Bratranec Mariky Gombitové Jozef Čarný tvrdí: Chtěla se vdát do Německa!
Ve druhém dílu našeho seriálu z knihy MARIKA Gombitová – neautorizovaný životní příběh legendy československé pop music přinášíme pohled do Maričina soukromí. Marika Gombitová (52), dvojnásobná slovenská »Slávica« prožila před osudnou autohavárií, po které zůstala upoutána na invalidní vozík, řadu lásek s muži z muzikantského prostředí.
Z vesnice do záře velkoměsta
Už během studií na Strojní průmyslovce v Košicích zpívala s tamními tanečními orchestry Juraja Szabadoše i Júliusa Olajoše a se skupinou Profily. Ještě ani neodmaturovala, neboť zkoušku z dospělosti složila až v září, a už se stala od čtvrtka 1. července 1976 profesionální zpěvačkou skupiny Modus, které šéfoval Ján Lehotský a vrátil se do ní i Miroslav Žbirka. A Marika se stěhovala z Košic do Bratislavy, stejně jako její tři kolegové z Profilů, které Lehotský rovněž angažoval do Modusu. „Ze začátku jsme bydleli v mém dvoupokojovém bytě v Dúbravce (bratislavská čtvrť – pozn. red.). Já s manželkou a dvěma dětmi, Marika a tři muzikanti. Po čase si všichni našli podnájmy. Byly to časy velkého entuziasmu, ale i velkých nadějí a přesvědčení. Za Mariku jsem cítil od začátku tichou zodpovědnost, netušil jsem, co ji čeká, a netušil jsem, co čeká celou kapelu. Ale Marika se adaptovala velmi dobře. V Modusu jsme hodně a rádi žertovali, a tak Miro Žbirka si Mariku, jako dívku z malinké vesničky, ještě dlouho dobíral: ‚Vždyť ty nemáš ani ulici, ty jsi jen z Turan nad Ondavou a číslo…“ vzpomínal po čase s úsměvem Ján Lehotský.
Těžké a plačtivé začátky
„Když jsem neměla v Bratislavě kde bydlet, pročítala jsem inzeráty a měnila podnájmy,“ přiznala později těžké začátky sama Marika. A ani její první profesionální kroky nebyly zrovna lehké. „Naše začátky byly neslavné. První koncerty nebyly zdaleka vyprodané a odezva minimální. Začala jsem o sobě pochybovat a přemýšlet, zda to, co dělám, není úplně zbytečné. Uvědomila jsem si, že zpívám jinak než jiné slovenské zpěvačky a že o své místo na slunci budu muset zabojovat,“ přiznala Marika. „V Modusu jsem zpočátku nebyla jako hotová zpěvačka, ale spíše jako hráčka na konga. Občas jsem z toho byla nešťastná a plačky jsem Lehotskému říkala, aby mi už konečně dal nějakou písničku, ale on jenom: ‚Maruško, vydrž, přijde čas!ʻ Měl pravdu, protože jsem ještě nebyla dobrá. Sama jsem to věděla, že ještě musím na sobě hodně pracovat. Nechápala jsem texty a moje pohybová stránka na pódiu byla taky nulová,“ přiznala po létech upřímně Marika.
Zamilovaná Marika
Postupem času se ovšem Modus dostával stále více do posluchačského povědomí – především kvůli zajímavému vokálnímu soundu – Gombitová, Žbirka a Lehotský – a také díky vlastním skladbám. Na jaře roku 1977 Modus dokonce vyhrál prestižní Bratislavskou lyru s písní Študentská láska. A Marice se začalo dařit i v soukromí! Zamilovala se totiž do charizmatického studenta bratislavské Vysoké školy múzických umení (VŠMU) Václava, alias Vašo Patejdla, který se později proslavil coby člen skupiny Elán. „Byli jsme si svého času bližší, ale nedělal bych z toho žádnou aféru. Zkrátka to byla taková studentská láska, období, kdy lidé spolu chodili, a my byli mladí…“ vzpomíná v neautorizovaném životopisu Gombitové Patedjl. A jak dlouho s Marikou chodil? „Víte, že už ani nevím? Možná pár měsíců. Důležité je, že jsme zůstali v pohodě, a myslím, že dodnes patřím k jejím blízkým lidem, a to jsem rád.“
Maričino srdce patří českým muzikantům
Možná, že i Maričina láska k mladému hudebníku Patejdlovi ji předznamenala k tomu, že si v budoucnosti vybírala své lásky především mezi muzikanty. Koncem sedmdesátých let minulého století prožila velkou lásku se dvěma českými bubeníky – ženatým Janem Žižkou, který hrál v Orchestru Ladislava Štaidla, jenž doprovázel Karla Gotta, a poté s Tojlou Kohoutem z legendární rockové skupiny Katapult. Když byla v létě roku 1980, tedy jen pár měsíců před osudnou autonehodou, na šestitýdenním turné po Laosu a Vietnamu, prožila tam zase vášnivý románek s ženatým zpěvákem Milanem Drobným.
