Václav Vydra: Vlastní děti mi nechybějí...

Vychoval dvě, které si vzal za své

FRANTIŠKOVY LÁZNĚ – Herec Václav Vydra (52) se teprve po letech svěřil, jaké to je být otcem, a přitom nevychovávat své vlastní děti. A v rozhovoru pro deník Aha! přiznává, že společně s manželkou, herečkou Janou Bouškovou (54), se jim po takovém zápřahu a jednom mimoděložním těhotenství, které bohužel skončilo potratem, do dalšího plození potomků prostě nechtělo.

Kolik jste vychoval dětí?
„Vlastně dvě. Jedno od Jany a druhé byla naše neteř.“

Vychovával jste neteř?
„Ano, bydlela u nás, maminku měla nemocnou. Od čtyřech let jsem měl obě děti za své.“

Chybějí vám vaše vlastní děti?
„Vůbec ne, to mi stačilo.“ (smích)

Mají k vám, coby k otci, hezký vztah?
„Ano, určitě, myslím, že si rozumíme hodně. Terezka má i vztah ke koňům, jezdí hodně, Honza, ten míň, zase má vztah ke zbraním. Začal střílet. Přivedl jsem ho k tomu, když byl ještě malý. Ale teď už má 28 let a mimo zbraně ho zajímá i jeho přítelkyně.“

A svatba nebude, nechystáte něco?
„Já? On musí chystat svatbu! Já se nechám maximálně pozvat. zatím se svatba neplánuje.“

A co až přijdou vnoučci a vám budou říkat dědečku?
„Bude to hezký, já moc času nemám, takže s vnoučkem určitě nepomůžu. Doma je hlídat nebudu, možná až trochu povyrostou. Nechám to na něm, ať si to užije.“

• OČIMA Z KOŇSKÉHOHŘBETU A NĚKDY I POD…

Už vám začaly prázdniny, nebo ještě pořád pracujete?
„Prázdniny mi začaly před týdnem, kdy jsme měli s kamarády putování s koňmi, z Prachatic do rakouského Lince. Vzdušnou čarou 120 kilometrů, ale my najeli asi 170 km.“

Jako američtí kovbojové?
„No, bylo to skoro podobné.“

Nebylo to náročné?
„Ta nejdelší etapa trvala 10 hodin a to už bylo dost náročné. Předpokládá se ale, že koně mají určitou kondici, měli by denně ujít tak 30 až 40 kilometrů a u jezdců se zase předpokládá, že to vydrží.“ (smích)

Jeli jste po nějakých koňských stezkách?
„Ano, právě že pár takových existuje. Já pro své ježdění stezky nepotřebuji, projedu se krajinou… Ale u tohohle dálkového putování to bylo dobré.“

Spali jste v přírodě?
„Ne, to ne. Jen teda poslední noc jsme spali v indiánských týpí, byly připravené na rakouské straně na ranči. Průšvih ale byl, že někdy v šest hodin ráno se strhla strašná bouřka a průtrž mračen a vyplavilo nás to.“

Čím jste se na takovou cestu na koni vybavil?
„Cestoval jsem nalehko. Měl jsem s sebou jen něco v ledvince a něco v kapsách vesty – kopytní nože, mapy, peněženku, telefony a… no, to je asi všechno.“

Alkohol jste měl v placatici?
„Ne, ten ne. Jen flašku s vodou. Ale ta tradice placatic na koni je docela zažitá. Já ale moc na koni nepiju. I když zakázané to není. Takové nepsané pravidlo je, že by se nemělo na koni za jízdy kouřit.“

Bolel vás zadek po takové dlouhé cestě?
„Nebolel. Když člověk jede dobře na koni, tak nesedí na zadku. Používá se vnitřní strana stehen. Snažím se tomu koni ulehčit cestu, nesedím mu v zádech, ale aktivně na něm jdu. Je to navíc pohyb, který mě neunavuje.“

Měl jste už na koni nějaký vážnější úraz?
„Neměl. Před rokem na mě sice spadla kobyla a chtěli mi operovat kolena. Řekl jsem, že nechci, odjel jsem na pár dnů do Irska jezdit na koni, vazy srostly, prostě jsem to rozjezdil. Trochu po mně sáňkovala, ta moje kobyla, neměla úplně zdravé nohy.“

Kdo se vám stará o vaše čtyři koně, když jste pryč? Žena?
„Ne. Jsou na statku, kde se o ně starají místní lidé. Jezdím si ale koně sám, nenechám si na ně sáhnout. A pak ještě moje neteř.“

Jak jste se vůbec ke koním dostal?
„To bylo ve třinácti. Moje první setkání s Divokým západem bylo ve filmu Vinnetou. Ale to jsem ještě nejezdil na koni. S ježděním jsem začal ve dvaceti u jedné známé v Mělníku. Jezdil jsem sedm let a pak jsem s tím na sedm let přestal. Začal jsem hrát tenis, měl jsem míň času. Pak v třiadevadesátém jsem se k tomu zase vrátil a už jsem nepřestal. Nejdříve jsem si koně půjčoval a v roce 1998 jsem si koupil prvního vlastního.“

