Hvězda seriálu Kamarádi Antonín Navrátil - Nafackovala mu Bohdalová!

K herectví se dostal jako slepý k houslím, dá se říct, že ho to nebavilo. Přesto dostával jednu nabídku za druhou. „Až dodělám tuhle roli,“ sliboval ředitelce gymnázia pokaždé, když kvůli nové roli zanedbával docházku. Ztvárnil jich bezpočet. Sudičky mu do vínku nadělily i život plný překážek. O soudních přích, handicapované dceři i o jeho touze stát se řidičem kamionu jsme mluvili s dětskou hvězdou, proslavenou společně s Markem Ebenem v seriálu Kamarádi, Antonínem Navrátilem (51).

Tondo, nejste zrovna typ, který by často dával rozhovory, proč tak utíkáte před publicitou?
„Neutíkám, ale upřímně řečeno nikdy jsem se herectví vlastně nechtěl věnovat, dostal jsem se k tomu jen náhodou. Aby mohl být člověk hercem, musí mít určité psychické úchylky, což já nemám. Ale mám jiné.“

Jak jste se tedy dostal k herectví?
„Od malička jsem zpíval a hrál na kytaru, a protože si rodiče mysleli, že bych měl být hercem, přivedli mě na konkurz. Já jsem tam moc nechtěl a ani jsem nechtěl nikde hrát. I poté, co jsem byl v několika seriálech a muzikálech, jsem se chtěl živit jako řidič kamionu, ne jako herec.“

Vzpomínáte na ten první konkurz?
„Bylo mi asi šest nebo sedm let a učili nás tam nějakou písničku. Všechny děti se ji hned naučily, a já, když nám to řekli po desátý, jsem to zapomněl. Paměť mám dobrou, já ji uměl hned na poprvý, ale když jsem to slyšel po desátý, tak už mě to otravovalo. Ta písnička byla, myslím, o dívce, která uklízí, tak jsem zpíval lálálá a dělal, že zametám koštětem. Pak mi řekli, chlapečku, to nevadí, my se Ti ozveme někdy příště. No a ozvali se, že jsem to vyhrál, ačkoli vůbec nechápu proč.“

Jak se jmenoval ten film?
„Byl to spíš seriál, jmenoval se Hledáme písničky pro děti a tenkrát tam zpívali všichni známí zpěváci. Začínal jsem tedy tak, že jsem zpíval s Milanem Chladilem, Waldemarem Matuškou, Vlastou Fialovou, Pavlem Sedláčkem, Milošem Štědroněm...“

To jste při tom stíhal chodit do školy a učit se?
„S učením jsem na základce problém neměl, to až na gymplu. Prý jsem v dětství udělal nějaký test, podle kterého jsem byl géniem na matiku, ale já to nevěděl, a v prvním pololetí na gymplu jsem měl z matiky čtyřku.“

A neměl jste ve škole problémy kvůli natáčení?
„Měl, jednou si mě pozvala ředitelka školy a řekla mi, rozmysli si, jestli chceš bejt slušnej člověk nebo komediant. Řekl jsem, že chci bejt slušnej člověk a nechci hrát, to jsem vůbec neváhal, ale chtěl jsem dotočit seriál Kamarádi.“

Kam jste šel po maturitě?
„Z peněz za Kamarády jsem si začal tajně dělat řidičák na kamion. Nakonec jsem to před našima neututlal, ale řidičák jsem dodělal. Rodiče pak řekli, ať zkusím jít na vejšku. To byl ale problém i kvůli tomu, že táta v osmašedesátém vystoupil ze strany. Můj nevlastní táta mi vždycky říkal, že tam budu muset jednou vstoupit, když budu chtít něco dokázat. On sám ale taky členem nebyl. Mě tehdy dokonce vyloučili z SSM, protože jsem kritizoval jejich nařízení, ale nakonec jsem tam na »vejšce« zase musel vstoupit.“

A na jaké »vejšce«?
„Vybral jsem si divadelní fakultu, protože jsem nečekal, že by mě vzali, brali prý asi deset lidí z dvou set. Na přijímačky jsem úplně kašlal. Před tím, než jsem tam šel, jsem si dal grog, abych nebyl nervózní, a nakráčel jsem tam bez nějaký přípravy. Něco jsem tam zahrál na kytaru, a to se jim asi líbilo, protože jsem se dostal do druhýho kola. To už jsem si začal říkat, že když už jsem tak daleko, že to zkusím. No a opravdu mě vzali. Dokončilo nás to, myslím, sedm.“

Měl jste radost? Tím se odsunula vaše kariéra řidiče kamiónu…
„Měl, ale říkal jsem si, že ze školy můžu ke kamiónu utéct vždycky. Taky mě ze školy párkrát vyhodili.“

