Bronislav Poloczek: Už nemůžu…

Když těžkým krokem dojde ke dveřím, opře se vyčerpaně o hůl a chvíli marně zápasí s klíčem. Ruka se mu třese a nemůže se trefit do klíčové dírky. Je patrné, že v životě je odkázaný na pomoc bližních, která ne vždy přijde...

Poloczek bojuje už léta s cukrovkou, překonal mozkovou příhodu, infarkt, operaci krční tepny, a v květnu byl dokonce hospitalizován pro celkový kolaps organismu. Proto není divu, když prohlásil, že své narozeniny slavit nebude, protože se necítí dobře. Přesto jsme za ním s gratulací zašli. Vyčerpaného doyena herectví jsme zastihli před vchodem do domu právě ve chvíli, kdy se marně snažil dostat dovnitř a rychle mu docházely síly.

Protože herec ztrácel rovnováhu, nabídla mu naše redaktorka a fotografka pomoc.

„Nedokážu to otevřít, prosím, pomozte mi,“ zašeptal Broňa mezi tím, co se snažil popadnout dech, vyčerpaný z vedra i následků květnového kolapsu. Než se podařilo dveře otevřít, nevydržel vyčerpaný herec stát a zhroutil se na schod u vchodových dveří. „Zazvoňte na můj byt, je tam syn, ať pro mě přijde,“ pokračoval, hned jak redaktorka vpustila do průjezdu otevřenými vraty vzduch a udělalo se mu lépe. Na zvonek ale nikdo neodpovídal a klíč šel otočit jen ztěžka. Nakonec se podařilo zámek přemoci až jednomu z Poloczkových sousedů.

„Prosím, potlačte mě do těch schodů, už nemůžu,“ zadýchával se, když se za pomoci redaktorky deníku Aha! šplhal po schodech do druhého patra, neboť v budově, kde bydlí, není výtah. Bylo vidět, že i když bojuje se svým vyčerpáním statečně, síly i dech mu rychle docházejí a bledý a zpocený musí po každém zdolaném schodu odpočívat. Přivolání lékaře a záchranky ale herec rezolutně odmítl. Jediné, co tedy bylo možné udělat, bylo bezpečně Poloczka dopravit do bytu a zajistit vyčerpanému oslavenci přísun tekutin. „Děkuji, zachránili jste mi život!“ zavolal na rozloučenou. Po panu Poloczkovi mladším totiž nebylo v bytě ani vidu, ani slechu.