Koně – velká láska

• DRUHÉ MANŽELSTVÍPO 23 LETECH CHOZENÍ

A to už jste byl s Janou Bouškovou?
„To už dávno, já jsem s Janou pětadvacet let!“

A proč svatba proběhla až před dvěma lety?
„Po zralé úvaze…“

Vy jste ale ženatý už podruhé. První svatba snad byla nějaká uspěchaná, že jste se do druhé takovou dobu nehnal?
„Já se nepotřeboval ženit. Nehnal jsem se do toho, ale ani jsem se nijak nebránil. Ale první svatba mě od ničeho neodradila. Prostě si jen myslím, že je to zbytečný akt.“

Ale stejně jste ho v roce 2006 absolvoval…
„Protože Jana mi spadla z koně, zlomila si čtyři žebra, a jak tak byla zoufalá v té nemocnici, tak mi říkala, že by nechtěla umřít jako vdova… a jestli si ji vezmu. Řekl jsem si, jestli se už tedy chystá, tak je asi načase si ji vzít.“ (smích)

A jste v kontaktu i se svou bývalou ženou herečkou Danou Homolovou?
„Ano, vídáme se třeba při práci. Nebyl to bouřlivý rozchod. Já odešel s kloboukem a autem. Normálně jsme se dohodli.“

Byla ta svatba risk?
„Ne, já neriskuju. Dělám rozhodnutí, které v tu chvíli uznám za vhodné.“

Jako první jste ale přestoupil k novému operátorovi U:fon – to byl risk?
„Zaujal mě fakt, že nabízí tarif se třemi telefony. Volání v síti U:fon je zdarma.“

Jenže kolik lidí je v jejich síti?
„No, v každém případě jsou tři v rodině. A Jana občas má takové návaly, že mluví dlouho, ne se mnou, ale s kamarádkou, tak si ten telefon vzala kamarádka, a ať si povídají, jak dlouho budou chtít.“

Míváte doma někdy »Itálii«?
„Ne, to my nemáme. Já jsem poměrně nekonfliktní typ. Snažím se vyhnout a předcházet konfliktům. Nehádám se. Buď jdu pryč nebo mlčím.“

Nemá vaše žena důvod k tomu, aby na vás kvůli koním žárlila?
„Přece se lidé nemohou srovnávat s koňmi! Nemá důvod. Ví, že ji mám rád. Vztah ke koňům je jiný než k ní. Jestli jí něco vadí, tak je to nedostatek času, který jí jsem schopen věnovat na úkor všeho.“

• KONĚ, MOTORKY, JACHTA: A NA NIC PAK NEMÁM ČAS

Co dalšího vás zaměstnává mimo koně?
„Já toho mám hodně, takže ji na druhou stranu trochu chápu. Mám koně, motorky, jachty – ale jachting dělám s ní. Jezdíme spolu. Já si prostě doma nečtu knihu. Ale občas mě doma má na druhou stranu, co by tam se mnou dělala, kdybych tam seděl? Takhle se na mě zase může těšit.“

Samozřejmě toho máte asi i hodně pracovně…
„Teď je takové období, kdy se to nakumulovalo. Točím Ošklivku Katku, ale tam jsem s Janou, takže je příjemné, že se vidíme alespoň tam. Pak jsem dělal pohádku pro Českou televizi o Bílé paní. Teď točím ve Františkových Lázních inscenaci Bekyně Mniška – Horký pramen. Vzápětí nato začnu dělat filmovou pohádku Peklo s princeznou a po prázdninách v září už začnu zkoušet Švejka.“

Povídka pro Českou televizi – je to pro vás finančně výhodná nabídka?
„Tak výhodná… Je to standardně placená televizní práce. Není to nic extra výhodného. Ale je to pro mě práce a placená. Jsem profesionál, takže očekávám za svou práci peníze.“

Jste bohatý?
„Představoval bych si, že bych mohl být finančně daleko bohatší, ale asi se považuji za bohatého člověka. To ale nemluvím jen o penězích. Nemusím se nějak výrazně omezovat. Teď právě jedeme s Janou do Řecka na plachetnici.“

• JSEM KAPITÁN LODI A SKORO VEGETARIÁN

Film Titanic… Nebojíte se, že skončíte stejně?
„Ne, zatím se nám nic hrozného nepřihodilo.“

Máte nějakého kapitána?
„Ne, já jsem kapitán! Řídím to sám! Loni jsem byl sám s Janou na Sardinii a letos jedeme s dcerou druhého manžela mé mámy, je to vlastně nevlastní sestra. Dostanou základní instrukce, řeknu jim, za co mají tahat.“

Jak jste se dostal k jachtingu?
„Vždycky jsem chtěl být kapitán – to je moc příjemné. Před lety jsme si udělali oba s Janou lodní průkaz. Teorii jsme zvládli v Čechách a praxi pak na moři.“

