Olina Matušková: Mysleli jsme, že je nesmrtelný!

„Můžu ale až za dvě hodiny, teď mám nějaké zařizování na úřadech,“ požádala nás s tím, že se potkáme odpoledne v restauraci Madeira Cottage nedaleko jejich domu. Když se objevila na ulici před restaurací, skryta za slunečními brýlemi a oděna celá v černém, bylo vidět, jak krušné okamžiky v těchto dnech prožívá. Ani s chutí k jídlu to nebylo moc slavné. Zvolila jen lehký salát Caesar, který zvolna uždibovala, a k němu si dala malé místní pivo. Tím jsme si hned připili na Waldemarovu památku...

Paní Matušková, proč jste pro naše setkání vybrala tuto restauraci?
„Sem jsme s Waldemarem rádi chodívali. To byla ještě menší, vlastnil ji náš kamarád Jára Novotný a čepovala se tu plzeň. Tu tady teď nemají, vždyť vidíte, co tady v tom smutku pijeme. To by Walda nikdy nedovolil. (povzdychne si) Když Jára tu restauraci prodal, tak jsme si pořídili pípu domů. Jak jste u nás byli loni v listopadu, tak nebyla ještě hotová, ale krátce na to jsme ji dodělali. Snídali jsme v kuchyni, k svačině si načepovali pivo. Ještě si to Walda stihl užít...“

Plzeň na Floridě asi mnoho lidí nečepuje...
„Máme tu takový plzeňský trojúhelník, ještě s dalšími kamarády, takže teď nemusíme chodit do restaurací. Já už ale nebudu chodit nikam...“

Přece nezůstanete zavřená doma, to ničemu nepomůže...
„Nevím. Teď by to bylo čtyřicet let, co jsme byli spolu. Po celou tu dobu jsme spolu byli čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu. Chodit teď někam sama nechci.“

Pojďme zavzpomínat na veselejší okamžiky. Jak jste se s Waldemarem seznámili?
„Žili jsme v Liberci a Walda tam jezdil hrát na Liberecké výstavní trhy, kde můj brácha dělal zvukaře. Seznámili jsme se v roce 1963, to mi ještě nebylo patnáct let. Já v tu dobu byla vášnivá členka kroužku mladých zoologů místní zoologické zahrady a Walda se tam přišel podívat. Já byla ale tak zažraná do zvířat, že jsem vůbec nevěděla, kdo to je. Museli mi říct, že to je ten slavný zpěvák z Prahy. Walda pak někde v rozhovoru řekl, že od té doby, co jsme se poznali, jsem si nevystřihovala z novin zvířata, ale jeho. Tak to tak bylo.“

V té době byla mládež rozdělena na dva tábory: na fanoušky Gotta a na fanoušky Matušky.
„Vidíte, já neznala ani Gotta, ani Matušku.“

S Waldou to byla láska na první pohled?
„Nemyslím, že v patnácti jsem se zamilovala do o šestnáct let staršího chlapa na první pohled. Ale tím, že se kamarádil s mým bratrem a byli jsme skoro jako rodina, tak to pak vyplynulo do vztahu. Od roku 1969 jsme spolu žili, a když jsme se v roce 1976 brali, náš kamarád hudební skladatel Boban Vondráček nám přál v legraci ke stříbrné svatbě.“

A o deset let později jste spolu emigrovali...
„Waldu k tomu vedly politické důvody. Vzedmula se totiž proti němu vlna, kdy si mocní mysleli, že už si moc dovoluje. Někde se psalo, že jeho poslední album – Jsem svým pánem – nevyšlo, protože utekl. Ale to není pravda. Nevyšlo proto, že se jmenovalo, jak se jmenovalo. Název jim byl trnem v oku, protože on nebyl svým pánem. Walda nechtěl ustoupit s titulní písničkou a oni s názvem. Měl problémy i se Supraphonem, který na své objednávkové listy nezařazoval jeho věci, byl prostě u ledu. A pak ho navíc někdo udal za údajné protistátní řeči na jeho vystoupeních. Pamatuji se na to jako dnes. Pozvali si ho do takzvané kachlíkárny na Letné. Vyložila jsem ho na druhé straně ulice, protože nebylo kde zaparkovat. Celý den ho tam zpovídali. Později mu někdo dal avízo, že si už nevrzne. V téhle situaci jsme měli naplánovanou dovolenou, a s tím jsme odjížděli. Pořád nám to znělo v uších.“

