Karel Gott: O dalším dítěti! Exkluzivní rozhovor!

5:00 – Největší česká hvězda Karel Gott (70) promluvila! Pěvecká star světového formátu s deníkem Aha! hovořila v břevnovském hotelu Pyramida o lásce ke svým dvěma nejmladším dcerám Nelly Sofi i (1) a Charlotte Elle (3) a o jejich výchově. »Božský Karel« promluvil i o tom, jestli touží po již pátém potomkovi (z předchozích vztahů má šestatřicetiletou Dominiku a jednadvacetiletou Lucii), ale také o aféře StB, kterou považuje za pokus o vlastní likvidaci. Čtyřiatřicetinásobný Zlatý a Český slavík v exkluzivním rozhovoru o všem, co vás zajímá!

Pane Gotte, pomáháte manželce Ivance s dětmi?

„Všelijak pomáhám a asistuji. Rád například holčičky koupu.“

A jak si s jednoroční Nelly Sofi í a tříletou Charlotte Ellou nejraději hrajete?

„Je mnoho způsobů. Pouštíme si muziku nebo klipy na videu, tančíme a zpíváme. A co je zajímavé: i když jsou tak malé, mají velký zájem o technické věci. Panenky moc ne, ale technika, to je jejich. Charlottka už mě upozorní, když na počítači dělám něco špatně. Ukáže mi správný postup. Je fascinující, jak to příroda zařídila. Nová generace už je geneticky připravená na výdobytky současné civilizace.“

Dokážete si představit, že byste si s Ivankou měli ještě dalšího potomka?

„Tyhle věci se neplánují jako výroba. Vždy záleží na době, na tom, jak to mezi těmi dvěma klape. Myslím si, že Ivanka poznala, že teprve tou druhou dcerou nastala velká starost a neustálá práce. Dokud jsme měli jen Charlottku, dalo se dělat všelicos. Chodili jsme třeba do kina a podobně. Teď je to čím dál tím těžší. Nejsložitější je vyvážit péči o obě dcery. Když se konečně podaří utišit pláč jedné tak, že je spokojená a klidná, hned začne vyžadovat pozornost ta druhá. Nebo Nelly usíná a Charlottka vstává.“

DVĚ DĚTI JSOU FUŠKA!

S třetím dítětem by to bylo asi ještě těžší…

„To by bylo příliš náročné. Také nejsem taková neřízená střela, stále si uvědomuji svůj věk a budu rád, když tyhle dvě své holky uvedu do školy, stačím jim říct něco o životě a předat jim nějaké zkušenosti. Nejsem prostě tak nesoudný a pošetilý, abych přemýšlel o dalším potomkovi. Už založením rodiny a dvěma dcerami jsem přijal velmi náročnou výzvu. Díky svému nedávnému jubileu jsem hodně bilancoval a přemýšlel o sobě i o rodině. Říkal jsem si: »Nebylo to v mém věku příliš pozdě, mít děti? Zvládnu to? Co bude, až nebudu žít? Stačí na to pak Ivanka? Bude o holky postaráno?« Nejsem takový sobec, abych uvažoval tak, že co přijde po mně, to je mi jedno, že se mě to už přece nebude týkat. Vždyť jde o mé děti!“

Žárlí starší Charlottka na mladší Nelly?

„Teď už ne. Je úplná radost vidět je, jak se mají rády. Ráno mě budí velmi brzo, ale stojí ve dveřích v šatičkách a říkají: «Tatínku, podívej se, jak dneska půjdeme ven. Jak se ti líbí šatičky? Sluší nám to?« To je úplná, nepopsatelná nádhera! To je radost! To jim odpustím všechno, i to, že mě vzbudily. Můj životní rytmus se narozením holčiček nezměnil, takže před druhou hodinou nejdu spát a když mám vystoupení, jsem doma často ještě později. Byl jsem zvyklý vstávat kolem deváté, v současnosti stávám v sedm, nebo v půl sedmé. Ale ten zážitek s holčičkami mi za to stojí.“

Mají smysl pro humor?

„Mám radost, když vidím, že ano. Rády tropí hlouposti, předvádějí různé komické věci. To mě moc těší, protože humor je velice blahodárný pro duši i pro celé tělo.“

Když mluvíte o svých dětech, úplně se rozplýváte.

„Když si s nimi hraju, tak bych je úplně celé zulíbal, nebo, jak se říká, bych je samou láskou snědl! Tenhle věk je u holčiček prostě nejhezčí.“ 

Horší to ale bude, až přijdou nápadníci…

„To ohlídám, nebojte se. (směje se) U nejstarší dcery Dominiky jsem několikrát zasáhl, ale mírně. Žádným nadáváním, zvýšeným hlasem nebo rozmlouváním. Spíš šlo o rady. Věděl jsem, jak na to a vždycky mi za to byla vděčná. Říkala mi: »měl jsi pravdu, dobře, že jsi mi to řekl včas.«“

Zafungovalo to podobně i u dcery Lucky?

