Bořivoj Navrátil: Končím, ale opravdu nelituji...

Jak herec Nedělnímu Aha! prozradil, nové role na divadle již odmítá a svou roli v Havlově odcházení bere jako pokyn zhůry.

Jste vážený herec a profesor, který vychoval mnoho dnes populárních a kvalitních herců. Přesto jste zůstal oběma nohama na zemi a k rozhovoru pro Nedělní Aha! jste přistoupil bez hvězdných manýr.
„Na rozhovoru o mně a mém hereckém životě, kterému žel už odtroubilo 76 let, jsme se předem domluvili a nabídku jsem rád přijal. Jsem si vědom popularity vašeho časopisu na jedné straně a pomíjivosti herecké práce na straně druhé. Vzhledem k té pomíjivosti jsme my herci vděční za pozornost, které se těšíme. Snažím se proto chovat podle toho.“

Ne všichni vaši kolegové jsou komunikaci s novináři nakloněni...
„I já se cítím pobouřen, když se v některých médiích dává prostor lžím a nepodloženým informacím. Ale také vím, že ze stejného důvodu je mými kolegy tento prostor vyhledáván. Takže chuť k rozhovoru mi poněkud zhořkla, nicméně slibu chci dostát. Na slušné otázky rád slušně odpovím.“

Na to, že vám je šestasedmdesát vypadáte velmi dobře. V čem je tajemství vašeho mladistvého zjevu?
„To je výhoda toho, když člověk vypadá staře už zpočátku. Životosprávu nijak zvláštní nemám, jsem spíš takový polovegetarián. Maso sice jím, ale nechutná mi. Ale ještě ze školy, z Janáčkovy akademie v Brně, mi zůstal takový zvyk, že si každé ráno zacvičím. Měli jsme tam výbornou profesorku pohybové výchovy, která nám to ranní cvičení vtloukala do hlavy. Čili od té doby tuto každodenní zhruba pětiminutovou proceduru dodržuji. Kdybych těch pár cviků neudělal, bylo by to, jako bych si ráno nečistil zuby. Ke sportu nějaký zvláštní vztah nemám, i když má profese mě občas k nějakému sportu nutila. Vrcholem toho byla moje účast na natáčení filmu z horolezeckého prostředí Sagarmatha v Himalájích před více jak dvaceti lety.“

Tam jste byl také blízko vlastní smrti...
„Ano, ve výšce 5500 metrů mě postihla vysokohorská choroba, kdy z nedostatku kyslíku zhoustne krev a hrozí udušení. Zachránil mě doktor z jiné expedice, jinak by byl se mnou konec. Když mě potom snášeli na yakovi dolů, viděl jsem cestou šest lidí, kteří na stejnou diagnózu zahynuli.“

Často hrajete různé šéfy a primáře, v televizním seriálu Redakce jste ztvárnil roli přísného šéfredaktora. O jaké profesi jste snil jako kluk?
„Odjakživa jsem chtěl být herec. Co si pamatuji, na otázku dospělých čím chci být, jsem vždy odpovídal, že hercem. Stalo se tak po zhlédnutí nějaké pohádky v mé rodné Kroměříži. Když jsem však vystudoval obchodní akademii, dostal jsem umístěnku do kladenských hutí, ale nakonec jsem se hercem přeci jenom stal.“

Práce účetního by vás při vašich hereckých ambicích asi příliš nenaplnila?
„Když jsem studoval na obchodní akademii, bavilo mě stenografování. To byl jediný předmět, jinak jsem účetnictví nerozuměl. Ještě dlouho poté, již jako herci, mi ruka bezděčně »psala«, když někdo mluvil. Jako bych v duchu stenograficky zapisoval, co říká. Vzpomínám si také na příhodu, která se odehrála v posledním ročníku. Občas jsme byli totiž využíváni jako stenografové a jednou, když do Jihlavy přijel tehdejší předseda vlády, zapisovali jsme s kolegou jeho přednášku. Střídali jsme se po pěti minutách a nějak se stalo, že nám ve výsledku pět minut projevu chybělo. Tak jsme si ten ztracený úsek vymysleli a jak naschvál, zrovna těch pět minut vyšlo potom ve všech novinách. Nikdo si tenkrát v té záplavě frází ničeho nevšiml.“

V současné době hra-jete v nekonečném televizním seriálu Ulice. Promítla se vaše seriálová postava šéfa plaveckého bazénu někdy i do vašeho soukromí?
„Ano. Souvisí to s tím, jak se v Ulici, která mě mimochodem velice baví, stále vtírám do přízně Haničky Maciuchové. Nedávno jsem šel zamyšlený po chodníku, když mě najednou oslovila taková na pohled seriózní dáma. Promiňte, že vás ruším, ale že se na to nevykašlete (řekla to trochu jinak), a dál pokračovala v cestě. Stál jsem tam chvíli s otevřenou pusou, než mi došlo, že má na mysli mé vtírání se do vztahu Hanky Maciuchové a Rudolfa Hrušínského.“

V podvědomí diváků jste zapsán jako herec s pečlivě vyholenou hlavou. Jak dlou-ho si tuto image pěstujete?
„Ta image vznikla zhruba před pětačtyřiceti lety, kvůli divadlu. V Národním divadle jsme hráli slavnou Čapkovu inscenaci Ze života hmyzu, kde jsem hrál cosi, k čemu ta vyholená hlava byla podstatná. Tak jsem ty zbytky vlasů shodil a už jsem to tak nechal. Teď vidím, jaký jsem byl pionýr, dnes má vyholenou hlavu každý druhý.“

Když vám byly čtyři roky, byl jste již sirotek. Máte vůbec nějakou vzpomínku na rodiče?
„Znal jsem je především z vyprávění, se starším bratrem nás vychovávala teta, otcova sestra. Pár střípků však ve vzpomínkách mám. Například, jak se zhruba tříletý držím na nějaké loďce maminčiny tašky, ze strachu, abych nespadl do vody. Bylo to v Benátkách a tu tašku bych mohl nakreslit. Nebo jak mě otec seřezal, když jsem nechtěl jíst brambory.“

Jak se vypořádáváte s technikou, která nás dnes obklopuje doslova na každém kroku?
„Ne moc. Často mi vytane na mysli citát z Čapkovy RUR o tom, že pokrok je urychlená cesta k zániku. Vadí mi, že se k tomu zániku dereme takovým tempem.“

Jaké máte v současné době aktivity?
„Například natáčím audioknihy pro nevidomé, což je úžasná a smysluplná práce. Také si rozšiřuji repertoár koncertních melodramů a cestuji. Před pár dny jsem se vrátil z poznávacího zájezdu z Říma, kde jsme měli štěstí na skvělou průvodkyni a Řím mě doslova uchvátil. Teď se těším na práci v rozhlase, kde budu spolupracovat s celoživotním kamarádem Josefem Somrem. Ještě dohrávám představení v divadle V Celetné, točím Ulici a v divadle Archa hraji v Havlově Odcházení, což beru zároveň jako takový něžný pokyn shůry, abych se toho odcházení také sám zúčastnil. S divadlem proto pomalu končím a nové divadelní role už odmítám. Jiných aktivit se však nevzdávám.“

Rychlý výslech:

Kniha, nebo DVD? „Kniha.“
Blondýny, nebo brunety? „Zrzavé.“
Pivo, nebo víno? „Víno.“
Komedie, nebo horor? „Komedie.“
Maso, nebo zelenina? „Zelenina.“
Homolkovi, nebo James Bond? „Homolkovi.“
Hokej, nebo fotbal? „Hokej.“