Rozhodnutí o tom, že se domů z USA nevrátíte, padlo opravdu až tady?
„Ano, neodjížděli jsme s tím, že je to natrvalo. Rozhodli jsme se až tady. Waldemar to neudělal proto, že by neměl rád zemi a lidi. On je miloval a oni milovali jeho, ale věděl, že už nebude moci říkat ani to málo co doposud, a lidé z něj stejně nebudou nic mít. Po návratu z jednoho amerického turné s KTO ho pro údajný protistátní rozhovor pro noviny ani do televizních pořadů určitou dobu nesměli obsazovat. Měl prostě pocit, že už ho doma na jeviště stejně nepustí.“

Musel to být drsný pocit vědět, že už možná nespatříte své blízké...
„Byl to blbý pocit. Walda v Čechách neměl nikoho, ale já měla doma mámu a tátu. A Waldemar se mě najednou zeptal, jestli chci v Americe zůstat. Vnitřně jsem věděla, že táta by byl rád. Byl to chytrý a vzdělaný člověk, miloval Ameriku a dokonce sem ve čtyřicátých letech dostal pracovní nabídku. Jenže máma řekla, že ne, a táta se přizpůsobil.“

Napadlo vás po revoluci se vrátit?
„Byli jsme tu tři roky a tenkrát probíhala v Čechách taková veřejná diskuse. Měli jsme pocit, že když se někdo z emigrace vrátil, všichni to brali tak, že venku neuspěl a vrací se s prosíkem. A kdo se nevrátil, ten zase nebyl vlastenec a zatratili ho. Takže jsme věděli, že ať uděláme, co uděláme, vždycky to bude špatně.“

Zakořenili jste tedy na Floridě.
„Už jsme měli dům a do Čech jsme mohli, kdy jsme chtěli. Na to, aby se nám za ty uplynulé tři roky stýskalo, nebyl čas. To byl jeden dlouhý rychlý let – zařídit si koncertní turné, naučit se mluvit a podobně. Dělali jsme všechno pro to, abychom nemuseli mýt nádobí, jak tady začínali skoro všichni. Což by nám ale ostatně nevadilo, Walda by ho třeba nemyl, to spíše já, ale určitě by dělal něco jiného. Práce se nebál. Ale byli jsme rádi, že jsme nic takového nemuseli.“

O své posluchače v Americe tedy nepřišel, spíše jich tu hodně nalezl...
„Jediné, co tu nebyl od začátku problém, bylo najít publikum. Waldemar občas žertoval, že to vypadá, jako by všichni, co ho mají rádi, utekli sem do Ameriky. Jeho obrovská popularita nebyla kalkul, lidé ho prostě měli rádi. Přijeli na jeho vystoupení i z dálky, třeba sto mil. On nehrál na to, že někde bylo šedesát lidí a někde pět tisíc. On měl lidi rád. A v té době, když byl v Čechách ještě komunismus, tady pro lidi znamenal obrovskou sílu a povzbuzení. Že utekl, protože to tam nesnesl, přestože mu v Čechách nic nechybělo. A nám opravdu hmotně nic nechybělo. Kromě toho, že z Aše jsme nemohli jet o pár kilometrů vedle, protože jsme neměli povolení, a nemohli říkat, co chceme. Toho si tady vyloženě užíval.“

Chybělo mu v Americe něco, co by měl doma?
„Nikdy mi neříkal, že by mu něco chybělo. Ale byl rád, když jsem začala péct český chleba.“

Byl na Floridě šťastný?
„Určitě, jinak by tu nebyl. A kór když jsme pak mohli neomezeně jezdit tam a zpátky.“

Prospívalo to tady také jeho nemocem, že?
„Astma paradoxně vlastně dostal až tady. Dostal totiž virový zápal plic a z toho se mu udělalo astma. Ale tady u moře se mu výborně dýchalo. A měl tu klid.“

Kdy vlastně Waldemar naposledy vystupoval?
„Naposledy to bylo v Čechách, v Divadle Ta Fantastika na jeho pětasedmdesáté narozeniny. To bylo představení, které možná neměl dělat. Zlobilo ho tam srdce, bylo to poslední představení celé té koncertní »túry«, po jeho druhém nádherném vyprodaném koncertě na Žofíně.“

Proč tedy vystoupil?
„Chtěl udělat představení pro kamarády. Petr Kratochvíl mu poskytl divadlo, ať si s ním dělá, co chce. Většinu lístků jsme rozdali. Waldemarovi už bylo zle, ale přišlo tam velmi mnoho lidí, tak si vzal prášky a to představení udělal. Pak šel vlastně do nemocnice. Natáčelo se tam DVD, které jsem si poprvé pustila asi před měsícem ráno v kuchyni. Věděla jsem, jak mu tam bylo zle. Měla jsem pocit, že to na tom musí být vidět, ale nebylo tam vidět nic. Bylo to úžasné.“

