Marek Eben: Bojím se pokušení nevěry...

• Jak mu pomáhá víra v Boha
• Proč věří na posmrtný život
• Jak moc změnila manželku nemoc
• Jak vyhrál jedinou rvačku v životě

O šoku, který oba před 22 lety zažili…
„Markétu jsem odvezl do nemocnice s tím, že něco špatného snědla, a druhý den ráno mi řekli, že je v bezvědomí a že to pravděpodobně nepřežije. Zastihlo nás to naprosto nepřipravené. Markéta v pátek dotočila pohádku a v sobotu se to stalo. Byla v plné síle, na vrcholu kariéry. Strašné…“

O dlouhých měsících na jednotce ARO…
„V paměti mi zůstal jeden večer. V obrovské místnosti na lůžkách oddělených plentami čtyři lidé v bezvědomí zápasí pod lékařským dohledem o život a jedna ze sestřiček slaví v koutě u televize narozeniny. Na stolcích, na nichž se vozí skalpely a injekce, jsou chlebíčky a kafe. Moje žena byla z pacientů jediná při vědomí, tak jsme rozprávěli a dívali se na televizi. Hezký večer, takový mejdan na rozhraní života a smrti. Nechci ale, aby vznikl dojem, že se v té nemocnici o pacienty řádně nestarali, naopak, péče byla dokonalá. Stalo se to v únoru, tři dny před jejími narozeninami, a domů ji pustili až na Vánoce.“

O tom, co si tehdy v nemocnici uvědomil…
„Že jsme tu fakt jen na chviličku… Zkraje nejste zvyklí na to, že vedle sebe vidíte umírat lidi. A lékaři, kteří tam pracují, si nemůžou dovolit oplakávat každého, kdo tam zemře. Je tam totiž dalších pět, kteří o ten život bojují. Někdo prohraje, někdo vyhraje, zdravotní sestry tam většinou dlouho nevydrží.“

O tom, jak se o Markétu bál…
„Zkraje to byla velká nejistota. Vůbec nebylo jasné, jestli Markéta přežije. V jedné věci jsme ale měli výhodu: sice jsme začínali od nuly, ale brzy se to lepšilo. Viděl jsem tam lidi, u kterých to taky postupovalo krůček po krůčku. Ale bohužel na opačnou stranu.“

O tom, jak je Markéta silná…
„Markétu by určitě čekala hvězdná kariéra. Neznám žádnou jinou herečku z její generace, která by měla takové herecké, pohybové a hudební nadání. Nedokázal jsem si představit, jak se s tím Markéta vyrovná, myslel jsem si, že ji to zlomí. Neměl jsem pravdu. Mojí ženě je kupodivu úplně jedno, že nemůže hrát. Když tuhle opakovali film, ve kterém hrála, v polovině prohlásila: »Už jsme to jednou viděli. Nepůjdeme radši ven se psem?« Často přemýšlím o tom, jak bych se choval na jejím místě. Chlapi mají tendenci se litovat a já nejsem výjimka.“

O tom, jak ji změnilo její postižení…
„Zůstala stejná. V podstatě je pořád mnohem rychlejší než já. I přes ten svůj handicap, což ji dohání k šílenství. Věci, které by ona zařídila ve dvou minutách, tak o ně musí požádat mě, a pak to trvá dvě hodiny. Někam zajít, zavolat, něco doma opravit. Markétě pomáhá humor, bez něho takové postižení nemůžete přežít. Vůbec se nebere vážně, nikdy si nestěžuje a nelituje se. Tuhle jsme byli na otvírání nějakého módního obchodu, pak tam byl raut a já říkám: »Pojď, půjdeme vedle do hospody na kafe.« Markéta povídá: »Vždyť si ho můžeš dát tady, ne?« »No ale tady si ani nemůžem sednout.« A Markéta suše: »Jak kdo.«“

O chvíli, kdy Markéta poprvé usedla na vozík…
„Dovedete si představit, jak »příjemné« bylo, když jsme s Markétou, kterou navíc všichni dobře znali jako herečku, poprvé vyjeli na vozíku mezi lidi? Vzbuzovali jsme tolik pozornosti, jako kdyby šel po ulici slon. Lidi dlouho Markétu neviděli, vědělo se, že je nějak postižená, a všichni byli zvědavi, jak asi. Tehdy to byla senzace; na naši první cestu ven prostě nevzpomínám rád. Poprvé to bylo těžké, popáté taky, ale podvacáté už si zvyknete.“

