY (53). Jeho trilogie Slunce, seno a..., pohádka Princezna ze mlejna či komedie Kameňák 1, 2 a 3 jsou zářným příkladem rozporu mezi tím, co se líbí odborné veřejnosti, a co prostému lidu…

Jestlipak víte, že podle poslední statistiky jste jednou z nejčastěji zmiňovaných osobností v českých médiích?
„To vůbec netuším! Ono něco takového existuje? Koukám, že už máme výzkumy úplně na všechno. To je ale hrozné! Co se o mně může psát? Vždyť já žádné skandály nedělám!“

Vy nečtete noviny?
„Ne, už asi pět let. Protože vždycky, když jsem je otevřel, akorát jsem se rozzuřil nad lidskou hloupostí a lhostejností.“

Díváte se alespoň na televizní noviny?
„Ani náhodou. Nechci chodit spát nabuzený adrenalinem. Nebaví mě se rozčilovat nad tím, co se v našem státě děje.“

Takže žijete v informačním vakuu?
„Přesně tak. (zlehčuje) Já ani nevím, zda jsme ještě republika, nebo království. Včera jsem třeba zjistil, že vláda už dva měsíce nefunguje. Stát jde přitom pořád dopředu. Myslím si, že kdyby byly všechny ty různé parlamenty a senáty zrušeny, vůbec nic by se nestalo!“ (rozhodně)

Máte prostě výhodu, že můžete srovnávat. Studoval jste delší čas ve Francii…
„Ale to už je tak dávno, že to dnes ani není pravda…“

Co vás přivedlo k rozhodnutí vycestovat?
„V šestnácti, na gymplu ve Strakonicích, jsem dostal od ředitele nabídku na studium v zahraničí. Francouzština mi šla, bavila mě. Bylo to v období konce 60. let, kdy se k nám na čas vrátila demokracie. Účastnil jsem se tedy konkurzu, který jsem však nebral moc vážně. Jenže, jak už se to stává, vyhrál jsem ho a nakonec opravdu do Francie odjel.“

Jak jste se jako kluk z vesnice cítil v úplně cizím prostředí?
„Ocitl jsem se naprosto v jiném světě, kde byly zcela odlišné zvyky. Musel jsem se naučit starat se sám o sebe, protože už kolem mě nebyly babičky ani maminka. Neexistoval tam nikdo, o koho bych se mohl opřít. Pochopil jsem, že musím vnitřně rychle vyspět, protože jinak bych se tam asi zbláznil.“

Bylo to ve Francii, kde jste se rozhodl pro kariéru filmového režiséra?
„Kdepak. Já měl o své profesi jasno již od páté třídy. Film mě fascinoval už v dětství. Byl pro mě doslova zjevením!“

Jak se k této vášni stavěli vaši rodiče?
„Dělali si ze mě legraci. Říkali, že jsem malej a blbej a že z toho vyrostu. Jenže se to nestalo. Začal jsem studovat veškerou dostupnou literaturu, která se filmem zabývala. Babičky mi bohužel nedovolily jít na střední filmovou školu. Byly zásadně proti tomu, abych šel do toho »čubčince«, kde se všichni po sobě jen válejí v posteli.“

V dětství jste měl prý ještě jednu zvláštní zálibu…
„Často jsem si hrával na hřbitově. Bylo to způsobeno hlavně tím, že jsme u něj bydleli. I proto se stal místem mých dětských her. Děda dělal hrobníka a mě vždy fascinovalo hřbitovní dobrodružství. Byl jsem hrozně zvědavý, jak to vypadá v hrobkách.“

Velkým životním mezníkem pro vás bylo natočení prvního celovečerního filmu Bota jménem Melichar...
„To bylo v roce 1982. Zpočátku se mi ale nelíbil scénář. Do natáčení se mi původně vůbec nechtělo, poněvadž se v něm muselo pracovat s dětmi, a to od první do deváté třídy! Až později jsem se dozvěděl, že tuto předlohu odmítlo pět režisérů, kteří se tehdy na dětský film specializovali. Mně bylo ale jasně naznačeno, že pokud to nepřijmu, rozjezd mé kariéry bude hodně zpomalen… Požádal jsem tedy autorku scénáře, jestli si v něm mohu udělat několik změn. Ona souhlasila, a mohlo se začít natáčet.“