Takže kapitánem by mohla být klidně i vaše žena?
„Nemohla… Já ji nijak nepodceňuji, ale Jana je moc defenzivní. S tou lodí se musí dopředu a nebránit jí v chodu. Naštěstí se plachetnice nemůže překlopit a když se náhodou překlopí, tak se zase narovná, takže se není čeho bát.“

Promenádujete se na lodi nazí?
„A i kdyby, tak co? Jsme uprostřed moře, tak proč bychom tam nemohli být nazí. Opalujeme se, ale ryby nechytám, ty na své lodi nechci. Jím ryby, ale nezabíjím je.“

Jste snad vegetarián?
„Nejsem, jím maso a chutná mi. Ale víte co vážně jsem o tom uvažoval. Z přesvědčení bych se klidně vegetariánem stal. I bych si maso dokázal odříct, já bych si to zdůvodnil, ale mám psa, ten taky jí maso a já vím, že bych ho nenaučil jíst pšenici.“

Další koníčky

• ZKRACHOVALÝ KOVBOJ S KOLTY PROKLATĚ NÍZKO

Adrenalin potřebujete k životu. Ještě je něco dalšího, co byste chtěl vyzkoušet?
„Určitě by se něco našlo, ale já na to nemám čas. Třeba opouštím sporty, které mě baví, ale už je nestíhám. Už jsem si nebyl vystřelit z brokovnice ani nepamatuju.“

Nosíte zbraň?
„Teď už skoro nikdy, nosíval jsem ale hodně, protože mě to bavilo. Nebál jsem se o rodinu, ale když už člověk tu zbraň má, tak proč by ji nenosil. Pak se třeba dostane do situace, kdy někomu zachrání život.“

Použil jste někdy zbraň?
„Ne, v takové situaci nikdy. Ale zabít bych se asi nenechal.“

Má i vaše manželka zbraň?
„Měla, koupil jsem jí nějakou, ale ona to v podstatě nikdy nenosila, ani ji nebavilo střílet a to je ta nejhorší možná kombinace. Aby člověku k něčemu ta zbraň byla, musí se stát jeho součástí. Jestli tomu tak není, je nebezpečná jemu i jeho okolí.“

Kolik máte zbraní?
„Patnáct. V zásadě mám z dlouhých zbraní brokovnice, které by mohly být i lovecké, ale střílel jsem jen sportovně. Někdy jsem měl u sebe dokonce i dvě pistole.“

Měl jste i obchod se zbraněmi?
„Měl, ale už nemám. Zkrachoval jsem. Před 12 lety. Zbraněmi se dá uživit špatně.“

Proč jste zkrachoval?
„Měli jsme takový raketový nástup v roce 1990, kdy se tady naskytla ta možnost, aby si lidé kupovali zbraně. Otevřít si obchod se zbraněmi bylo poměrně jednoduché. Stačil živnostenský list. Dováželi jsme zbraně ze Španělska. Byli jsme tři společníci, ale bohužel ne moc dobří obchodníci. Moc jsme expandovali, měli moc úvěrů, leasingů a nájmů. Měli jsme velkoobchod a několik maloobchodů, navíc jsme dodávali zboží do spousty obchodů, ale bohužel jsme byli velcí amatéři. No řekněte, vypadám já jako obchodník se zbraněmi?“

Jak to dopadlo?
„Skončili jsme v mínusu.“

Hodně?
„No, dost.“

Je v dnešní době žádoucí, aby lidé nosili zbraň?
„Já myslím, že to je žádoucí, a nejen v dnešní době, ale v každé době. Dilema je, že lidi jsou různý a v každém případě je dobře, když má tu zbraň jen člověk soudný, spolehlivý a právo ctící. Policie o každém z nás, kdo má zbraň, ví hodně. Jsou určité rejstříky a záznamy, takže to policie prověřuje. Ale taky se mohou dělat i psychotesty, nikdy jsem je však nedělal, takže nevím, co to obnáší. Podle těch obrázků, co tam vidím, si však o sobě myslím, že jsem úplný trotl – a přitom si nemyslím, že jsem úplně blbý.“

• MÁMA DANA MEDŘICKÁ– JSME SI DOST PODOBNÍ…

Tolerovala vám maminka, slavná herečka Dana Medřická, odmala zbraně?
„Dokonce mi vozila tyhle hračky ze zahraničí, s klukama jsme si hráli na kovboje a stříleli po sobě v pokoji.“

Co jste zdědil po své mámě?
„Určitě jsem tak trochu podobný člověk jako ona. Možná i na tom divadle z ní ve mně něco zbylo.“

Máte na ni doma nějakou památku?
„Mám spoustu věcí z naší staré domácnosti, co zbyly po rodičích, ale já se tím moc nezabývám. Dávno žiju svůj život. Na mámu si vzpomenu strašně rád, ale nejsem fetišista a nehledám žádné atributy, které by mi ji připomínaly.“