O tom, jestli někdy po svém postižení myslela na sebevraždu…
„Ne. Markéta se nikdy nevzdala ani na minutu. Za celá léta si ani jednou nepostěžovala, neměla špatnou náladu, nevzdávala se. Pokud někdo z nás dvou po všechny ty roky odvádí neuvěřitelný výkon, je to právě ona.“

O tom, jaká byla herečka…
„Geniální. A všechno jí šlo strašně lehce. Dostala scénář, vytrhala svoje stránky a zbytek jí byl fuk. Divil jsem se, jak to může hrát, ale ona byla herečka od Boha. Nikdy nad rolemi moc nepřemýšlela, a pak je zahrála báječně. Toho jediného je mi líto, toho talentu. Ve své generaci neměla konkurenci. Její herecká kariéra byla mnohem úspěšnější než moje. V době, kdy ještě byla zdravá, měla diář plný na tři roky dopředu, šla z jedné hlavní role do druhé.“

O tom, v jaké roli ji měl nejradši…
„Měla několik úžasných scén v seriálu Třetí patro. A jako pradlenka Madlenka v pohádce O štěstí a kráse byla k sežrání. Když se tohle vysílá, tak se na rozdíl od Válečka dívám rád.“

O tom, proč svoji první roli Válečka ze seriálu Kamarádi nemá rád…
„Vždy, když to dávají, moje žena se dívá a velmi se u toho směje. Naštěstí to neviděla, než jsme spolu začali chodit, což mě asi zachránilo. Jinak by si se mnou těžko něco začala. Pro mě byl ale ten seriál tehdy, v pubertě, břemeno. Navíc jsem v tom seriálu byl vycpaný. Oplácaný jsem byl vždycky, ale takhle tlustý ne. Nosil jsem pod košilí tlustou vatovanou vestu, která mi přidávala deset až patnáct kilo. Nebylo příjemné, když mě pak lidi poznávali.“

O tom, jak se vlastně seznámili…
„To bylo na konzervatoři, ona chodila o dva ročníky níž. Kupodivu uháněla ona mě, a já se jí docela bál. Byla to taková sopka a nevěděl jsem, jak by to s mojí tichou povahou šlo dohromady. Ale líbila se mi hrozně. Založil jsem si tehdy kapelu a vzal si ji jako zpěvačku. Nevěděl jsem, že to bude mít takový konec.“

O tom, jestli se také hádají…
„Samozřejmě, že se i pohádáme, ale když jsme se poprvé pohádali, byla to známka zdraví. Viděli jsme, že už to začíná být dobré.“

O tom, jak jsou rozdílní…
„Když jsme spolu začali chodit, byl jsem zamilovaný až po uši, ale měl jsem o našem soužití pochyby. Naše povahy jsou totiž absolutně protichůdné. My se nepodobáme skoro v ničem. Já jsem stojatá voda, ona má bouřlivou povahu. Já mluvím potichu, žena nahlas, já jsem pomalý a přemýšlivý, ona rychlá a intuitivní. Spolužáci na konzervatoři dávali našemu vztahu tak čtrnáct dnů.“

O tom, jak mu pomáhá víra v Boha…
„Všechno je díky tomu pro mě snazší. Máte se kam obrátit, s kým promluvit. Ten hlas shůry je ale docela obtížné slyšet. Musíte se k tomu propracovat.“

O tom, proč věří v posmrtný život…
„Že by život končil na této zemi, to mi připadá jako absurdní vtip. Docela mě v tom utvrdila zkušenost, když byla moje žena ještě na ARO. Víte, ARO je zvláštní oddělení. Tam se osobnost člověka úplně vytratí. Leží tam pět lidí v bezvědomí vedle sebe a je úplně jedno, jestli je to doktor, nebo kopáč. ARO, to je široká místnost s pěti lůžky oddělenými plentami. Proti těm lůžkům je prosklená kukaň, ve které sedí sestra. Když někdo zemře, vezme igelitovou zástěru, toho člověka odpojí od přístrojů a zabalí ho do mulu jako mumii. Na prsou, aby se ten mul nerozvázal, ho přelepí leukoplastí se jménem a rodným číslem. Říkal jsem si: To má být výsledek naší snahy o slušný život, mravné chování, vzdělání a intelekt? Je výsledek toho všeho to, že vám někdo plácne leukoplast na prsa, a tím to skončí? To je pro mě představa naprosto nepřijatelná.“