Plánování svatby se západním Němcem
Ještě předtím, než dala své srdce českým muzikantům, ovšem prožila velkou lásku s cizincem! „Vzpomínám si, jak s tím Němcem seděla u nás jako nyní vy. Byl to syn nějakého továrníka,“ vypráví v knize Maričin bratranec Jozef Čarný, který žije i s manželkou Helenou v Maričině rodné vesnici – v Turanech nad Ondavou. „Chtěla se za něj i provdat. Tady na místním národním výboru ale bylo potřeba nějaké potvrzení, protože on byl západní Němec ale nakonec se to neuskutečnilo,“ Helena s tím, že Marika svému vyvolenému říkala Pubi. „Možná by se i vzali, ale potom, po té havárii...“ naznačuje Jozef Čarný, že právě osudná autohavárie z 1. prosince 1980, která upoutala Mariku na kolečkové křeslo, udělala konec i s její velkou láskou. Jak vůbec Pubi vypadal a uměl slovensky? „Byl to velmi mladý člověk. Teď si děvčata hledají starší pracháče, ale tohle byl mladý muž. Marika uměla německy, což ji naučil otec, který byl za druhé světové války v Německu totálně nasazený,“ vysvětluje Čarný.
S příbuznými se zpěvačka nestýká
Marika do rodné vesnice nejezdí, naposledy tam byla v roce 1989 na pohřbu maminky. Když jí za deset let zemřel otec, už na jeho pohřeb nepřijela, i když na místním hřbitově jsou pochovány i její dvě sestry. „Jedna se jmenovala Mária jako Panenka Mária, a to jméno potom zase dali Marice. Na jméno té druhé holčičky si už nevzpomenu. Obě zemřely jako malinké a jsou pochované na tom samém hřbitově tady v obci co jejich rodiče. Ale nejsou s nimi v hrobě, mají takové své malé hrobečky s křížky bez označení,“ přiznává Jozef Čarný. V Turanech žije Maričin bratr Dušan a jeho čtyři synové, z nichž jeden – Slavomír – bydlí ve zpěvaččině rodném domě, který ale celý zrekonstruoval. Maričini další dva bratři – nejstarší Ján a nejmladší Dušan – žijí zase v nedalekém městečku Stropkov, a tak jediný ze sourozenců, který bydlí stejně jako ona v Bratislavě, je sestra Helena. Ta jí jeden čas dělala i ošetřovatelku. „My ale ani nevíme, jestli si s bratry telefonuje. Když před lety občas přijela domů, tak přišla především sem k nám, protože jsme možná žili jiný standard než její bratři. Když přijela s někým do Turan, přišla v první řadě posedět k nám. Má tu i bratrance z máminy strany, ale to je celkem jiná rasa lidí. Po Gombitovi se zachovalo, že všichni umíme na něco zahrát, ale ze strany její mámy to je jinak. Nemusí být každý hudebník, vědec nebo svářeč,“ říká Čarný v Maričině neautorizovaném životopise.
Čestná občanka Turan
Přestože Marika do Turan nejezdí, když v roce 2007 slavila její rodná vesnička 440. výročí svého založení, udělila jí starostka Viera Pundžiaková Čestné občanství. „Marika se k naší obci přihlásila až po té autonehodě. Když jako patnáctileté děvče vyšla ze školy, tak se asi styděla za to, že je z vesnice, protože studovala v Košicích a pak šla dál do Bratislavy a stala se z ní hvězda. Hodně lidí je takových a Marika zpočátku v rozhovorech říkala, že pochází od Stropkova, což je nejbližší městečko. Nebyla hrdá na svoji vesničku, ale já říkám, že mladí jsou ještě hloupí a nevědí, co chtějí,“ vypráví se smíchem starostka Turan nad Ondavou Viera Pundžiaková. Po nehodě se prý ale Marika »chytila na nos« a k rodné dědince se začala hlásit. Paní starostka ji dokonce pozvala i na oslavu 440. výročí založení obce, ale Marika nepřijela, čestné občanství si nechala poslat. „Poté mi zatelefonovala a děkovala, že jsme jí poslali i kytici růží. Byla dojatá a říkala, že ji překvapilo, že si na ni někdo vzpomněl. Myslím, že jsme potěšili její srdce,“ dodává starostka Turan nad Ondavou.