Vybavovala se vám při natáčení vaše školní léta?
„Samozřejmě, to snad ani jinak nejde. A velká spousta dětských hlášek pocházela z mé vlastní zkušenosti. Jako malý jsem dostával každé pololetí tak třicet poznámek, které zněly pokaždé stejně: Vyrušuje, mluví, mluví, vyrušuje…“

Upovídanost vám zůstala...
„To mi nadělila příroda po mamince a taťkovi. Ukecanost máme v rodině.“

Kde berete stálý optimismus?
„Dívat se na svět pohodově mě naučila Helenka Růžičková. Život se prostě musí brát z té veselejší stránky. Je zapotřebí, aby v sobě každý člověk našel tolik energie, aby se na všechny problémy a průsery života díval s nadhledem a dokázal je patřičně zjednodušit.“

Kdy jste se s Helenou Růžičkovou poprvé setkal?
„V polovině 70. let na FAMU. Dělal jsem pomocného režiséra při natáčení absolventské inscenace svého spolužáka. A právě v ní hrála Helenka. Nosil jsem jí občerstvení v podobě kávy či limonády. Jednoho dne jsem ji oslovil a řekl jí: »Paní Růžičková, jsem teď ve druháku a mám k vám prosbu. Chci natočit komedii z vesnice a mám tam pro vás hlavní roli!« Ona mi odpověděla, že s tím počítá. Přinesl jsem jí tedy scénář. Film se měl jmenovat »Ta naše vesnička česká…«“

K jeho realizaci ale nedošlo…
„Měl být mojí absolventskou prací. Jenže páni profesoři mi udělali čáru přes rozpočet. Na základě mé inscenace »Návrat« ze čtvrtého ročníku« mi odpustili páťák. Byla prý tak dobrá, že jsem se neměl na škole už čemu přiučit. Na FAMU jsem zůstal jako asistent a ve volném čase jsem pracoval na diplomce. Po pěti letech z toho scénáře vznikl film »Slunce, seno, jahody«.“

A tím jste proslavil nejen sebe, ale i svou rodnou vesnici Hoštice.
„Dodnes tam jezdí zástupy autobusů s turisty. Chodí tam i plno čundráků, aby se podívali na místo, kde se filmy natáčely a kde je Stodola Michala Tučného.“

Díky této vesnické trilogii ale začal i váš nekonečný boj s filmovými kritiky.
„Když jsme »Jahody« natočili, kritika mě chtěla ukamenovat. Všichni psali, že se jedná o strašně vulgární a fekální humor. A vidíte, uplynulo čtvrt století a film se stal doslova kultovním. Myslím, že dnes neexistuje člověk, který by ho neznal.“

Kdy jste se s nechvalnými recenzemi smířil?
„To už je dávno. Dám k dobrému jeden příklad za všechny. Nedávno byla opět s velkým úspěchem reprízována »Andělská tvář«. V době uvedení do kin se její premiéra křížila s dalšími dvěma filmy, a nám bylo řečeno, že pokud »Tvář« nasadíme také, kritici nám to pěkně »natřou«. Jirka Pomeje si ale postavil hlavu, a film do kin pustil. Páni kritici ho zcela pošpinili a podupali. Nyní, po čtvrtém uvedení v televizi, se na něj dívalo 1 270 000 diváků a v pražském Bontonlandu, kde seženete snad všechna DVD, je neustále vyprodán.“

Proč tedy Jiří Pomeje na filmu tolik prodělal?
„Stal se obětí své dobroty. Obklopil se několika lidmi, kteří využili jeho důvěřivosti a film vytunelovali.“

Autor: Jiří Landa
Foto Aha!: Marek Pátek