„Mám pocit, že její manžel je skvělý chlap. Je velice milý, takový živý, činorodý a je s ním legrace. Má v sobě i velkou pokoru. Nevím ani o jediné věci, která by mi na něm vadila. Je to prostě perfektní zeť! Zatím…“

Jste důsledný ve výchově svých nejmladších dcer?

„Ivanka se o ně stará od rána do večera, věnuje jim veškerou svou energii, ale zároveň je vychovává přísně. To já holky neumím plácnout přes zadeček, být na ně tvrdší. Prostě mi to nějak nejde. Starší dcera na to také hřeší. Když něco provede, podívá se na mě, co na to říkám. Pak jsem bezbranný a Charlottka je rázem tatínkova. Asi to není správné. Neměl bych být tak hodný, musím to vyvážit, jinak by výchova manželky nebyla nic platná. Ivanka mi to oprávněně trochu vyčítá. To je ale stejné ve všech rodinách.“

Karel s manželkou Ivanou a dcerou Charlottkou na jeho nedávné oslavě 70. narozenin.

Zažil jste v dětství něco podobného?

„Rodiče měli také rozdílné názory, hlavně co se týče mé budoucnosti. Maminka mě podporovala spíš v umělecké dráze, ať už šlo o malování nebo zpívání, zatímco tatínek coby technicky zaměřený člověk mi říkal, ať se vyučím, že řemeslo má zlaté dno a že je to jistota. Teď ve Vysočanech vidím, jak se mýlil. Stojí tam O2 arena, ve které občas zpívám, ale ta fabrika, kde jsem začínal, už tam není.“

MŮJ HLAS JE NYNÍ NEJLEPŠÍ!

Pojďme se věnovat hudbě. Jak vnímáte svou dnešní barvu hlasu? Zdá se vám nejlepší za celou vaši kariéru?

„Takový pocit mám, ale nemohu ho lidem nabízet, nebo se vychvalovat. To se nedělá! Jsem ale spokojený s tím svým dnešním hlasovým rejstříkem, který je v projevu trochu mužnější, je v něm víc životních zkušeností. Není to tak divoké v té bravuře tenora, je to víc o obsahu. Kdybych já byl sám svým fanouškem, kupoval bych si současné nahrávky Karla Got-ta, připadají mi interpretačně zajímavější. I přesto, že mé největší hity pocházejí z sedmdesátých osmdesátých let.“

Nedávno jste při nahrávání titulní písně Je tolik věcí k vidění k projektu Kudykam Michala Horáčka a Petra Hapky famózně vytáhl výšku jako zamlada. To je obdivuhodné!

„Ono to nejde na požádání, večer na jevišti by to bylo komplikovanější, ale ve studiu se to podaří. To, co jste slyšel, jsem ale stejně přišel znovu přezpívat, aby byla ta píseň co nejlepší. Víte, v naší branži se říká, že když zpěvákovi už nejdou moc výšky, tak prý jde víc po textu. To je výmluva. Proto aby pochybovači neřekli: »tomu Gottovi už to nejde«, tak jsem tam tu výšku dal. »Tady ji máte, jestli pochybujete, šup sem s ní!«“

Sám jste před chvíli připomněl své nedávné sedmdesátiny. Kde myslíte, že bude narozeninový koncert k vašim osmdesátinám? Opět v O2 areně?

„Tak daleko dopředu se dnes už nedívám. Můj pohled do budoucna je, řekl bych, čím dál tím kratší. Budu rád, když zítra ráno vstanu, budu zdravý, nebude mě nic bolet a budu moci předávat publiku písněmi a rodině svou energií chuť do života. I když mně se ji snaží pořád někdo brát.“

Na jevišti ze sebe vydáváte všechno, ale na rozdíl od jiných umělců jste zábavný a společenský i v soukromí. Kde v sobě berete tu energii?

„To je právě můj způsob úniku před negativními věcmi, které nás ze všech stran obklopují. V každém umělci je chuť předvádět se. Samotného mě to baví, zpříjemňuji si tím život. Věřím, že příště mě ti lidé zase rádi uvidí, nezavřou mi dveře před nosem. A také platí, že když já něco vydám, tak zase něco získám, něco se dozvím. Stejné je to s energií ve sportovní hale na koncertě. Vydámli energii, vrátí se mi to v reakci publika. Cítím, jak se tím nabíjím, jak natankuji sílu zpívat dál.“

Co vás naposledy nejvíc potěšilo?

