Miluše Bittnerová alias vrchní sestra Slavíková ze seriálu Ordinace v růžové zahradě: Můj manžel na Pusenského nežárlí!

Miluško, jak ovlivnila role vrchní sestry Slavíkové váš život?
„Někdy mi přijde, že vůbec, jindy si říkám, že strašně moc. Je to čtrnáct měsíců mého života a velmi intenzivní práce. Také nová zkušenost se seriálem, kterou jsem neznala, a navíc umím pár doktorských termínů, které jsem se naučila. Ale jinak jsem úplně stejná a nijak mě to nezměnilo.“

V Ordinaci se prý chystají změny na šéfovských postech. Sdílíte s kolegy případné existenční obavy?
„Realizační tým se mění, oficiálně víme, že přijde paní Hornová. Znám ji z televize a přijde mi sympatická. Změny se dají předpokládat a nikdo z nás je nemůže ovlivnit. Jestli některé figury v seriálu skončí, seriál jako takový ne. Sledují ho dva miliony lidí a byla by to škoda. Kdyby se nic nedělo, nebyly by dějiny. Nikdo, kdo jde do seriálu, nepředpokládá, že v tom seriálu prožije nepřetržitě celý život. Nemám z toho špatný pocit a myslím, že ty zprávy v tisku jsou přehnané.“

Někteří lidé berou herecké role doslova. Představte si, že byste se připletla k nějaké nehodě, kde by vás brali jako odbornici. Myslíte, že byste si dokázala poradit v případě první pomoci?
„V rámci natáčení Ordinace jsem prošla školením v pražském Motole, takže teoreticky jsem připravená. V hloubi duše doufám, že své znalosti nebudu muset v praxi použít. Nevím, jestli bych si zachovala chladnou hlavu, protože jsem nikdy v takové situaci nebyla. Jenom když mně například odebírají krev, je mi na omdlení, takže při představě nějaké hromadné bouračky... Ale třeba sama sebe, nedej Bože, příjemně překvapím.“

Reakci na seriálovou roli ve svém okolí zaznamenáváte?
„Samozřejmě že když seriál běží dva dny v týdnu a sledují ho dva miliony lidí, tak vás na ulici poznávají. Oslovují vás jménem té figury a ptají se, co bude dál. Vzhledem k tomu, že předtáčíme dva měsíce dopředu, žijeme již něčím jiným a na podobné otázky se těžko reaguje. Jednou jsem například jela v tramvaji a jedna paní mi vyprávěla o nevěře mého manžela se sekretářkou. Přistihla jsem se, že přemýšlím, která z holek, co pracuje s mým manželem, by to mohla být. Po chvíli mi došlo, že mluví o manželovi Elišky Slavíkové. Ale trochu mě to vyděsilo.“

V seriálu máte s nevěrou manžela problémy. Jaký je v porovnání s ním v tomto směru váš skutečný manžel?
„Prozatím mám pocit, že mi je věrný. (smích) Co život přinese, nevím. Nevěra je velké téma a zároveň malé. Důvod nevěry pravděpodobně spočívá v nějaké nefunkčnosti toho vztahu z obou stran a rozdíly jsou podle mě i ve fyzické a psychické nevěře. Nemám s tím zkušenosti.“

Dokázala byste, podobně jako v seriálu, manželovi nevěru odpustit?
(smích). „Já vám to řeknu, manžel si to přečte a...“

Pokud se někdy s manželem na něčem neshodnete, jste hádavá, nebo volíte raději tichou domácnost?
„Asi bych byla hádavá, ale protože můj protějšek je nehádavý, nemám se s kým hádat. Je to prakticky nemožné. Kdysi si kolegové vydedukovali, že týrám manžela, protože jsem někde řekla, že jsem hysterická. Ale není to tak. Jen někdy cítím, že bych se ráda pohádala, ale nemám šanci. Vždycky se ale s manželem dohodneme.“

Co vás uklidňuje, když se rozčílíte?
„Není nic, jenom já sama. Někdy, když jsem hodně rozčílená, nemluvím sprostě, ale spisovnou češtinou. Velmi formálně a tak chladně, že se až sama sebe někdy bojím. Nedělám to často, ale občas se rozčílím, když bráním zájmy někoho jiného. Pro spravedlnost. Za někoho jiného se dokážu do krve pohádat.“

Jaký typ mužů se vám líbí?
„Charismatický. Rozhodně musí být velká osobnost a musí mít velké charisma. Pak už mi je úplně jedno, jak vypadá.“

Takže někdo jako váš manžel, předpokládám?
„Rozhodně.“

Nežárlí váš manžel na seriálového doktora Pusenského?
„Ne, dobře se znají a neustále se pozdravují. Manžel i moji rodiče si Milana Bahúla oblíbili a dá se říct, že do naší rodiny zapadl velmi dobře.“