Co jste provedl?
Pokaždé něco jiného. Poprvé to bylo kvůli tomu, že jsem něco točil, což studenti nesměli.“

Proč jste to dělal?
„Protože jsem chtěl. Mně to bylo celkem jedno, mohl jsem jít k těm kamiónům.“

Pak vás tedy zase vzali?
„Dovolili, abych šel k ročníkovým zkouškám, které jsem udělal. Pak mě málem vyhodil Dvořák, což byl nejvyšší šéf. Měl na fakultě svou pohovku, kde byla mosazná cedulka »zde sedává profesor doktor Antonín Dvořák«. Jednou jsem tam fixkou připsal »a Tonda Navrátil«

To jste byl docela rebel…
„Ale ne, mě nenapadlo, že ho to naštve. Jenže naštvalo ho to, a tak mě chtěl vyloučit.“

Byla herecká práce pro vás v té době finančně zajímavá?
„Jak se to vezme, kupoval jsem si z toho věci, které jsem potřeboval, a nemusel jsem s tím otravovat rodiče. Tenkrát jsem hodně sportoval, hrál tenis, basketbal, chodil jsem boxovat, tak jsem utrácel hlavně za tyhle věci.“

Kolik konkrétně jste dostával?
„Za jeden díl Kamarádů jsem měl asi šest set korun. Nic moc. Dneska se taky herectví neplatí nijak oslnivě, ale herci šílí po popularitě. Každý ji chce, a když ji má, tak na to nadává.“

Vy nechcete být populárni?
„Nikdy jsem nechtěl.“

Ale vytvořil jste hodně rolí ve filmech, seriálech i muzikálech, tak to zní divně, když říkáte, že jste nikdy nechtěl.
„Mě to nikdy nenaplňovalo. Ve mně asi není ta úchylka, že bych se viděl rád na obrazovce. Já jsem naopak vždycky utíkal, nemohl jsem se vidět a cejtil jsem se trapně. Marek Eben si to na rozdíl ode mě užíval. Po odchodu z divadla a patnácti letech nehraní jsem kejvnul, že budu zas někde hrát, konkrétně v Četnických humoreskách. Volal mi jeden z autorů a říkal, že psal tu roli pro mě, tak jsem se nechal přesvědčit, ale zas mi tam vadila ta sebestřednost ostatních herců.“

Třináct let jste hrál v divadle Na Vinohradech, proč jste tam skončil?
„To jsem se chytil s jistou hvězdou, když jsem jí cosi připomněl z dob minulých. Nebyl jsem sám, kdo kvůli ní musel odejít.“

A komu jste co připomněl?
„To nechci specifikovat, většina lidí to ví a ti ostatní se aspoň začnou zajímat.“ (Jedná se o Jiřinu Bohdalovou, poznámka redakce) Ona mi nafackovala, šla za Jiráskovou a musel jsem opustit divadlo. Byl jsem tehdy jeden z prvních nezaměstnaných.“

Co jste dělal pak?
„Kamarád, Petr Rubák, mě vzal k sobě do kovárny v Kozí ulici v Praze. Pracoval jsem jako pomocný dělník a byl jsem tam moc šťastný. Dodnes se směju tomu, že mi lidi říkali »mistře«, to mi v divadle nikdo nikdy neřekl. Dělali jsme tam všechno možné, nejen kovařinu, třeba jsme opravovali i kočárky. Kovárna funguje dodnes. Družstvo zrušilo asi 20 jiných provozoven – to není podstatn, ale já už tam nejsem.“

A kam jste šel?
„Přišel za mnou zvukař z České televize, který si založil dabingovou firmu a pozval mě na dabing nového typu. Dabing mě vždycky zajímal, hlavně ta technika. A nakonec jsem se tomu začal sám věnovat a začal jsem psát dialogy. To mi zůstalo dodnes.“

Čím vším se teď zabýváte?
„Hlavně tím dabingem. Režíruju ho i sám dabuju.“

Koho jste třeba daboval?
„Za posledních dvacet let to bylo tak dvacet tisíc filmů, takže těch herců už bylo hodně, ale nemám touhu si sepisovat seznam.“

Máte svou firmu na režírování a dabing?
„Jsem na volné noze jako OSVČ. Když jsem se byl přihlásit na úřadě, měl jsem pocit, že je to stejné jako za komunistů, byla tam fronta a připadal jsem si jako kus hadru. I když ta moje úřednice byla fajn. Nesnáším aroganci moci. Ta je ale všude, když se podíváte na naši vládu, ale i na takové věci jako jsou Zóny placeného stání v Praze, kde nesmíte parkovat tam, kde bydlíte, jen proto, že tam nejste trvale hlášeni – přitom vláda tvrdí, že podporuje pohyb lidí za prací. Taky mi vadí podivné dotace divadel, úřednické zneužívání pravomocí, prapodivné rozsudky… Na aroganci moci dojeli komunisti, a dojede na ni každá strana, jen to trvá hodně dlouho.“