„Asi nejsilnější zážitek z poslední doby je samozřejmě koncert k mému jubileu. Zpěvák si opravdu nemůže přát nic lepšího, než když mu přijde vzdát hold sto čtyřicet kolegů. To je vrcholná pocta. Hřálo mě na duši, že padesát let mé kariéry mělo takovou odezvu. Byla to euforie. Poté ale přišel dáreček v podobě naprosté dehonestace a veřejného pranýřování kvůli svazku StB. A zranění na duši je horší než fyzická újma, hojí se často déle. Zanechalo to ve mně hlubokou ránu. K tomu, aby se zahojila co nejdříve, mi pomáhá další dárek od mé německé vydavatelské společnosti. Ta mi připravila desku duetů s tamními špičkovými umělci. A až bude hotová, čeká mě několik televizních vystoupení. Také se moc těším na zářijové americké turné. To pro mě bude také potěšující.“

Ví se, že rád malujete. Jaký obraz jste namaloval naposledy?

„Teď maluji málo. Učím se hodně nových textů, nedostanu se k tomu. Malování je naprosto rozdílné od zpívání. Je to vlastně meditace. Uzavřu se, jsem tak soustředěný, tak tím malováním unesený, že si ani nepouštím hudbu aby mě nerozptylovala. Chce to naprostý klid. Vyvažuji tím to, co vyžaduje náročnost showbyznysu. To je totiž jako vrcholový sport. Člověk musí být ve stoprocentní kondici. Lidé očekávají stejný výkon, jaký znají z cédéčka. Proto si to kompenzuji malováním. Snad na ně brzy bude opět čas.“

BOJ S POMLUVAMI

Pane Gotte, nedávno proběhla tiskem vlna článků o svazku, který na vás vedla StB. Co té aféře říkáte?

„Někdo prostě okopíroval spisy vedené StB na mě, přesně 240 stran, přístup k nim mu byl naprosto oficiálně umožněn, předal vám to a těšil se, že se najde, jak jsem si s nimi zadal. Že jsem jim udělal nějakou tu službičku. Vaši čtenáři měli ale celý týden možnost svazek studovat a vědí, že nic takového tam nebylo. Já jsem s nimi opravdu netančil. Naopak, ukázalo se, že já jsem byl obětí toho systému, já jsem měl být odsouzen kvůli opuštění republiky, stejný osud měl potkat mé rodiče, kteří byli vyšetřovaní pod silným psychickým tlakem. Nebylo to vůbec příjemné. Všichni se mohli dočíst, jak si vyšetřovatelé poznamenali, že Gott měl jiné politické názory, než bylo v té době žádoucí. Ukázalo se, že i dopis Husákovi byl podvrh.“

Vystoupil totiž Oldřich Bukovský s tvrzením, že dopis zfalšoval jeho otec, funkcionář Supraphonu a Pragokoncertu.

„Lepší svědek se nemohl přihlásit, než syn muže, který ten dopis zfalšoval a následně se tím doma chlubil. Znovu se ale samozřejmě najdou ti, kteří to zpochybňují. Oni to tak chtějí, od začátku touží po tom, aby mě zlomili. Kdo chce těm vykonstruovaným lžím věřit, toho stejně nepřesvědčím. Zlikvidovat mě se jim ale nepodaří.“

Dávají vám najevo svou podporu fanoušci?

„Dostal jsem obrovské množství dopisů, celé stohy. A žádný z nich není negativní. Jediný fanoušek neuvěřil, že bych měl s StB něco společného. Nikdo z nich! Zaslouží si mé velké poděkování. Stejně jako pan Bukovský, který dobrovolně vystoupil z anonymity a naprosto otevřeně řekl, co slyšel od svého otce, souhlasil i s fotografováním, i když mu to v soukromí zrovna nepomohlo.“

Musel jste z něj i z fanoušků mít radost.

„Samozřejmě! I kdyby mi ale sympatie vyjádřily miliony podporovatelů, tak lži a zlo deseti zlých útočníků, zamindrákovaných závistivců, budou bohužel slyšet mnohem hlasitěji. Těžko se proti pomluvám mohu bránit. Boj dobra se zlem není vyrovnaný. Lidé si řeknou: bylo to v novinách, něco na tom tedy bude. Tisíckrát můžete říkat, že to není pravda.“

Dá se proti tomu bojovat?

„Chci ještě pár let zpívat, chci těšit své obdivovatele. Protože se mi to padesát let dařilo, cítím potřebu i závazek vůči těm, kteří mi projevují přízeň, dál pokračovat. Nebudu se proto už víc zabývat něčím, co mi bere chuť a sílu těšit lidi svými písněmi. Chci se věnovat své práci a ne těmto snůškám polopravd a lží. Někteří se možná těší, že budu reagovat na všechny ty fámy a nesmysly.“

Jak vás podpořila vaše žena, když se to celé rozpoutalo?

„Samozřejmě mě nechlácholila, spíš se ptala. Být sám a nemít rodinu, asi bych na tom opravdu začal být psychicky velmi špatně. Byla to vždy oáza, vrátit se k mým holkám!“

DAVID ZÁPAL