Dokážete si představit sex se ženou?
„Ne. Říká se, že v každém z nás je kousek homosexuála. Chlapi, mám pocit, říkají, že ženská se ženskou je docela přirozené a pěkné. Já osobně jsem ale výrazně heterosexuální. Ženské mě v tomhle směru nepřitahují. Líbí se mi například Angelina Jolie, ale nic bych s ní mít nechtěla.“ (smích)

Existují nějaké role, které nemáte ráda?
„Ne, spíš jsou druhy nebo typy divadla, které nemusím a ve kterých nechci hrát, protože bych to asi ani neuměla. Například mě nikdy neuvidíte v pohybovém divadle. Co se týče rolí, jsem asi všežravec.“

Míváte trému?
„Myslím, že tréma je dobrá věc, například v den premiéry. Pokud to není tréma, která vás svazuje, ale spíš ta motivační, těsně před představením, která když vylezete na jeviště je pryč. Když nemám trému, říkám si: něco je špatně, něco jsem odbyla.“

V případě potřeby – podstoupila byste plastiku?
„Možná ano, myslím, že na tom není nic špatného. Já se dost bojím bolesti. Snad, pokud to někdy bude nutné, to udělám. Až bude plastická chirurgie tak daleko, že to nebude bolet. Rozhodně vím, že nejsem dokonalá a že někdo jiný by v mém případě na plastickou operaci šel. Ale já jsem na to i líná a pohodlná.“

Vaše tvář je díky televizi všeobecně známá. Kdyby vás oslovila nějaká reklamní agentura s mimořádnou finanční nabídkou, zajímal by vás smysl reklamy?
„V první řadě mě zajímá, na co ta reklama je, v druhé řadě mě zajímá, jak to bude natočené, ve třetí řadě peníze a nakonec jestli mi to vůbec povolí. Protože jsme vázáni smlouvami. Ale zásadně se reklamám nebráním, protože takhle ten svět funguje a k té herecké profesi to patří. Jiné je to s volební kampaní nějaké strany, tam bych možná měla problém. Nemyslím si ale, že by můj obličej v této chvíli fungoval jako tahák na nějaký výrobek.“

A co třeba nadace nebo sbírka pro potřebné? Například postižené děti, zdravotnická zařízení?
„To je něco jiného. Pokud se jedná o správnou věc a vy ten problém znáte, lze podpořit i více projektů najednou. S kamarády jsme například založili nadační fond Pepina, který by měl pomáhat nejen dětem, ale tam, kde je pomoci potřeba a kde tu situaci dobře známe. Zkušenosti máme čerstvé, v říjnu jsme dělali den s Pepinou pro dětský domov v Nymburce, kam jezdíme s kolegou a kamarádem Rudou Kubíkem. Potřebovali dětské hřiště, tak jsme zorganizovali sbírku a doprovodné akce kolem včetně koncertů a představení se známými umělci. Hřiště už stojí, teď se chystáme s Pepinou podpořit domácí hospicovou péči v Hořicích.“

Vaším koníčkem je rybaření. Našla jste v létě vůbec na ryby čas?
„Nejvíc jsem si zarybařila v Řecku z mola.“

Chytila jste něco?
„Jóó. Bohužel nevím, co to bylo za ryby. Byly barevné a připadaly mi jako přerostlé akvarijní rybičky. Pouštěla jsem je zpět do moře, až jednou nám řekli, že nám je v taverně ugrilují – a byly fakt výborné.“

Za co nejvíc utrácíte?
„Asi jako každá normální ženská. Za kabelky, šatičky, botičky, šminky, ale nepřeháním to. Kdybych měla víc peněz, asi bych utrácela za kamínky. Ale nedisponuji tolika penězi, abych si to mohla dovolit. Také mám ráda parfémy a knížky, které jsou dnes dost drahé.“

Na co se v nejbližší budoucnosti nejvíc těšíte?
„Těším se na Vancouver, na olympiádu. Mám několik želízek v ohni, například Sáblíkovou, Bauera a moc budu fandit Sudové. Z krasobruslařů Vernera a Březinu, který zazářil na ME a nádherně skáče. Hrozně se těším na naše hokejisty. Doufám, že se k nám po letech zase ten hokejový Bůh obrátí čelem. Doufám, že půjdu opět na Staromák jako po Naganu. Plánuji to, těším se a doufám, že mě kluci nezklamou.

Jak vznikal rozhovor

S Miluší Bittnerovou jsme se sešli v nejmrazivějším dni roku v jedné pražské kavárně v ulici Ve Smečkách. Přišla o deset minut později, ale včas na své zpoždění telefonicky upozornila. Moc jí to slušelo, a i když ji čekalo ještě týrání těla ve fitku, nespěchala a byla vstřícná. Na otázky odpovídala bez problémů a ještě po oficiálním rozhovoru jsme probrali různá témata. Vrchní sestra Slavíková ze seriálu Ordinace v růžové zahradě zůstala daleko před vchodem do kavárny a já se bavil zhruba dvě hodiny s hezkou, příjemnou a sympatickou ženou.