A co soukromý život? Rodina…
„Založil jsem dokonce dvě, každé dceři »jsem dal vlastní maminku«. To kdysi řekl, tuším, Bolek Polívka.“

Ani jedna z vašich žen asi nebyla z uměleckého světa…
„Jedna byla žurnalistka a druhá servírka.“

Proč o obou mluvíte v minulém čase?
„Jsem dvakrát rozvedený. První manželství skončilo, když jsem od divadla šel do kovárny a pracoval v montérkách za šest padesát na hodinu. To bylo asi v roce 1992.“

Jak se jmenovala vaše paní?
„Ivana. Studoval žurnalistiku, pak pracovala v televizi, pak byla mluvčí na ministerstvu pro místní rozvoj a teď dělá na rádiu Regina.“

A spolu máte dceru.
„Ano, jmenuje se Kačenka, je jí dvacet let, a bohužel je nemocná. Má genetické problémy, které nejsou způsobené ani jedním z rodičů, má to prý jedno dítě z mnoha milionů. Pomáhají jí koně na jedné skvělé rodinné farmě za Litoměřicemi, na samotě jménem Zababeč.“

Kdy jste potkal druhou ženu?
„Asi dva roky poté, co jsem se rozvedl. Jmenuje se Alena, tehdy dodělávala střední hotelovou školu, takže byla hodně mladá. Spolu jsme se učili psát dialogy pro dabing, a ona u toho zůstala dodnes.“

Kolik let je vaší druhé dceři?
„Je jí třináct. Dělá karate a je moc dobrá, teď byla druhá na mistrovství republiky. Ta takovou péči jako Kačenka nepotřebuje, máme spolu spíš kamarádský vztah.“

S kým žijete teď?
„Našel jsem si přítelkyni, která má také dvě dcery ze dvou manželství. To je estrogenu, když se všichni sejdeme… Pracuje v domě s pečovatelskou službou, kde se stará o staré lidi. Moc si ji vážím za to, že se o ty lidi dokáže starat, to je strašná a mizerně placená řehole. Občas se i ke mně chová jako k devadesátiletému, ale ono je to někdy potřeba.“ (smích)

Jak se jmenuje?
„Olina, je o deset let mladší. Mě je sice padesát, ale mentálně jsem pořád na dvanácti, což je pro mou práci docela dobré.“

A oženíte se potřetí?
„To ne, říká se, že člověk se na rozdíl od opice dokáže poučit. A já už zahrál »second servis«.“

Jak vycházíte se svými bývalými ženami?
„Nevídáme se, a ty vztahy nejsou dobré. Problém byl hlavně s druhou ženou kvůli jejímu lhaní u soudu. Je trapné, když se stydíte za někoho, s kým máte dítě. V soudní síni jsem za posledních dvacet let byl vždy trestán za to, že jsem mužskej. Svoje zkušenosti od soudů, které jsou převážně negativní, sepisuju a jednou to třeba vyjde v knižní podobě. Materiálu je dost, ale zatím na to není ta správná doba.“

Co děláte ve volném čase?
„Toho moc nemám, ale když nějaký je, zajdu tam u nás na Žižkově do hospody a zahraju si kulečník, který hraju, špatně, už pár let. Teď se mě ho snaží naučit v Sokole Žižkov pan Čermák, mnohonásobný bývalý mistr republiky. Jinak hraju ještě basket za Sokol Kobylisy a chodím s kluky od kamiónů každých čtrnáct dní na pivo.“

Kolik tak těch piv zvládnete?
„Na Žižkově mám svůj vlastní půllitr, tedy ona je to spíš jen třetinka. Když už se tam dostanu, tak za ten večer vypiju tak tři čtyři malá piva. Ale toho času moc není.Dabuju, režíruju, upravuju, a pořád mě to baví. To je k nevíře!“

Antonín NAVRÁTIL

• Narodil se 3. února 1958 v Praze.
• Zahrál si v TV seriálech Kamarádi, Zkoušky z dospělosti, ve filmu Jáchyme, hoď ho do stroje a dlouhé řadě dalších.
• V posledních letech se dal na dabing, má za seboutéměř 20 000 filmů.
• Namluvil kupříkladu Billyho Kronka v seriálu Chicago Hope.
• Pod pěti tisíci filmy je podepsán jako dabingový režisér.
• Je dvakrát rozvedený, má dvě děti, nyní žije s přítelkyní.