Kdyby mu to zdraví dovolilo, chtěl se ještě podívat do Čech?
„Určitě. Byl připravený jet na narozeniny Karla Gotta. Říkal mi: Víš co, tak my ho překvapíme. Plánoval, že mu řekneme, že tam nepojede, a pak se tam objeví. Jenže pak mu lékaři poradili, ať nelétá, a jemu samotnému opravdu nebylo dobře. Bylo by to v jednom týdnu letadlem tam a zpět, a on letadlo vždycky odnesl. Něco chytil, nebo mu vyschly hlasivky...“

S jakou řijal tu radu, že nemá už létat?
„Říkal, že se nedá nic dělat, že to musíme odložit na příští rok. Nemyslel si, že to zabalí. Jak vám říkám, on na to nehrál, že by měl někdy umřít. Dělali jsme, že je nesmrtelný. Nedělali jsme žádné závěti, životní pojistky, ani aranžmá na pohřeb. Tady každému po padesátce přijde inzerát, ať si koupí hrobku. To všechno jsme zahazovali, nicméně on ji tady stejně ani nechtěl. Nechtěl být pohřbený tady. V legraci vždy říkal, že tady je v zemi voda, že by dostal revma. Opravdu jsem vděčná Petru Kratochvílovi, že se o vše postaral (pomáhá Olince financovat převoz Waldy do vlasti, pozn. red.). Páč my jsme na to nebyli vůbec připravení. Martin Michal a Martin Kuta se zase zasloužili o rozloučení, musím poděkovat i panu velvyslanci a všem na velvyslanectví. Oni ho všichni měli rádi... (na tomto místě už paní Olga nevydržela zadržovat pláč, který dusila, a rozplakala se) A myslím si, že ho budou mít rádi pořád. Je to těžké...“

Jak dlouho byl vlastně Waldemar naposledy v nemocnici?
„Týden.“

Je pravda, že mu diagnostikovali leukemii?
„Ano, ale nebylo to krátce před smrtí, bylo to už předtím. Waldemar se několik let potýkal s chudokrevností, s anémií, což se pak zvrhlo v leukemii. Nikdy nechtěl, aby se o jeho nemocech mluvilo. Nechtěl, aby na něj lidé chodili ze soucitu, nebo že ho už nikdy neuvidí.“

Jste hrdá, že Walda spočine na Vyšehradě mezi našimi velikány?
„Jsem. Určitě se najdou lidé, kteří budou mít řeči, ale já jsem moc ráda. Zaslouží si to. Byl ten nejskromnější velikán, jakého kdy kdo viděl. Byl děsně nenáročný. Jednou mi kamarádka říkala, že svému manželovi nemůže dát dvakrát za seboustejné jídlo. Já si na to pomyslela, že se mnou by ten její dlouho nevydržel,protože Waldovi tyhle věci nevadily. Bylo jídlo, bylo jídlo. Vždy jsem se ho ptala, co by chtěl, protože jsem to nikdy neuměla vymyslet. Říkal, asi abych nemusela moc vařit, ať mu dám brambory na loupačku s tvarohem a kyselým mlékem. Prostě někdy byl steak a někdy brambory... Obojí měl rád stejně.“

Na rozloučení prý přijede i jeho syn Mirek z prvního manželství. I přesto, že jejich vazby byly přetrhané...
„Ano, vazby byly přetrhané. Mirka jsem viděla poprvé a naposledy, když přišel za Waldou do jeho bytu na Václaváku. To jsme ani nebyli sezdaní, jen jsem u něj bydlela. Nechtěla jsem poslouchat, co si povídají táta se synem, tak jsem odešla. Myslela jsem, že to bude tak správné... Ale nikdy jsem Waldovi nebránila, aby se s ním stýkal, to byla záležitost jich dvou. Walda o něm nemluvil. Jsem ráda, že jsem mu teď zavolala a mluvila s ním. Nevěděla jsem, co mi řekne. Ale byl velice příjemný. S Waldou juniorem jsme chtěli, aby na rozloučení byl. Nikdy se už nedozvíme, jestli toho Walda v pozdějším věku litoval, že se s prvním synem nevídal. Myslím, že z toho plyne ponaučení, že kluci by v osmnácti neměli mít děti.“

A co Waldemarovi bratři?
„Nestýkal se s nimi. Chtěla jsem jim dát vědět, ale nevím, jestli ještě žijí. Byli o deset let starší než on. A žili v západním Německu, tak to bylo vlastně za železnou oponou. Nikdy mi o nich moc neříkal. Myslela jsem, že by něco mohl vědět Mirek, když tam žije, ale zatím nemám žádné zprávy.“

Dokážete si představit, že byste se teď vrátila natrvalo do Čech?
„Určitě ne. Starám se tu o nemocnou maminku. Ale budu tam jezdit. A asi dost často. Budu k tomu mít velký důvod"

Text: PETR MACEK
FOTO DAVID KUNDRÁT