Miláček krásných žen

O tom, proč každoročně jezdí na dovolenou do USA…
„Kvůli jejímu handicapu. Pro vozíčkáře je Amerika hodně příjemná. Přistanete na letišti a od té chvíle jste absolutně svobodní. Všude jsou rampy nebo velké výtahy. Bydlíme vždy u kamaráda na Floridě, hodně cestujeme. Když mluvíme o Státech, řeknu vám, že bych si moc přál, aby si naši důchodci mohli své stáří užívat jako ti američtí, kteří chodí na ryby a hrají golf. Chtěl bych vidět spokojené staré lidi, jak cestují po Čechách a nic jim nechybí. Znám plno lidí, kteří celý život pracovali, něco dokázali a na stará kolena musejí obracet každou korunu. To je smutné.“

O »druhé míze« v padesáti…
„Dejte pokoj, to bych nerad. Druhá míza je počátek problémů. Když začnete nový život v padesáti, tak s tím druhým už nikdy neprožijete to co ve dvaceti. Předně už nejste hezký a trochu se stydíte. Tedy, ta nová partnerka může být hezká, proto se to taky dělá. Je to takzvaný upgrade manželky.“

O tom, jak se dá ubránit pokušení nevěry…
„Já se modlím, aby to pokušení nepřišlo. Ne náhodou se o něm píše v otčenáši. Ta modlitba není zas tak dlouhá a věta »neuveď nás v pokušení« v ní je… Ze svých kamarádů bych ale horko těžko spočítal na prstech jedné ruky manželství, která vydržela. Většinou to jsou druhé nebo třetí pokusy. Nikdo není superman a nemůže s lehkým úsměvem na tváři říct: »To se mi nemůže stát.« Všichni máme nějaký podvěsek mozkový, který může zešílet. Já jen doufám, že mně se nic takového nepřihodí. To by mi bylo líto.“

O tom, proč by se nikdy nerozvedl…
„Každý z nás je v podstatě nesnesitelný, ale s tím je třeba žít. A nepolepšíte si. Kdysi jsem se na to zeptal režiséra Karla Weinlicha, který byl ženat desetkrát, a ten tvrdil, že v podstatě mohl klidně zůstat se svou první ženou. Ale taky musí mít člověk štěstí, aby našel toho druhého. A já to štěstí měl. Markétu bych nikdy neopustil. U nás v rodině to nikdy nikdo neudělal. Ebenové se nerozvádějí.“

O sobě…
„Nejsem soutěživý typ. Jsem zvyklý prohrávat. Zejména ve sportu. Není sportovního odvětví, kterého bych se nezúčastnil a neprohrál. (smích) I když – jako malý kluk jsem míval takové záchvaty vzteku, že mě museli polévat studenou vodou.“

O tom, že není takový slušňák, jak se říká…
„Pokaždé musím znovu vysvětlovat, že v soukromí klidně ostřejší slovo použiju. Že nejsem výlupek ctnosti.“

O tom, jestli se někdy popral…
„Ano, a vždycky jsem prohrál. Tedy jednou ne... Šli jsme s manželkou do hospody a začal se do ní navážet nějaký chlap. Byl o hlavu větší a já pochopil, že bude mou historickou povinností nechat si dát přes držku. Vůbec jsem ale nevěděl, jak začít. Přišel jsem k němu a řekl: »Kliďte se.« On byl tak zaskočený tím, že mu vykám, že opravdu odešel.“

O tom, co by se dnes rád zeptal své ženy…„Jak to se mnou mohla tak dlouho vydržet! (smích) Co by odpověděla? Jak znám její vtip a ironii, tak něco ve smyslu, že to sama nechápe.“